V roce 1980 si získala mezinárodní uznání, když obhajovala principy udržitelného rozvoje na postu předsedkyně Světové komise životního prostředí a rozvoje. Proto je tato Komise také někdy nazývána Komise Brundtlandové. Od svého otce zdědila nejen touhu po lékařském vzdělání, ale také politickou aktivitu. Otec byl jedním z prominentních členů Strany práce, ministr obrany, jako expert Společnosti národů byl vyslán do Egypta. Už ve svých sedmi letech se zapsala do dětské organizace Norské dělnické strany práce a ve stejném politickém uskupení od té doby zůstala. Stranu dovedla jako její předsedkyně ke třem vítězstvím.
V roce 1965, po návratu ze stipendijního pobytu na Harvardově univerzitě (obor obecné zdraví), začala Brundtlandová pracovat na ministerstvu zdravotnictví. Pravděpodobně v té době se pomalu formovala její vize, zaměřená na souvislosti mezi zdravím obyvatelstva a stavem životního prostředí. Na ministerstvu zdravotnictví vypracovala několik studií zabývajících se prevencí rakoviny, kojením dětí mateřským mlékem a výzkumem dalších nemocí. Zároveň působila v národní nemocnici a v městské nemocnici v Oslu na dětském oddělení. Ve stejné době si založila rodinu, ale ještě stihla reprezentovat Norsko na mezinárodním poli. Díky mezinárodnímu uznání v otázkách životního prostředí se zapsala do povědomí norských voličů. 3. února 1981 se Gro Harlem Brundtlandová stala ve svých 41 letech nejmladší a zároveň první ženou na postu předsedy vlády Norska. V její vládě zasedal největší počet žen (osm žen z celkového počtu osmnácti ministrů). Ministerskou předsedkyní byla ještě v letech 1986 – 1989 a opět v letech 1990 – 1996.
Brundtlandová míří do OSN
Její vzrůstající zájem o otázky a problémy, které mají globální efekt, přiměl generálního tajemníka OSN k učinění nabídky: Brundtlandová měla vytvořit Komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj, které měla zároveň předsedat. Závěrečná zpráva Komise z roku 1987 s názvem “Naše společná budoucnost” (Our Common Future) obhajovala myšlenku udržitelného rozvoje a podnítila svolání Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Rio de Janeiro v roce 1992. Když v roce 1996 Brundtlandová v norské politice skončila, nic nebránilo tomu, aby byla v lednu 1998 výkonnou radou nominována na post generální ředitelky Světové zdravotnické organizace (WHO). Shromáždění ji zvolilo 13. května 1998 jako první ženu na tomto postu. Jejím prvním činem byla strukturální změna organizace. Ta se nyní skládá z programů v devíti oddělených sekcích, v čele každé stojí výkonný ředitel. Navázala na tradici, kterou zavedla v Norsku: proto převažují ženy (pět z devíti). Jejím hlavním přáním je vytvořit rovné podmínky pro zdravý život lidí na celém světě (prevence AIDS, tuberkulózy, školení odborníků, výzkumné programy, podpora financování zdravotnictví v jednotlivých státech).
Úspěchy v domácí politice
Brundtlandová se stala předsedkyní sociálních demokratů, kteří vládli v poválečném Norsku po dobu dlouhou téměř 45 let. Přesněji řečeno, Norská dělnická strana (Det norske Arbeiderpartiet) reprezentovala socialistické ideály z hubených 50. let a začala budovat stát blahobytu dlouho před tím, než se Norsko stalo ropnou velmocí. Od doby, kdy Norsko usilovalo o zapojení do evropských integračních struktur ES, byla strana bohužel sužována názorovými rozkoly, které přetrvávají dodnes. Před prvním referendem v roce 1972 žádalo vedení sociální demokracie své členy, aby hlasovali pro integraci, což vyvolalo tak silné reakce, že Dělnická strana byla jen vlásek od rozštěpení.
Norsko patří do Evropy
Gro Harlem Brundtlandová změnila postoj domácí politické scény vůči Evropě, kde představovala nadšenou obhájkyni spojené Evropy. Velmi usilovala o to, aby svou zemi zavedla do evropské rodiny, a počkala si na vhodný okamžik. Pro severské státy znamenal pád Berlínské zdi více než jen konec studené války: umožnil jim rozhodný krok směrem k Evropskému společenství. Už v říjnu 1990 se švédská vláda rozhodla požádat o členství v ES a později následovalo Finsko a Norsko. V únoru 1993 tyto tři vlády zahájily příslušné rozhovory s bruselskou centrálou. Už roku 1984 se premiérka zmínila o tom, co vlastně uskutečnilo o osm let později: šlo o užší spolupráci mezi členskými zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropského společenství. V květnu 1992 byla podepsána dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP), jež poskytoval zemím ESVO volný přístup na vnitřní trh ES, a tak zajišťoval volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a pracovních sil v rámci celé západní Evropy (průmyslové výrobky byly osvobozeny od cla už v roce 1973). Zároveň byla stanovena pevná pravidla pro konkurenci a volnou soutěž.
