Evropa by si měla přiznat nejen vážnost a negativní směřování dnešní geopolitické situace, ale také fakt, že je součástí hybridní války. Před sebou má podle odborníků a politiků dlouhý seznam úkolů, jak posílit vlastní bezpečnost, a to nejen vnější, ale i vnitřní.
Bezpečnostní situace v Evropě je nejhorší od konce druhé světové války a v blízké době se zřejmě nezmění. Přiznat si to musí jak evropští politici, tak i veřejnost – ve válce je totiž i sama Evropská unie.
Právě taková slova zazněla hned v úvodu debaty o posilování evropské bezpečnosti, kterou uspořádal server Euractiv.cz v rámci konference České priority v evropské politice.
„Nacházíme se nejen v hypotetickém riziku horkého konfliktu, ale nacházíme se také v bezprostředně probíhajícím hybridním konfliktu,“ upozornil na debatě Radim Samek, zástupce ředitele odboru obranné politiky na ministerstvu obrany ČR.
„Jsme ve válce, jen to není válka, ve které se střílí a padají bomby. Je to hybridní válka, která se vede na sítích a dalšími různými kanály,“ souhlasil europoslanec Ondřej Kolář (TOP 09, EPP).
„Je to šestá dimenze válčení – tzv. kognitivní válčení. Je tady soustředěný útok proti tomu, co se stále ještě nazývá liberální mezinárodní řád. Proti kolektivnímu Západu se formuje jiný kolektiv. Vědí, že nás neporazí vojensky, ale mohou nás rozložit zevnitř,“ varoval Jiří Šedivý, výkonný ředitel Evropské obranné agentury.
Volby v Rumunsku a Moldavsku zasáhla cílená manipulace. Podobné hrozbě čelí i Česko, varuje BIS
Posílit Evropu nejen navenek
Evropa by podle Šedivého měla urgentně řešit své vnitřní problémy, jako jsou demografická krize nebo oslabovaní demokratických institucí.
„Měli bychom začít u toho, že se semkneme a začneme uvnitř, tak to teď ale spíš nevypadá a ostatní toho samozřejmě využívají. Základní je dělat vše pro to, abychom se udrželi zevnitř a navenek zbrojit,“ apeloval Šedivý.
Posílením evropského obranného průmyslu se aktuálně zabývá Evropská komise. Pod opětovným vedením předsedkyně Ursuly von der Leyen pracuje na tzv. Bílé knize o budoucnosti evropské obrany, kterou pod křídla dostali šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas a zbrusu nový eurokomisař pro obranu Andrius Kubilius.
Evropská komise by měla bílou knihu představit 19. března. Má přinést nástroje, jak učinit evropskou obranu efektivnější. Podle očekávání by se tedy měla zaměřit na investice do obranného průmyslu, posílení schopnosti EU reagovat na hrozby, posílení vzdušné evropské obrany nebo kyberbezpečnosti. Mimo jiné by měl dokument poukázat na to, kde jsou velké mezery v evropské obraně a jak by se mohly vyplnit pomocí vlajkových projektů.
Rozhodují evropské státy, ne Brusel
Jak ale upozornili řečníci na debatě, bezpečnost a obrana jsou otázky, ve kterých drží otěže plně v rukou členské státy, a závisí tak zejména od jejich rozhodnutí.
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika je tvořena státy. Je to mezivládní politika. Proto je důležité, aby státy dnešní vážné situaci rozuměly a dokázaly se dohodnout,“ upozornila Kateřina Kočí, odbornice na mezinárodní vztahy z Vysoké školy ekonomické.
Shodu sedmadvacítky ale v posledních měsících komplikuje to, že se evropská jednota zformovaná po vpádu Ruska na Ukrajinu začíná drolit. Mezi členskými státy jsou minimálně dva, kteří v pohledu na podporu Ukrajiny vybočují a dávají otevřeně najevo blízkost Rusku. Jedná se o Maďarsko a Slovensko. Slovenský premiér Robert Fico (Smer-SD) dokonce nedávno označil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za „nepřítele“ Slovenska.
„Ve chvíli, kdy máte vešky v kožichu, se některá rozhodnutí dělají špatně. A není to jen problém EU. Slovensko a Maďarsko jsou i v NATO,“ řekl europoslanec Kolář.
