Koncem minulého týdne dospěla do finále jednání na největší klimatické konferenci COP29. Celkově závěry COP29 ukazují, že žádný stát není spokojený, hodnotí Barbora Kvasničková z AMO klima.
Klimatická konference zaštítěná OSN, která se letos odehrála v ázerbajdžánském Baku, po sobě zanechala hořkou pachuť. Z pěti hlavních a nejsledovanějších bodů, na které se vyjednávání letos soustředila, byly finálně dojednány tři.
„Všichni jsme nejen viděli, ale také cítili, že konference byla opravdu složitá,“ okomentoval v úterý na zasedání Evropského parlamentu staronový nizozemský komisař pro klima Wopke Hoekstra. „Především poslední večer byla řada chvil, kdy se zdálo, že se to nepodaří.“
Dohoda podle něj z řady pohledů není ideální, ale přesto je důležitá. „Prvním důvodem je, že se nám podařilo přemostit rozdíly názoru partnerů napříč světem. Především těch, kteří jsou v nejtíživější situaci.“
Geopolitická situace je podle něj těžká, ale dohoda sama o sobě má velký význam. „Právě to ukazuje, že je stále možné postupovat multilaterálně,“ zdůraznil.
Mezi první z jejích největších úspěchů COP 29 patří na prvním místě dosažení dohody o obchodování s uhlíkem podle článku 6 Pařížské dohody, která udělala tečku za téměř deseti lety vyjednávání. Pravidla pro obchodování mezi jednotlivými zeměmi a nový mezinárodní trh s uhlíkovými kredity tak jsou nyní víceméně hotová, komentoval dohodu server Carbon Brief, který jednání detailně sledoval.
Podcast | Březovská: Ázerbájdžán zatím dělá vše správně, COP29 ale bude ve stínu ropy a lidských práv
Na konferenci se tak podařilo dospět k vytvoření globálního trhu pro uhlíkové kredity.
„Je to dobrý pokrok,“ popisuje pro redakci analytička Barbora Kvasničková z AMO klima (Asociace pro mezinárodní otázky), která jednání sledovala osobně přímo v Baku. S uhlíkovými kredity je ale podle ní potřeba postupovat opatrně.
Při bilaterálním obchodování s uhlíkovými kredity totiž je klíčové, aby státy využívaly tento mechanismus zejména pokud už nebudou schopné zajistit, že své emise sníží vnitrostátními opatření. Jako například sektorová opatření, která vedou ke snížení emisí z dopravy nebo v energetice, popsala Kvasničková.
„Kredity (ITMOs), tedy jednotky množství sníženého uhlíku, tyto benefity pro místní nenabízí. S dekarbonizací mají kredity pomoct, nesmí ji ale podrývat,“ zdůrazňuje analytička. Dále bude v praxi u kreditů obtížné zamezit kreativnímu účetnictví.
Další „fajfku“ si pak smluvní strany udělaly u tzv. gender akčního plánu, jehož cílem je upozorňovat na rizika plynoucí pro ženy. Právě jejich práce a živobytí jsou důsledky změny klimatu zpravidla více zasaženy. Ještě před summitem v Baku měly strany za úkol schválit rozšíření akčního plánu pro rovnost žen a mužů. Strany se ale rozcházely v názoru, zda má být nové rozšíření plánu prodlouženo na pět, nebo na deset let. Závěry jednání nakonec zmiňují 10letý mandát.
Jde o pozitivní výsledek, zejména po takto náročném boji o všechna témata lidských práv a spravedlnosti, komentuje schválení Kvasničková.
Komplikovaná shoda na penězích pro nejchudší země
Posledním z těchto tří úspěchů je hořkosladký závěr v podobě kvantifikovaného cíle pro klimatické finance. Tedy peníze, které by měly plynout státům, které patří k těm klimatickou změnou nejzasaženějším a které zároveň nemají dostatek prostředků, aby prováděly potřebná opatření.
Vyspělé země se dohodly, že do roku 2035 společně budou usilovat o nasměrování „alespoň“ 300 miliard dolarů ročně k rozvojových zemí na podporu jejich úsilí o řešení změny klimatu. Současně se nakonec všichni vyjednavači dohodli i na druhém, volnějším požadavku – získat do roku 2035 každoročně 1,3 bilionu dolarů na stejné účely. Oba cíle přitom spoléhají na finance z různých zdrojů, včetně soukromých investic.
