Pazour: Česká věda potřebuje strategické projekty a velké výzkumné týmy

V Evropě i v Česku rostou výdaje na obranu, sociální systém nebo zdravotnictví, vědci a inovátoři tak musí využívat veřejné prostředky efektivněji. Cestou k tomu je méně priorit a častější spolupráce, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Michal Pazour z Technologického centra Praha. Popularizaci vědy podle něj velmi pomáhají novináři jako Daniel Stach.Michal Pazour je vedoucím Oddělení strategických studií Technologického centra Praha, kde se věnuje hodnocení, analýze a formulaci výzkumné a inovační politiky. Rozhovor vznikl při příležitosti konference SCI-PO 2025.Konference SCI-PO 2025 se věnovala tomu, jak v Česku do budoucna udržitelně financovat výzkum, vývoj a inovace. Než se dostaneme ke konkrétním krokům, zajímal by mě kontext víceletého finančního rámce Evropské unie. Jak moc závislé jsou teď česká věda, výzkum a inovace na podpoře z evropských zdrojů, především klasických strukturálních fondů?V současném období jde do výzkumu, vývoje a inovací ze strukturálních fondů asi 85 až 90 miliard korun, konkrétně přes OP JAK a OP TAK (Operační programy Jan Amos Komenský a Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost, pozn. red.). Když to rozložíme na celé sedmileté období, a přidáme rok až dva (kdy je ještě možné prostředky čerpat, pozn. red.), tak jsme na úrovni přibližně 10 miliard korun ročně. V porovnání se státním rozpočtem, který je 40 až 45 miliard, se jedná asi o čtvrtinu všech veřejných prostředků, které v Česku do výzkumu ročně jdou. Z tohoto pohledu jde o významný zdroj. Co je možná ještě důležitější, prostředky ze strukturálních fondů směřují ve velké míře do modernizace a rozvoje infrastruktury pro výzkumné a inovační aktivity. Kdybychom tedy tento zdroj neměli, nebo byl omezený, bude to znamenat postupné zastarávání infrastruktury nebo větší tlak na jiné zdroje financování.Víme už, jak moc velké „zemětřesení“ v tomto ohledu hrozí ve víceletém rámci po roce 2027? Mluví se právě o krácení strukturálních fondů, změně priorit a tak podobně.Já u těch vyjednávání nejsem, takže nemám všechny informace, spíše jen tak chytám signály z konferencí a médií. Určitě bude kladen vetší důraz na odolnost, bezpečnost a obranu, to je zřejmé. Dále se diskutuje o tom, do jaké míry má být zachována regionální dimenze kohezní politiky, a do jaké míry má být podpořena konkurenceschopnost ekonomiky celé Evropy. Souvisí to se zprávami, které vloni vydala Evropská komise, včetně Kompasu konkurenceschopnosti. A třetí oblast, která souvisí i s tématem naší konference, je větší využívání finančních nástrojů. Je totiž zřejmé, že dotační nástroje se dají spotřebovat jen jednou, a i když mohou mít pozitivní efekt, nevrací se přímo ve formě peněz zpátky do finančního systému. Vzhledem k tomu, jaké mandatorní výdaje Evropu v souvislosti s bezpečnostními hrozbami a demografickým stárnutím čekají, bude určitě větší snaha ve větší míře využívat návratné finanční nástroje.Na to jsem se právě chtěl zeptat. Jak vážný problém podle vás pro Česko teď je, že zatím finanční nástroje téměř nevyužívá? Ekonom Petr Zahradník to nazývá „iracionální averzí“.Když mluvíme o finančních nástrojích, musíme se bavit také o tom, na jaké aktivity jsou vhodné a na jaké už méně. Jak zmiňuje Petr Zahradník, a s tím naprosto souhlasím, je vhodné je využívat na transformační aktivity v oblasti energetiky nebo dekarbonizace, bytové politiky. To jsou oblasti, které jsou srozumitelné i pro finanční instituce, a kde jsou míra rizika a doba návratnosti dostatečně odhadnutelné. V případě výzkumu, vývoje a inovací bych tyto nástroje považoval za vhodné spíše u inovačních aktivit, případně u výzkumu blízko tržnímu uplatnění. Máme dobré příklady u start-upů a scale-upů, které své inovační aktivity realizují tam, kde už existuje trh – to je pak pro investora atraktivní i odhadnutelné z hlediska rizika. V případě výzkumu a vývoje je prostor pro využití finančních nástrojů z mého pohledu spíše limitovaný. Zde se pohybujeme zpravidla v oblasti nejistoty, kdy mnohdy neznáme možné výsledky natož pravděpodobnost jejich dosažení. Na druhou stranu, na konferenci jsme se bavili o tom, že budeme hledat cesty, jak finanční nástroje zapojit třeba do rozvoje výzkumné infrastruktury.

