Soláry lámou rekordy, fosilní zdroje ustupují a elektrifikace nabírá tempo. Proč se přesto ve střední Evropě stále vede spor o dekarbonizaci? A kde má Evropa největší rezervy? O příležitostech i překážkách energetické transformace mluví analytička think tanku Ember Tatiana Mindeková.
Dekarbonizace je ve veřejné diskusi v Česku i na Slovensku stále vnímána jako hrozba – alespoň tak to vnímám já. Je to skutečně tak? A pokud ano, co stojí za tím, že téma ve střední Evropě vnímáme tak negativně?
Myslím si, že to mohu potvrdit. Rozdíl ve vnímání mezi západní Evropou a střední, případně střední a východní Evropou, stále existuje. Všimla jsem si toho i na nedávné velké konferenci v Praze. Bylo tam několik panelů čistě se středoevropským zastoupením a narativy o dekarbonizaci byly převážně negativní. Naopak na panelech s větším zastoupením mezinárodních hostů se diskutovalo také o příležitostech pro byznys a podobně.
Mohu tedy potvrdit, že i já vnímám rozdíl v těchto narativech. Důvodů je podle mě více, ale zdůraznila bych především historické nastavení hodnot ve střední Evropě, zejména v energetice. Naše ekonomiky byly dlouhodobě postavené na těžkém průmyslu. Později jsme výrazně investovali do automobilové výroby. A právě tyto sektory dnes procházejí zásadními změnami.
Když se bavíme o dekarbonizaci, jde o odvětví, která potřebují rozsáhlé změny ve velmi krátkém čase. Do určité míry se dá pochopit, že to může působit hrozivě, protože každá změna a vše nové bývá svým způsobem nejisté.
Zároveň se z těchto témat ve střední Evropě stala velmi politická otázka. Často byla využívána k vytváření strachu. A právě v tom vidím velký rozdíl. Zatímco politická debata v západní Evropě i ve světě se posunula dál, ve střední Evropě jsme zůstali u představy, že dekarbonizace je něco negativního a že nám pouze uškodí. Debata zde často vypadá podobně jako před dvaceti lety.
Když se ale podíváme do zbytku světa, například do Číny nebo Indie, naše data v organizaci Ember ukazují, že země, které v minulosti nejvíce přispívaly k růstu výroby energie z fosilních paliv, zaznamenaly v roce 2025 pokles výroby elektřiny z těchto zdrojů. Celý svět udělal výrazný pokrok. Klesly ceny baterií i solárních panelů. Přesto se u nás stále vedou debaty o tom, zda je dekarbonizace vůbec dobrý nápad.
Co děláme ve střední Evropě špatně? Ať už politicky, komunikačně nebo ekonomicky?
Podle mého názoru nám ve střední Evropě trochu chybí dlouhodobá strategie a jasná vize. Můj kolega často mluví o tom, že nám chybí příběh o tom, kam bychom se chtěli jako region posunout.
Mohli bychom se například profilovat jako region elektromobility. Dnes je to ale stále velmi polarizující téma, které vyvolává silné emoce. Nebo bychom mohli být regionem, kde se vyrábějí komponenty pro elektrické sítě. Mohli bychom změnit svůj pohled na čisté technologie a hledat v nich budoucnost i příležitost pro rozvoj ekonomiky.
Zároveň jsme dlouhodobě podceňovali tempo dekarbonizace. Mnoho států ve střední Evropě už dnes překročilo cíle, které si samo stanovilo pro rok 2030. Určitě jsme podcenili například rychlost rozvoje solárních elektráren nebo bateriových úložišť.
Zmínila bych také regionální spolupráci. Energetika je podle mého názoru stále vnímána zastaralým způsobem, například v rámci iniciativy Trojmoří. Když se tam hovoří o energetice, hlavním tématem bývá spolupráce v oblasti plynu. A to navzdory problémům, které jsme viděli během plynové krize i v souvislosti s aktuální krizí vyvolanou válkou mezi Izraelem a Íránem.
Přesto tyto země ještě několik dní před vypuknutím konfliktu oslavovaly novou dohodu o navýšení kapacit pro dovoz plynu z USA. Jako by si v tomto regionu a v těchto uskupeních stále plně neuvědomovaly, že dlouhodobá závislost na plynu může představovat také bezpečnostní riziko.
