Kde se momentálně Evropa nachází ve své snaze dekarbonizovat?
Aktuálně je zajímavé, jakým způsobem diskutujeme o cílech pro rok 2040. V současnosti máme stanovený cíl snížení emisí o 55 % do roku 2030, zatímco Evropská komise navrhuje pro rok 2040 snížení o 90 %. Tento návrh však zatím nebyl schválen, takže se pohybujeme na hraně dekarbonizačního úsilí. Už zhruba víme, kam bychom se do roku 2040 měli posunout, a přestože tento cíl ještě není tesaný do kamene, už víme, že bude hodně ambiciózní, což před Evropu oproti roku 2030 staví úplně nové otázky.
A obsahuje také řadu otazníků, ke kterým patří nové technologie jako vodík nebo zachycování uhlíku (CCS). Evropská komise je proto kritizována za přílišné spoléhání na tato zatím nejistá technologická řešení.
Pokud chceme sledovat, jak si EU v dekarbonizaci vede, pak za pozornost určitě stojí analýza Climate Tracker. Ta hodnotí evropské úsilí v určitých oblastech jako „nedostatečné“, jiných jako „výrazně nedostatečné“. Nebo Evropská klimatická observatoř. Ta zase ukazuje, že Evropa je sice hodně úspěšná při nastavování (klimatických) cílů a legislativy, ale slabší v dekarbonizaci elektřiny, což se týká i České republiky. A ještě pomaleji se jí daří dekarbonizovat sektory jako doprava, budovy nebo průmysl.
Takže pokud bychom se podívali konkrétně do Česka, jak na tom ve srovnání například s jinými evropskými zeměmi Češi jsou?
Česko je za co chválit. Posunuli jsme se například od původního návrhu Uhelné komise (poradního orgánu vlády ČR) ukončit využívání uhlí do roku 2038 k ambicióznějšímu cíli pro rok 2033, uvedenému v programovém prohlášení. V praxi ale vidíme, že ekonomická nevýhodnost uhlí pravděpodobně povede k jeho útlumu ještě dříve. A to ještě v této dekádě. I díky tomu se rozeběhla celá řada legislativních úprav.
Jedním z dobrých příkladů je přijetí zákona o komunitní energetice. I když obsahuje pravidla, která tuto oblast do určité míry oslabují, umožňuje sdílení elektřiny. To je zásadní krok, který například v Německu zatím nemají.
Další pozitivní příklad je agrovoltaika, kterou legislativa nově umožňuje. A důležitým krokem vpřed jsou také připravované akcelerační zóny, které představují klíčový počin pro úspěch dekarbonizačního úsilí.
Dekarbonizace a konkurenceschopnost jdou ruku v ruce, viníkem problémů není jen Brusel
Momentálně se nejčastěji jako důkaz selhávání Česka v zelené transformaci skloňuje Lex OZE III, ETS2 nebo tři strategické dokumenty, které v Česku pořád čekají na schválení. Nepodlamuje tohle Česku nohy?
Jak jsem řekla, Česko má řadu úspěchů. Například program Nová zelená úsporám se stal inspirací i v zahraničí, zejména díky jeho propojení sociální politiky s energetikou.
I tak ale máme některé zásadní problémy. A to zejména na politické úrovni. Úřednická rovina dokáže připravit kvalitní strategie a plány, jako je NKEP (Národní klimaticko-energetický plán), POK (Politika ochrany klimatu), aktualizace Státní energetické koncepce (SEK), nebo příprava fondů. Ale chybí politická odvaha a rozhodnost k jejich prosazení. Dokumenty často zůstávají v šuplíku kvůli strachu z kritiky.
Dalším problémem je absence nadresortního přístupu. Dekarbonizace vyžaduje koordinaci mezi několika ministerstvy – životního prostředí, práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu, financí i dalších. Právě to je hlavní brzdou úspěšné dekarbonizace.
Dobře to je vidět například na sociálním rozměru klimatické politiky. Právě ten ale nesmíme podceňovat. Pokud si bude veřejnost spojovat Green Deal pouze s regulacemi, jako je zákaz spalovacích motorů nebo zdražení benzinu a nafty, bude obtížné získat podporu pro další potřebné kroky. A je to na jednu stranu pochopitelné – dělat klimatickou politiku sociálně je mnohem těžší.
Vyžaduje to výrazně větší přítomnost policy makerů (tvůrců politik) v rozhodovacím procesu a také lepší koordinaci s místními aktéry. Můžeme si to představit tak, že by obce například pomáhaly nájemníkům skrze energetické poradenství řešit situaci v jejich bytových domech. Nebo by jim mohly v době rekonstrukce jejich domu zprostředkovávat přechodné bydlení. Takové aktivity by byly klíčové, ale zároveň ukazují, jak komplexní a náročná je sociální klimatická politika. Přináší výzvy, které vyžadují výrazně větší míru spolupráce a koordinace mezi různými aktéry i institucemi.
Sociálně spravedlivá politika vyžaduje nejen financování, ale také intenzivní koordinaci mezi obcemi a dalšími aktéry. Zde jsou však mezery – zatímco dekarbonizační fondy disponují stovkami miliard korun, na sociální transformaci jsou vyčleněny pouze desítky miliard. To je obrovský nepoměr, který je třeba řešit, pokud chceme dosáhnout udržitelné a spravedlivé transformace.