„Pohodlné“ Česko nevyužívá finanční nástroje. O hodně přichází

Když se posuneme z evropské úrovně na tu domácí, tak jak je na tom česká státní podpora vědy, výzkumu a inovací v době škrtů a špatných ekonomických prognóz? Politici často mluví o nutnosti vědu podporovat, ale děje se tak i v praxi, nebo se naopak v této oblasti hledají úspory?Snaha vlády zvyšovat výdaje státního rozpočtu na výzkum a vývoj tady je. Platilo to i pro minulé vlády. Nicméně i když rozpočet nominálně roste, kvůli skokové inflaci veřejné výdaje na výzkum a vývoj v posledních letech reálně klesají. Do budoucna očekávám, že bude pro vládu stále obtížnější růst veřejných výdajů na výzkum a vývoj udržet, neboť manévrovací prostor státního rozpočtu bude kvůli rostoucím mandatorním výdajům na obranu, bezpečnost nebo zdravotní a sociální systém čím dál menší. Bude tedy nutné se bavit o větší efektivitě využívání veřejných výdajů, možná i o užší prioritizaci a selektivitě podpory. Vedle přímé podpory výzkumu a vývoje ale samozřejmě existují také nástroje nepřímé podpory ve formě daňových odpočtů. Tam prostor pro zefektivnění systému a tím zvýšení objemu nepřímé podpory je.