Česká firma slaví s elektromobily velké úspěchy na evropském trhu. Zároveň ale máme vládu, která říká, že je potřeba změnit současnou evropskou legislativu a staví se proti zákazu spalovacích motorů. Může tato rétorika vlád – ať už v Česku, nebo v dalších zemích střední Evropy – poškodit dekarbonizaci jako takovou a třeba i schopnost místních firem prodávat technologie, které jsou s ní přímo spojené?
Vysílá to poměrně rozporuplné signály. Na jedné straně víme – nebo alespoň doufám, že víme – že elektrifikace, tedy přechod k elektřině jako hlavnímu zdroji energie, probíhá po celém světě. Přesto dostáváme protichůdné signály o tom, zda tímto směrem skutečně chceme jít.
Myslím si, že to může mít negativní dopad na rozvoj různých podniků. Už dnes existují příklady firem, které se specializovaly na čisté technologie, začínaly s výzkumem a vývojem v Evropě, ale později se přesunuly jinam, protože zde nenašly dostatečnou podporu.
Můžeme se také zamyslet nad tím, že technologie budoucnosti budou vyžadovat více elektrické energie. K tomu potřebujeme více obnovitelných zdrojů, protože právě ty dnes dokážeme stavět nejrychleji a zároveň díky nim snižovat závislost na fosilních palivech. Pokud investor vidí, že některá země váhá nebo ruší plány na výstavbu těchto zdrojů, neví, s jakými cenami energie může v budoucnu počítat.
Kromě elektromobilů se v Česku vedou také velmi živé debaty o akceleračních zónách. Představitelé vlády se nyní předhánějí v tom, kdo navrhne jejich větší omezení. Jak velký problém to představuje pro Česko, například z hlediska plnění evropských cílů nebo dekarbonizace výroby elektřiny?
Přiznám se, že téma akceleračních zón sleduji spíše z médií než odborně. Přijde mi ale škoda, když se na něčem pracuje dlouhé roky a poté přijde nová vláda s tím, že je potřeba celý projekt zrušit nebo zásadně přepracovat.
Myslím si, že zemím se daří více tehdy, když existuje spolupráce napříč politickými stranami a když sdílejí společnou dlouhodobou vizi. A právě to mi u akceleračních zón připadá problematické.
Zároveň mě zaráží, kolik nepravdivých informací se kolem tohoto tématu objevuje v médiích i ve veřejné debatě. Často jde o tvrzení, která nejsou ničím podložena. A to považuji za jeden z velkých problémů střední Evropy.
Která země ve střední Evropě nás může překvapit, pokud jde o energetickou transformaci? Kdo je podle tebe lídrem v přechodu na zelenější energetický mix?
Začala bych trochu zeširoka. Když se podíváme na celou Evropskou unii, větrná a solární energie se už staly klíčovou součástí energetického mixu. Naše data ukazují, že v roce 2025 vyrobily větrné a solární elektrárny více elektřiny než všechny fosilní zdroje dohromady.
Pokud se podíváme na jednotlivé země, platí to už pro 14 z 27 členských států EU. V loňském roce se k nim přidalo Nizozemsko a Chorvatsko. Velmi blízko tomuto pomyslnému milníku jsou také země, které byly v minulosti silně závislé na uhlí, například Řecko, Bulharsko a Slovinsko.
Možná bych vyzdvihla právě Bulharsko jako zemi, která se tímto směrem posouvá. Osobně mi ale připadá velmi zajímavý případ Maďarska. To zaujalo i světová média a analytiky, protože během zhruba deseti let přešlo od téměř nulového využití solární energie k situaci, kdy dnes solární elektrárny pokrývají přibližně čtvrtinu spotřeby elektřiny. Jde o jeden z nejrychlejších přechodů v Evropě i ve světě.
Zároveň je ale potřeba dodat, že se postupně objevují další informace o tom, jak byly některé podpůrné mechanismy nastaveny. Je možné, že ne všechny byly zcela férové. Proto je vždy důležité doplnit statistická data o širší politický kontext.
Pozitivních příkladů je ale mnohem více. Zmínila bych také Polsko. To bývá často vnímáno jako země, která dekarbonizaci brzdí a stále výrazně spoléhá na uhlí. Současně však tento podíl postupně snižuje a využívá evropské investice do obnovitelných zdrojů.
V jedné z našich analýz zaměřených na země Visegrádské skupiny jsme zjistili, že výroba elektřiny ze solárních zdrojů v Polsku vzrostla během pěti let více než dvacetinásobně. To je skutečně výrazný skok. Navíc se země začala soustředit i na výrobu baterií a dnes patří mezi světové lídry v tomto odvětví.
