Co bude s evropskými dotacemi pro regiony? Budoucnost kohezní politiky (neboli politiky soudržnosti) patří mezi témata, na kterých se Evropská unie při přípravě příštího dlouhodobého rozpočtu neshoduje. Kata Tüttő v rozhovoru pro Update EU vysvětluje, proč je potřeba do regionů investovat.
Kata Tüttő je předsedkyní Evropského výboru regionů, poradního orgánu EU. Dříve působila jako zástupkyně budapešťského primátora. V čele výboru je od února 2025.
Podoba kohezní politiky je jednou z otázek, kterým Evropská unie čelí při přípravě svého příštího víceletého rozpočtu. Evropská komise navrhla novou strukturu založenou na jediném souhrnném plánu, který by nahradil současné samostatné programy zaměřené na politiku soudržnosti, zemědělství, rybolov nebo migraci. Myslíte si, že koheze, jak ji známe dnes, bude po roce 2027 nadále existovat v nějaké smysluplné podobě?
Tohle je náš velký boj. Obě pocházíme ze zemí, pro které je politika soudržnosti zásadní – já z Maďarska a vy z České republiky. Celkem 17 členských států tvoří skupinu Přátelé koheze (Friends of Cohesion). Jsme přesvědčeni, že evropské peníze jsou veřejnými penězi. Zásadní otázkou proto je, kam tyto peníze směřují a kdo rozhoduje o tom, jak budou využity.
Co dnes politika soudržnosti vlastně znamená? Není to charitativní fond určený chudším nebo novějším členským státům. Je to politika založená na investicích a jejich opětovném vkládání do evropských regionů, která tvoří součást infrastruktury konkurenceschopnosti EU.
Jak konkrétně? Jakou roli hraje politika soudržnosti v konkurenceschopnosti Evropy?
Vycházíme z předpokladu, že jednotný trh nám umožňuje vytvářet společně větší bohatství. To se ale nerozděluje rovnoměrně. Regiony, které jsou již nyní silné, inovativní a disponují většími kapacitami, mají tendenci růst rychleji a svou pozici na jednotném trhu dále posilovat.
Právě proto byla politika soudržnosti od počátku založena na myšlence, že část přínosů, které jednotný trh vytváří, bychom měli průběžně reinvestovat ve všech evropských regionech.
Každý region by měl dostat příležitost zapojit se do jednotného trhu. Investujeme proto do fyzického propojení regionů, například prostřednictvím silnic a veřejné dopravy. Zajišťujeme jejich digitální propojení, rozvíjíme energetické sítě a podporujeme malé a střední podniky i místní podnikatelské ekosystémy, aby měly spravedlivou šanci uspět na jednotném trhu. Stejně důležité jsou investice do lidí, jejich dovedností a mobility.
Jednotný trh je založen na volném pohybu kapitálu, zboží, služeb a osob. Tyto svobody však potřebujeme doplnit o další – o svobodu zůstat.
V Maďarsku i České republice vidíme, že se lidé nestěhují pouze z venkovských oblastí do velkých měst. Odcházejí také z Prahy do Vídně, Berlína a dalších velkých evropských měst. Naše regiony tak přicházejí o talentované lidi.
Musíme proto do našich regionů průběžně reinvestovat, aby lidé měli skutečnou možnost rozhodnout se zůstat ve svých komunitách. Veřejné služby, pracovní místa a příležitosti musí být dostupné i v regionech, místo aby se soustřeďovaly jen ve velkých městech.
V současnosti se v reakci na mezinárodní tlak, technologický vývoj a válku na našich hranicích vede především debata o tom, zda by Evropa měla větší část svého omezeného rozpočtu vyčlenit na strategickou konkurenceschopnost, technologickou excelenci a obranu.
Pokud ale celkový rozpočet nezvýšíme, budeme pouze přerozdělovat stejný objem peněz, a vyšší výdaje v jedné oblasti nevyhnutelně znamenají nižší výdaje v jiné.
Současný návrh by přesunul prostředky od decentralizovaných investic, které se dostávají do všech regionů a podporují malé a střední podniky, směrem k modelu založenému na cílené podpoře excelence a vytváření evropských šampionů prostřednictvím soutěže o dosažení nejlepších výsledků.