Stát musí udávat směr

Teď už k možným řešením. Jak už to tak bývá, na konferencích se hodně mluví o tom, co „by se dělat mělo“, nicméně u toho často končí. Podařilo se domluvit na něčem konkrétním, co se může začít hned realizovat?Účelem této konference bylo především zahájit odbornou, velmi otevřenou, vážnou a evidencí podpořenou diskusi. To se myslím podařilo i díky tomu, že pozvání na konferenci přijalo široké spektrum lidí z různých oblastí, tedy nejen z výzkumných organizací a veřejné správy, ale také z firem a investorského sektoru. Prvním důležitým závěrem je shoda na tom, že systém financování výzkumu, vývoje a inovací je v současné podobě dlouhodobě neudržitelný. To je myslím dobrý základ pro další diskusi, kde se můžeme bavit o tom, jak to změnit. Zatím jsme v rovině obecných směrů, které chceme v dalších fázích více rozpracovat. Jedním z nich je určitě potřeba mobilizovat soukromé zdroje, a to jak přímo z firem realizujících výzkumné a inovační aktivity, tak od investorů. Tedy nespoléhat se jen na státní rozpočet nebo evropské fondy. Další závěr, na kterém budeme dál stavět, je určitě zmíněná prioritizace a selektivita. Zde bude potřeba v mnohem větší míře než doposud orientovat podporu ve vazbě na kvalitu a potenciální ekonomický a společenský dopad výzkumu. Vypíchl bych také úlohu státu jakožto „prvního zákazníka“. V této souvislosti vidím významný prostor pro aktivní politiku státu například v oblasti technologií dvojího užití, kde stát bude identifikovat potřeby a testovat konkrétní technologie. Na konferenci rezonovalo také to, že je potřeba změnit způsob myšlení ve veřejném výzkumu, tedy především na univerzitách a ve veřejných výzkumných institucích, aby zde vznikala větší motivace ke spolupráci s průmyslem a k dotažení výsledků výzkumu do praxe. Zde může svoji úlohu sehrát způsob hodnocení výzkumu a vývoje jak na úrovni institucí, tak také na úrovní jednotlivých výzkumníků a výzkumnic v rámci kariérních řádů.Kdo musí přijít s tím impulzem pro změnu? Musí v čele být stát či ministerstva, nebo má jít spíše o společné „decentralizované“ úsilí? V závěrech z konference píšete například to, že má vzniknout „národní inovační vize“ a musí se stanovit „technologické priority“. Kdo s nimi má přijít?Každá vize, pokud má být sdílená v celé společnosti, musí vznikat ve spolupráci, nikdy ne pouze shora. Na druhou stranu, musí existovat iniciátor pro vznik takové vize, a tím by měl být v tomto případě stát. Všichni ostatní aktéři a partneři ve výzkumném a inovačním systému pak ke společné vizi budou přispívat, a to jak při její formulaci, tak i při jejím naplňování prostřednictvím různých iniciativ zdola. Podobné je to u technologických priorit. V tuto chvíli máme stanovené tři strategické technologické priority, jde o AI, čipy a kvantové technologie. U těch stát řekl, že jsou to strategické technologie pro naši bezpečnost a konkurenceschopnost, které chce cíleně podporovat. Stát zkrátka musí být v oblasti strategie a vize maximálně transparentní a vytvořit prostředí, které bude předvídatelné. Když se investor rozhoduje, jestli u nás zainvestuje například do kvantových technologií, tak potřebuje jasně vědět, že stát si tuto technologii stanovil jako dlouhodobou strategickou prioritu, ne pouze pro jedno vládní období.Hodně se diskutovalo o tom, že česká věda je „roztříštěná“, čili že v Česku máme příliš mnoho tematických priorit a příliš mnoho pracovišť, a proto se nemůžeme soustředit na špičkový výzkum s přidanou hodnotou. Dokážete si představit, že se teď budou rušit některé „méně významné“ obory, programy, projekty, případně spojovat či rovnou rušit některá výzkumná pracoviště? Existuje napříč sektorem ochota „odhodit ego“ ve jménu veřejného zájmu?Asi bych úplně nemluvil o rušení oborů nebo pracovišť, protože jsem přesvědčený o tom, že výzkum je potřeba rozvíjet v celé jeho univerzální šíři a ve všech oborech. Oborová rozmanitost výzkumu je důležitá pro kvalitní vzdělávání odborníků, propojení různých znalostí pro nová řešení a inovace, ale i pro řešení komplexních výzev naší společnosti. Nikdy také nevíme, které obory mohou být důležité v budoucnu. Viděli jsme to v době covidu, že jsme u nás měli obory, které se možná zdály méně důležité, ale nakonec se ukázaly jako významné v době krize. Co je ale potřeba, to je koncentrovat výzkum do větších výzkumných skupin nebo týmů. Je potřeba více sdílet infrastrukturu, kterou tady v České republice máme a která je skvělá. Leckterá pracoviště jsou velmi dobře vybavená, ale jejich přístrojové vybavení je potřeba efektivněji využívat. K tomu by přispěly právě i ty větší výzkumné týmy – pokud budou spolupracovat na větším projektu, budou mít větší potřebu i vůli sdílet výzkumná zařízení. Myslím si, že je důležitá také koncentrace na úrovni poskytovatelů, tedy programů výzkumu, vývoje a inovací.  Těch máme v Česku příliš mnoho, některé z nich podporují i velké množství malých projektů. I s malým projektem v hodnotě několika milionů je však spojeno poměrně hodně administrativy, což ukousne hodně času i prostředků na úrovni poskytovatele i příjemce. Do značné míry se jedná o fixní náklady, u kterých nezáleží na tom, jestli je projekt třímiliónový nebo třicetimiliónový. Myslím si tedy, že je potřeba koncentrovat podporu do větších projektů, na nichž budou pracovat větší výzkumné týmy a kde bude docházet k výměně zkušeností, ke sdílení infrastruktury a ke skutečně významným výsledkům výzkumu. To by pak přispělo ke větší efektivitě veřejných prostředků.Ochotu k této koncentraci v Česku vidíte?Na úrovni poskytovatelů ji v tuto chvíli příliš nevidím, i když existují výjimky. Dobrým příkladem jsou programy Centra kompetence a navazující Národní centra kompetence, které podpořily vytvoření větších výzkumných týmů pracujících společně na dlouhodobých výzkumných projektech. Podobně je to teď u špičkového výzkumu v Operačním program Jan Amos Komenský, kde je také snaha podpořit větší výzkumné týmy. Tyto programy tedy určitou koncentraci výzkumných kapacit podporují a postupně tak systém usměrňují k větší spolupráci a sdílení kapacit.