Pozitivních příkladů tedy najdeme opravdu mnoho. Samozřejmě je vždy dobré podívat se i na detaily, ale myslím si, že i ve střední Evropě máme řadu skutečných úspěšných příběhů.
Můžeme na základě dat říct, že se v Evropě daří dekarbonizovat?
V sektoru výroby elektřiny se dekarbonizace daří velmi dobře. Ostatní sektory jsou naopak oblastmi, kde musíme výrazně přidat.
V organizaci Ember se zaměřujeme právě na elektroenergetiku, a proto zde také poměrně snadno nacházíme pozitivní příklady vývoje. Vidíme, že rozvoj solární energie překonal všechna očekávání. Dokonce i nejoptimističtější prognózy z doby před několika lety nepočítaly s tak rychlým růstem.
Podobně je tomu u poklesu cen baterií. I ten překonal očekávání a dnes už v mnoha zemích dává z ekonomického hlediska největší smysl investovat právě do solárních panelů a bateriových úložišť.
Zároveň ale existují sektory, například vytápění nebo doprava, kde postupuje dekarbonizace pomaleji.
Čím to je? Proč se například nedaří rychleji dekarbonizovat právě teplárenství? Jde o strukturální problémy, nedostatek pobídek ke změnám, nebo vidíš nějaké konkrétní překážky, které by bylo potřeba odstranit?
Technologie pro dekarbonizaci vytápění už máme. K dispozici jsou tepelná čerpadla, jejichž účinnost se stále zvyšuje. Máme také elektromobily, které dávají stále větší smysl i v kontextu současných geopolitických změn.
Myslím si, že část problému spočívala v nedůvěře k novým technologiím a zčásti také v tom, že dříve nebyly tak dostupné. Celkově ale elektrifikace probíhá mnohem rychleji, než se očekávalo, a to i v zemích mimo Evropu.
Dokonce i státy, u nichž se předpokládalo, že zůstanou dlouhodobě závislé na fosilních palivech, dnes ve velkém směřují ke kombinaci solárních panelů a bateriových úložišť. Proto si myslím, že dnes už jde především o otázku priorit.
Zmínila jsi geopolitické výzvy, kterým Evropa čelí. Jak moc dnešní debatu a samotný průběh transformace ovlivnily konflikty, ať už současná situace na Blízkém východě, nebo dřívější ruská invaze na Ukrajinu? Vidíme v datech, že šlo o impulzy, které Evropu přiměly dekarbonizaci urychlit?
Určitě ano. Přesně jak říkáš, po roce 2022 i nyní máme data, která ukazují, že lidé začali více investovat do elektromobilů, tepelných čerpadel i solárních panelů.
Vidím ale jeden důležitý rozdíl. V roce 2022 byla hlavním problémem otázka plynu a nejjednodušším řešením byla pro mnoho zemí diverzifikace dodávek. To tehdy do určité míry fungovalo.
Současná krize ale ukazuje, že ani diverzifikace sama o sobě nestačí. I když máme více dodavatelů a více možností, odkud plyn odebírat, stále jde o fosilní palivo, jehož dodávky mohou být relativně snadno narušeny. Z hlediska energetické bezpečnosti proto nejde o ideální dlouhodobé řešení.
Myslím si, že se v poslední době začíná měnit i pohled politiků. Stále častěji zaznívá, že pouhá diverzifikace dodávek plynu nemůže být dlouhodobou odpovědí.
Zároveň vidíme, že řada zemí po roce 2022 zvýšila investice do obnovitelných zdrojů energie. V Ember jsme se například zaměřili na Španělsko jako na příklad země, která dokázala částečně oddělit tvorbu cen elektřiny od cen plynu. Jinými slovy, snížila podíl času, kdy právě cena plynu určuje cenu elektřiny.
Podařilo se jí to díky rozsáhlým investicím do obnovitelných zdrojů. Je to příklad, kterým bychom chtěli inspirovat i ostatní země a ukazovat, že podobný přístup už dnes v některých státech Evropské unie funguje a může představovat cestu i pro další země.
Je ale důležité dodat, že zde mluvíme o velkoobchodních cenách elektřiny. Každá země má nastavený jiný systém, podle kterého se velkoobchodní ceny promítají do cen pro domácnosti a průmysl. Přesto si myslím, že Španělsko představuje velmi zajímavý a inspirativní příklad.
Expertně se věnuješ geotermální energetice. Mám pocit, že je stále vnímána jako poněkud okrajové téma. Čím to je, že geotermální energie zatím není v Evropě, a zejména ve střední Evropě, populárnější?