Evropa ale může spolupracovat a posilovat své obranné know-how a kapacity i na menším půdorysu, než je celá sedmadvacítka – například na společných projektech z Evropského obranného fondu zaměřeného na výzkum a vývoj v oboru. Z něj ale nejvíc čerpá asi jen pět unijních zemí, jak upozornila Kočí. Členské státy mnohdy nemají o spolupráci zájem, třeba kvůli administrativní náročnosti.
Podle Šedivého ale řada malých podniků i států dokazuje, že to jde. „Podívejme se na Řeky nebo na Estonce. Průmysl v Česku je trochu zhýčkán tím, že má relativní jistotu domácích zakázek, ale pak se soustředí spíše na věci nižší technologické úrovně,“ podotkl.
Prvním krokem by podle něj mělo být dohodnout se na prvních velkých společných projektech. „Musíme si uvědomit, že Evropa nemá žádné společné velké kapacity, teď je tedy důležité nalézt shodu na prvních projektech – sloučit poptávku na platformě co nejvíce členských států a pak s ní oslovit průmysl,“ míní.
Prioritou číslo jedna by podle Šedivého měla být protivzdušná a protiraketová obrana. „V tomto ohledu je Evropa téměř nahá,“ upozornil.
Infografika: Kolik dávají členské státy NATO na obranu?
Interoperabilita, interoperabilita, interoperabilita
Neméně klíčové ale bude také sladit evropské obranné vybavení. „Naším krátkodobým cílem by mělo být to, aby to, co pořizujeme, bylo standardizované a spolupracovalo to spolu. Když koupím munici z Francie, tak aby byla použitelná v německé houfnici. To je sice běh na dlouhou trať, ale je to řešitelné,“ zdůraznil Samek.
I podle Šedivého je to velký problém, nejen v Evropě ale celkově v NATO. „Od 60. let je NATO profilované jako továrna na interoperabilitu, ale v praxi je spoustu problémů.“
„Budujeme si společné povědomí, velkou roli hrají společná cvičení, pokud by si ale měly třeba tři státy navzájem vyměnit munici nebo náhradní díly, tak tam ještě nejsme,“ dodal Samek.
500 miliard v 10 letech
K výraznému posílení bezpečnosti a obranných kapacit jsou potřeba finanční zdroje. Podle analýzy ekonoma Maria Draghiho by měla Evropa v příštích deseti letech investovat do obranného průmyslu 500 miliard eur, aby se odrazila od současného stavu a alespoň částečně se přiblížila robustnosti „obranného premianta“ – Spojeným státům.
Letos začne vyjednávání o podobě nového víceletého rozpočtu EU, přičemž se očekává, že některé rozpočtové kapitoly se sníží ve prospěch kapitoly obranné – pokud s tím budou členské státy a Evropský parlament souhlasit.
Podle europoslance Koláře by to byl krok správným směrem. „Je to jedině dobře. Hledáme kapacity a prostředky. Vedle toho se lopotně snažíme přesvědčit i veřejnost, že nastartování evropského obranného průmyslu není jen nějaký politický vrtoch, ale že je to v našem životním zájmu. Velká část veřejnosti o tom doteď není přesvědčena.“
Na pořadu dne je také debata o zvyšování výdajů na obranu na úrovni jednotlivých zemí. Šéf unijních summitů António Costa nedávno uvedl, že cíl zemí NATO vydávat na obranu 2 % HDP se bude zvyšovat. Dojít by k tomu mělo na červnovém summitu Aliance. Konkrétní číslo neuvedl, diskutuje se ale o 3 %.
Takové navýšení je podle Samka na místě. „Z mého hlediska se není o čem bavit. Z pohledu požadavků NATO na schopnosti, které by Česko mělo mít, aby mohlo v rámci Aliance přispět ke kolektivní obraně, a aby bylo pro USA zajímavým partnerem, jsou 3 % minimum.“
Vyžádá si to ale podle něj složitou diskusi – pro ČR by to znamenalo vydat asi o 80 miliard korun více. „Musíme vést diskusi, jak dosáhnout toho, že dosažení hranice 3 % bude akceptovatelné,“ dodal.
Česko a dalších 17 zemí navrhuje posílit podporu obranného průmyslu Evropskou investiční bankou