Evergreen jménem odbourání byrokracie

Spousta zmiňovaných témat konference souvisela s „odbouráním byrokracie“, to je český i evropský evergreen. V jakých konkrétních oblastech půjde v ČR něco takového relativně jednoduše, kde máme dobře našlápnuto?Zmínil jsem daňové odpočty na výzkum, vývoj a inovace, to je velké téma, o kterém se už nějakou dobu diskutuje. Atraktivita daňových odpočtů není příliš vysoká, je tam malá předvídatelnost, firmy mají obavu je využívat. Pokud vím, tak v této oblasti probíhají poměrně pokročilé diskuse, jak tento systém zpřehlednit a snížit i byrokracii s ním spojenou. Tam je, myslím, dobře našlápnuto. Další oblastí je vznik tzv. komunikační metodické platformy pod vedením Úřadu vlády. Jde o snahu harmonizovat prostředí pro poskytování účelové podpory. Už to, že se spolu poskytovatelé začali bavit, jak podmínky pro příjemce zjednodušit, jak jednotně vykládat pojmy a pravidla, to považuji za velký posun. Také to, že čím dál více poskytovatelů začíná pro administraci svých programů využívat jednotný informační systém, který spravuje Technologická agentura, je signálem pro možnou budoucí harmonizaci a zjednodušení administrativy spojené s podporou výzkumu a vývoje.Do jaké míry podle Vás mohou Česku s administrativou pomoct deregulační balíčky „Omnibus“, se kterými postupně přichází Evropská komise?Tady jsme na začátku a těžko odhadovat, jaká bude praxe. Je to určitě správný směr, ale vždy záleží na tom, jak se to uchopí na implementační úrovni. V tuto chvíli bych byl opatrný v odhadech, jak moc nám omnibusy do budoucna pomohou.

Dekarbo brief: Přijel omnibus. Méně pravidel, více nejistoty

Mohla by deregulace pomoct u centrálně řízených programů jako Horizont Evropa, které Češi zatím moc nevyužívají?Myslím si, že administrativní zátěž spojená s využíváním komunitárních programů, tedy zejména rámcových programů pro výzkum, vývoj a inovace, není tou hlavní bariérou české účasti. Často se mluví o tom, že tyto programy jsou složité a administrativně náročné – není to pravda. Komunitární programy jsou svým způsobem jednodušší než leckteré národní programy nebo podpora poskytovaná skrze strukturální fondy. Myslím si, že je to trošku mýtus v našem prostředí, a zároveň určitá výmluva některých institucí, proč se do těchto programů více nezapojují.

Důvěře se dá pomoct

Ve „strategických impulzech“ konference píšete také o tom, že v českém systému se musí zvýšit vzájemná důvěra. Dá se něco takového urychlit, nebo to musí přijít postupně a přirozeně samo?Je to jako v životě – důvěra se pomalu buduje a rychle ztrácí. Myslím si ale, že vytvoření důvěry můžeme trochu urychlit tím, že budou podporována různá strategická partnerství mezi výzkumnými organizacemi a soukromým sektorem. Jedním z možných nástrojů jsou ta zmíněná Centra kompetence, kde když se dobře nastaví podmínky, může vzniknout dlouhodobá důvěra mezi zapojenými institucemi a následně i intenzivnější dlouhodobá spolupráce. Na konferenci o svých zkušenostech v této oblasti mluvil i Tomáš Herink z Unipetrolu, když zmiňoval spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou, kde trvalo poměrně dlouho, než k sobě důvěru našli. Postupně se to ale podařilo a vytvořili dlouhodobé strategické partnerství. Důležitá je také důvěra ve vztahu mezi poskytovatelem a příjemcem. Zde by pomohlo posílení principu, kdy jsou prostředky na výzkum poskytovány na základě toho, že výzkumník nebo jeho tým v projektu něco dokázali. Následná kontrola ze strany poskytovatele by se tedy zaměřila především na posouzení pokroku ve výzkumu a přínosů projektu, spíše než na kontrolu jednotlivých položek nákladů a jejich souladu s projektovým návrhem. Chápu, že z mé pozice se to říká jednoduše, a že kdybych seděl na místě úředníka, který má rozdělování prostředků na starosti a musí dodržovat různá pravidla pro nakládání s veřejnými prostředky, můj postoj by byl možná opatrnější. Vybudování důvěry mezi poskytovatelem a příjemcem by ale celému systému určitě prospělo.Pak tady máme také důvěru běžných lidí, že dávat peníze na vědu má smysl. V závěrech zmiňujete právě to, že je v Česku potřeba zlepšit komunikaci o přínosech vědy, výzkumu a inovací směrem k veřejnosti. Můžete dát příklad, kdo to podle vás dělá dobře?Zářný a typický příklad je určitě to, co dělá Daniel Stach. To je super, protože dokáže těžká témata z oblasti výzkumu a vývoje dobře prezentovat veřejnosti. Novinářů, kteří se zabývají vědou, není mnoho. Role vědeckých novinářů je ale důležitá, protože dokáží složitá témata předkládat veřejnosti srozumitelně. Vedle toho je podle mě důležitá i motivace výzkumníků samotných, aby byli vůbec ochotní o svém výzkumu mluvit s těmi, kteří to pak umí veřejnosti jednoduše sdělit. To už souvisí se způsobem hodnocení výzkumných organizací a samotných výzkumníků, kde by měl být akcent nejen na to, jaký je přínos realizovaného výzkumu pro rozvoj vědy, ekonomiku nebo řešení společenských výzev, ale i na komunikaci výsledků směrem k veřejnosti.A co zapojení státu do kampaní na popularizaci vědy? To vám přijde rozumné, nebo by se to mělo nechat na někom jiném?Stát by měl místo nějaké centrální kampaně spíš podpořit to, co už v Česku existuje. Nedávno byl Veletrh vědy v Letňanech, teď v červnu se chystá VědaFest, který organizují ČVUT, Vysoká škola chemicko-technologická a Dům dětí a mládeže. Existuje řada iniciativ výzkumných organizací, jak přiblížit vědu veřejnosti, máme různá science centra napříč republikou.