Česká republika podle mého názoru využívá fondy soudržnosti velmi dobře a má díky tomu své vlastní šampiony. Nejsem si ale jistá, zda by patřila mezi vítěze, pokud by se měla prosadit v soutěži na evropské úrovni. Jsem přesvědčena, že přesun prostředků od decentralizovaných investic zaměřených na konkrétní místa a jejich potřeby k modelu založenému na excelenci by přinesl značné problémy zemím a regionům, jako jsou ty naše.
Brusel má centrálně spravovat více než polovinu rozpočtu EU
Jak jste zmínila, země střední a východní Evropy, včetně České republiky, do velké míry spoléhají na financování z fondů EU určených na politiku soudržnosti. Co byste tedy vzkázala zemím a regionům, které se obávají, že jim příští rozpočet přinese méně peněz?
Před dvěma týdny jsem se v Tatrách setkala se zástupci zemí Visegrádské skupiny. Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko tam společně jednaly prostřednictvím svých ministrů odpovědných za politiku soudržnosti a toto téma patřilo mezi hlavní otázky, kterými se vlády zabývaly.
Právě proto jsme také založili skupinu Přátelé koheze, které je Česká republika aktivním členem.
Myslím, že jsme si ve střední a východní Evropě uvědomili, že musíme více spolupracovat a účinněji koordinovat své postoje. Naše země mají podobnou zkušenost a čelí podobným podmínkám, kvůli své historii, geopolitickým okolnostem, dosavadním zkušenostem i postavení v evropské konkurenci. Musíme proto tuto alianci posílit a při jednáních o příštím rozpočtu hájit naše zájmy, zejména pokud jde o rozhodování o tom, kam budou směřovat společné prostředky a kdo o jejich využití rozhodne.
Považuji to za obzvlášť důležité také proto, že jsme svědky zásadního posunu. V dobách krize, ať už na národní, nebo evropské úrovni, se často prosazuje tendence k centralizaci. Pozornost i zdroje se přesouvají do centra, ale jakmile jsou jednou centralizovány, jen zřídka se vracejí zpět. Obvykle jde o jednosměrný proces.
Něco podobného pozorujeme také u rozpočtu EU a jeho rozhodovacích struktur. Koncept Evropy regionů je stále více nahrazován modelem, v němž se rozpočet EU zaměřuje především na 27 členských států, nikoli na regiony.
Pravomoci se přesouvají z regionální úrovně na úroveň národní, ale také z národní úrovně do Bruselu a institucí EU. Více než polovina rozpočtu má být nově připravována a spravována centrálně v Bruselu, což institucím EU dává značný vliv také na rozdělování prostředků mezi jednotlivé státy.
Domnívám se, že tyto obavy sdílejí země Visegrádské skupiny i členové skupiny Přátelé koheze. Je samozřejmé, že při jednáních se střetávají různé zájmy a pohledy. Naše regiony mají své vlastní priority a specifické podmínky, stejně jako země, které hodně investují a jsou silnými konkurenty. Musíme najít kompromis, který tyto rozdílné perspektivy zohlední.
Naslouchá podle vašich zkušeností Brusel dostatečně evropským regionům? Věnují Evropská komise a Evropský parlament dostatečnou pozornost jejich pohledům a obavám?
Nejde jen o to, aby nám někdo naslouchal. Chceme vztah založený na skutečném dialogu a vzájemné ochotě reagovat na podněty druhé strany.
To znamená, že spolu vedeme diskusi a ta následně vede ke změnám. Já změním svůj postoj, ale i Evropská komise musí být ochotna svůj postoj změnit.
V současnosti vidíme, že se od místních představitelů, starostů a předsedů regionálních samospráv očekává, že převezmou stále větší odpovědnost. Zároveň od nás občané očekávají, že budeme řešit stále více problémů a že budeme mít větší možnost ovlivňovat dění v jejich okolí. Naše schopnost skutečně jednat se však naopak snižuje.
Máme méně prostředků a menší pravomoci ovlivňovat podmínky a realitu, které naši občané denně zažívají. Vzniká tak skutečný demokratický deficit, který je třeba řešit.