„Dohodnuté finance na snižování emisí, přizpůsobení krajiny na změny klimatu a opravy škody po klimatických katastrofách představují spodní hranici, kam mířit, ne strop,“ zdůrazňuje Kvasničková.
https://x.com/KvasnickovaBara/status/1860435605420732854Přestože může částka 300 mld. dolarů působit jako vysoká, například podle studie pocházející od London School and Economics (LSE) by měly rozvinuté země zavázat k poskytnutí nejméně 300 miliard dolarů ročně do roku 2030 a 390 miliard dolarů ročně do roku 2035.
Autoři studie tak sice považují tyto cíle za dosažitelné, ale zdůrazňují, že k jejich splnění je potřeba nejen více přímé finanční podpory od rozvinutých zemí, ale také výraznější zapojení a ambice mnohostranných rozvojových bank a efektivnější využití soukromých finančních zdrojů, upozorňuje Kvasničková.
„Z toho vyplývá, že domluvená částka 300 miliard dolarů ročně do 2035 je důvěryhodným prvním krokem k mobilizaci financí na klimatická opatření, bez pochyby měla být částka vyšší a zároveň by měla do rozvojových zemí dorazit dříve. Výsledkem COP29 práce nekončí, ale začíná,“ komentuje Kvasničková.
Význam shody na financování pro nejohroženější země vyzdvihnul také Wopke Hoekstra. „Je zcela jasné, že EU i rozvinuté země budou muset financování vést,“ okomentoval Hoekstra na plénu. Došlo podle něj nejen ke ztrojnásobení objemu financí, ale také k rozšíření řad přispěvatelů.
Smluvním stranám OSN se také podle Hoekstry podařilo zvýšit počet přispěvatelů rozvojovým zemím. „V EU, ať už jste ambiciózní, nebo velmi ambiciózní v klimatické politice, bude pro vás tento bod důležitý. Finance se zvyšují a zvyšuje se především férovost a spravedlnost,“ okomentoval.
Hořkosladký závěr
Přestože se o nalezení dohody dá hovořit jako o úspěchu, rozvojové země s tímto hodnocením zdaleka nesouhlasily. Část zemí, včetně například Indie a Nigérie, obvinily předsednictví COP29, že po chaotických jednáních na poslední chvíli prosadilo dohodu bez jejich řádného souhlasu, informoval Carbon Brief.
Jde o klíčový, ale poněkud hořkosladký závěr, hodnotí schválení Kvasničková.
Další dvě z hlavních témat, na jejichž rozhřešení se při letošním COPu čekalo, ale nyní budou muset rok čekat, než se k nim budou vyjednavači moci oficiálně vrátit na COP 30 V Brazílii.
K takovým na prvním místě patří domluva, jak dál pracovat s informacemi z národních klimatických plánů (NDCs) států. Ta byla odsunuta až do června 2025. „Tou dobou už bude po termínu, do kterého mají státy odevzdat nové národní klimatické plány (NDCs). To je velká prošvihnutá příležitost,“ dodává analytička.
Své národní klimatické plány totiž mají státy odevzdávat OSN do 10. února příštího roku. V těch své snahy o snížení emisí do roku 2035, časový harmonogram jejich snižování nebo metodologii jejich měření.
EU společně s malými ostrovními státy a nejméně rozvinutými státy chtěly podle Kvasničkové využít příležitost ke zvýšení ambicí na snižování emisí. „To se nepovedlo, což je zdrcující, protože i pokud naplníme všechna současná NDCs, dle UNEP míříme na oteplení ke 3,1 stupně Celsia do konce století,“ komentuje.
„Země se nedokázaly dohodnout na tom, jakým způsobem by měly být výsledky loňské ‚globální inventury‘, včetně klíčového závazku k odklonu od fosilních paliv, převzaty. Místo toho se rozhodnutí přesunulo na COP30, která se uskuteční příští rok v Brazílii.“
Celkově podle Kvasničkové závěry COP29 ukazují, že žádný stát není spokojený, ale každý si uvědomuje, že se musí nadále podílet na řešení globální výzvy číslo jedna a spolupracovat.