Globální boj o talenty

Ještě na závěr – napadá vás něco zásadního, o čem jsme nemluvili?Ano, napadá. Konference byla hlavně o financování a jeho udržitelnosti, ale někdy se v těchto diskusích zapomíná na to, že za výzkumem jsou vždy především lidé. Bez kvalifikovaných lidí zkrátka nemůžeme výzkumné a inovační aktivity dlouhodobě rozvíjet. To musíme zdůrazňovat, protože z hlediska demografického vývoje bude lidí narozených v České republice ubývat. Máme také indicie, že zájem o přírodovědné a technické obory není příliš velký. Klesáme i v různých žebříčcích kvality vzdělávání. Celkově tady máme také relativně malý podíl lidí s terciálním vzděláním, a tento podíl navíc v posledních letech klesá. Myslím si tedy, že situace je vážná a urgentní pro změnu vzdělávacího systému tak, abychom byli schopni vychovávat kvalitní a ambiciózní lidi pro výzkumné a inovační aktivity. Druhý pohled souvisí s globálním bojem o talenty. Ten bude tvrdší a tvrdší, protože stejně jako my i celá řada vyspělých zemí prochází demografickým vývojem, kdy se snižuje porodnost a populace stárne. I v této souvislosti je podle mě potřeba vytvořit podmínky pro to, aby Česko bylo atraktivní volbou pro zahraniční talenty. K tomu je nezbytné zpružnit systém vízové povinnosti a výzkumníkům a kvalifikovaným pracovníkům ze zahraničí nabídnout podmínky pro kvalitní život. To souvisí s dostupností bydlení, školek, přívětivého zázemí pro rodinu. V Praze to možná není tak evidentní, ale v regionech může být pro anglicky mluvící rodiny problém najít anglickou školu nebo školku. I to samozřejmě rozhoduje o tom, jestli se budou chtít kvalifikovaní lidé do České republiky přistěhovat.Ještě k tomu vzdělávání. Média v prosinci oběhla pozitivní zpráva o českých žácích, kteří jsou podle výsledků testů nejlepší v celé EU v počítačové a informační gramotnosti, celosvětově pak pouze za Tchaj-wanem a Jižní Koreou. Tak možná v této oblasti mohou výzkumné organizace hledat do budoucna talenty.Na tom určitě můžeme stavět. Je skvělé, pokud tady takové „ostrůvky pozitivní deviace“ máme. Prostor pro reformu vzdělávání je ale v Česku určitě velký, abychom děti vedli více ke kreativitě, samostatnému myšlení a podnikavosti. Aby se nebály udělat chybu a učily se z nich. Právě takový přístup potřebujeme ve výzkumu a inovacích.

Stopy české vědy, výzkumu a inovací v Evropě