Myslím si, že se to bude velmi rychle měnit, protože v oblasti geotermální energie došlo k obrovskému technologickému pokroku, kterého si ale mnoho lidí nevšimlo.
Geotermální energie je poměrně specifický zdroj. Aby mohla sloužit k výrobě elektřiny, musí být splněno několik podmínek, které jsou navázány na konkrétní geologické lokality. Když se proto před lety hodnotil geotermální potenciál jednotlivých zemí, řada expertů i politiků mohla dojít k závěru, že jejich země geotermální potenciál nemá, a zaměřit se na jiné technologie.
Mezitím však technologie urazily dlouhou cestu. Výrazně se snížily náklady na vrtání, které stále představují největší položku geotermálních projektů. Geotermální energie je sice stále dražší než například solární energetika a její využití závisí na místních podmínkách, ale dnes už existují projekty využívající takzvanou novou generaci geotermálních technologií.
Příkladem je takzvaný closed-loop systém v Německu. Lze si ho představit jako podzemní radiátor, v němž se ohřívá pracovní kapalina, která následně slouží k výrobě elektřiny. Velkou výhodou je, že tento systém nevyžaduje tak přesně definované geologické podmínky jako klasická geotermální energetika. Kapalina navíc nepřichází do kontaktu s okolním prostředím.
Pokud se nemýlím, byl tento projekt připojen k síti letos nebo v minulém roce. Bohužel jej realizovala kanadská firma. A tím se vlastně vracíme na začátek našeho rozhovoru. Geotermální technologie vznikaly v Evropě, probíhal zde dlouhodobý výzkum, ale stále se nám nedaří dostatečně převádět výsledky výzkumu do komerčních projektů.
Pokud bychom využili technologie, které jsou dnes k dispozici, jaký potenciál by geotermální energie měla? S čím by nám mohla pomoci z hlediska dekarbonizace a také diverzifikace dodávek fosilní energie?
Velkou výhodou geotermální energie je její stabilita. Navíc některé geotermální elektrárny už dnes dokážou fungovat také jako úložiště energie. Teoreticky by se tak velmi dobře doplňovaly s levnějšími solárními zdroji.
Velmi zajímavé je také to, že podle současných analýz by geotermální energie mohla pokrýt přibližně 40 % současné výroby elektřiny z uhlí a plynu v Evropské unii, a to při srovnatelných nákladech. To byl jeden z hlavních závěrů naší nedávné studie, kterou jsme následně poskytli také Evropské komisi.
Geotermální energie je dnes v evropských institucích stále častěji diskutovaným tématem a doufáme, že to povede i k větší celoevropské podpoře tohoto zdroje.
Kde by se ve střední Evropě dala využít nejlépe? Existují konkrétní lokality, kde by dávalo velký smysl začít tento zdroj více rozvíjet?
Poměrně daleko je v tomto směru Maďarsko, které má velmi dobré přírodní podmínky i pro klasickou geotermální energetiku.
Pokud ale zahrneme i novou generaci geotermálních technologií, pak lze potenciál najít prakticky v každé zemi střední Evropy. Navíc mnoho těchto států využívá systémy dálkového vytápění, které lze převést z plynu na geotermální energii. Některá města na Slovensku už takový krok dokonce udělala.
Z tohoto pohledu bych řekla, že každá země by měla zmapovat své zdroje a posoudit, které technologie dávají největší smysl. Znovu zmíním Polsko, které už představilo vlastní národní strategii pro rozvoj geotermální energie a systematicky sbírá data o lokalitách s největším potenciálem. To považuji za velmi důležitý krok.
Očekáváš, že by se geotermální energetika mohla v budoucnu stát součástí některých evropských cílů nebo závazných prvků legislativy?
Jsem v tomto směru optimistka. Věřím, že geotermální energie bude na evropské úrovni získávat stále větší podporu.
Například nedávno zveřejněný dokument Accelerate EU zmiňuje geotermální energii jako zdroj, který si zaslouží více pozornosti a podpory. Je to vůbec poprvé, kdy se geotermální energie v takto významném evropském dokumentu objevila.
Proto věřím, že tento specifický druh energie bude v budoucnu získávat stále větší prostor. Zároveň ale bude nutné pečlivě zvažovat i environmentální rizika, která s sebou přináší. To však platí pro všechny nové energetické technologie. U geotermální energie jsou tato rizika pouze v některých ohledech specifičtější.