Green Deal má i pozitivní politický potenciál
Může se pohled na ten sociální aspekt zelené transformace proměnit s výměnou vlády v Česku? Může se její vnímání změnit k lepšímu?
Nevím, jestli to může být ještě horší. Myslím, že současná komunikace ohledně klimatické politiky je opravdu velmi slabá. Ukázalo se to například u zmíněného ETS2, kdy vláda o tématu prakticky mlčela, schválila jej v létě bez větší diskuse – a nakonec na to doplatila. Otázkou samozřejmě je, jaká bude příští vládní sestava. Pokud to ale budou například Motoristé, tak nevím, jestli se máme na co těšit. Stejně tak slyšíme od některých politických subjektů opakované sliby o boji proti „zlému Green Dealu“ a jeho zastavení v Bruselu, což už je téměř periodické téma.
Přesto bych doufala, že by si nějaká budoucí vláda mohla uvědomit politický potenciál tohoto tématu. Mohla by vytvořit narativ typu: „Doteď se Green Deal dělal špatně, ale teď z toho něco budete mít.“ Například by mohla zavést klimatickou dividendu, použít výnosy z ETS2, nebo daňové úlevy přímo napojené na klimatickou politiku. Lidé by pak například ve svém daňovém přiznání viděli klimatický bonus, což by bylo jasné a hmatatelné.
Dostupné bydlení, ceny energií a další podobná témata lidi skutečně trápí. Pokud by vláda dokázala klimatickou politiku přetvořit na něco přínosného a srozumitelného pro běžného občana, například ve formě podpory zateplování či cílených sociálních příspěvků, mohla by na tom politicky i společensky získat. Cesta není „zastavit Green Deal“, ale ukázat, že může být užitečný pro lidi. To by mohla být cesta vpřed, která by měla šanci na úspěch.
A jak významné například mohou být zásahy do těch již schválených dokumentů a legislativ?
Pokud se bavíme o budoucnosti klimatické politiky v kontextu legislativních návrhů, myslím, že můžeme očekávat relativní stabilitu. Pokud tyto návrhy projdou, mohou sice být později upraveny novelami, ale obecně jde o pevnější část celé agendy. Když vzpomenu na nastavování Fondu spravedlivé transformace, to proběhlo ještě za vlády hnutí ANO, a přechod k nové vládě byl v tomto směru bez výrazných změn.
Možná výjimkou bylo rozdělení prostředků mezi kraje – například Karlovarský kraj, kde ANO v té době nevládlo, získal podstatně méně peněz. Jinak ale nevidím, že by současná opozice, pokud by se dostala k moci, měla tendenci zásadně měnit již nastavený směr, jako je například příprava sociálního klimatického plánu, který by měl být dokončen ještě před volbami.
Pokud by se stal premiérem znovu Andrej Babiš, neočekávám, že by klimatickou politiku dramaticky přesměroval. Spíše bude stavět na těch již existujících opatřeních a strategiích. Samozřejmě detaily či zaměření konkrétních politik se mohou měnit, ale posledních osm let ukazuje, že zásadní změny kurzu v této oblasti nejsou pravděpodobné.
Vládě v současném složení zbývá rok života. Co by během něj ještě měla stihnout?
Pokud se zaměříme na současnou politiku a legislativu, je jasné, že některé klíčové oblasti, jako je například podpora bydlení a dávková reforma, jsou v současné době na stole a budou se v následujícím roce intenzivně řešit. S ohledem na bydlení je zajímavé sledovat pokusy vlády o vytvoření efektivní podpory, která by reagovala na současnou krizi. Pokud by se podařilo dokončit zákon o podpoře bydlení a zároveň vyřešit dávkovou reformu, bylo by to významným krokem vpřed.
Z hlediska dekarbonizace bychom měli více zvažovat perspektivy různých aktérů, nejen firem, ale i jednotlivců. Zejména otázky týkající se zaměstnanců a jejich role v transformaci ekonomiky jsou klíčové. V krátkodobém horizontu je nezbytné vypracovat politiku, která by chránila zaměstnance, zvláště v odvětvích, která jsou dekarbonizačními opatřeními přímo ovlivněná, jako je automobilový průmysl.
Dlouhodobě však bude velmi důležitá i reforma vzdělávacího systému, který musí připravit studenty na flexibilitu na trhu práce. V současnosti totiž stále máme velký problém s příliš specializovanými obory, které nemusí mít v budoucnu perspektivu, například u některých učňovských oborů.
Tato témata jsou často přehlížena, ale mají zásadní dopad na to, jak bude dekarbonizace probíhat. Vzdělávání hraje klíčovou roli v adaptaci na změny a umožní lidem přechod na nová pracovní místa. Pokud se zaměříme na neudržitelný rozvoj některých oborů a nedostatek kvalitního všeobecného vzdělání, problém se bude ještě zhoršovat. A jak správně zaznělo na panelu o zateplování budov, některé obory, které jsou dnes neudržitelné, budou muset zaniknout. To je výzvou pro celou Evropu.