Dne 25. listopadu 1992 premiérka Gro Harlem Brundtlandová osobně předala Radě ES přihlášku do Společenství a také se osobně bila jako lev o všechny sporné otázky, které znepokojovaly norské voliče (a které byly příčinou neúspěšného referenda z roku 1972). “Náš cíl byl mnohem ambicióznější, než pouze vyžadovat trvalé výjimky ze stanov Evropské unie. Usilovali jsme o to, aby se zvláštní norské prvky staly součástí EU,” potvrdila triumfující premiérka Gro Harlem Brundtlandová a dodala, že dohoda mezi Norskem a Bruselem byla konečně uzavřena. Fakt, že se vládě podařilo přesvědčit členy Dvanáctky o zvláštních potřebách Norska, měl nepochybně velký význam.
Sporné otázky vycházejí ze specifických přírodních podmínek Norska, kde zejména arktické oblasti mají agrárně neproduktivní půdy a krátké vegetační období. Norské zemědělství je vysoce subvencováno státem (70%), neboť jen 3% celkové půdy je možné využít k zemědělské produkci (proto rodinná hospodářství neoplývají velkou plochou půdy). Fond EU pro podporu zemědělství v méně příznivých oblastech by měl však zajistit norským zemědělcům stejné příjmy, jaké měli doposud. Rybářské produkci byl garantován odbyt, stejně jako zemědělství mělo být subvencováno a ceny následně upravovány. V Bruselu se podařilo nalézt kompromisní řešení, které umožní rybářům ze států EU lov v norských pobřežních vodách jen do určitého množství (Španělsko mělo velký zájem). Také pro rybí výrobky měly být otevřeny trhy ostatních členských států, jejich minimální ceny měla však určovat Komise. Dohoda vycházela Norsku vstříc i v dalších oblastech: zaručovala mu kontrolu nad dobýváním ropy a plynu v Severním moři.
Po úspěšném vyjednávání čekala Norsko ratifikace smlouvy, které předcházelo konzultační referendum. Gro Harlem Brundtlandová, poučená z minulosti, neponechala nic náhodě a spoléhala, že rozhodnutí voličů bude ovlivněno ostatními severskými národy (hlavně Švédskem). Přestože průzkumy veřejného mínění signalizovaly spíše negativní tendence, vyhlásila Brundtlandová referendum na 27. – 28. listopadu 1994, čtrnáct dní po švédském referendu.
Víme, jak referendum v Norsku dopadlo, ale přestože Norsko dodnes není součástí Evropské unie, největší zásluhy o tento “čtvrtý pokus” nepochybně patří Gro Harlem Brundtlandové. A zároveň vše, co poté následovalo, musíme přičíst k dobru této výjimečné ženě. I když Norsko nevstoupilo do EU, vyjednalo si alespoň zapojení do Schengenské dohody.
Pro premiérku Brundtlandovou byl výsledek referenda největší porážkou její dvacetileté politické kariéry. I když nebyla schopna zajistit vstup Norska do Evropské unie, velkou měrou se zasloužila o spolupráci Norska v evropských záležitostech a jeho zapojení do Evropského ekonomického prostoru (EHP). Její porážkou však určitě nebyla otázka rovných příležitostí pro ženy, kterou bych chtěla zmínit na závěr.
Boj za zrovnoprávnění žen
V roce 1965 devět z deseti matek nepracovalo. V současné době je zaměstnáno devět matek z deseti. V roce 1978 byl v Norsku přijat zákon, který kodifikoval rovnost mezi pohlavími. Ve zmíněném zákoně stojí článek, který rozdílné zacházení výslovně zakazuje (nařizuje stejné ohodnocení, stejný přístup ke vzdělání, vytvoření rovných podmínek, 40% žen musí pracovat ve státním sektoru). Velkou měrou se o striktní dodržování Zákona o rovnosti pohlaví zasadila právě premiérka Brundtlandová. Uplatňovala následující systém pro veškeré volby: vždy se muselo objevit 40% žen a 40% mužů na stranických kandidátkách. Premiérka ve své vládě také neměla nikdy méně žen než osm z osmnácti členů vlády. Díky tomu se Norsko pyšní světovým prvenstvím v počtu žen ve vysoké politice a vládních funkcích. Během svého funkčního období Brundtlandová bojovala za legalizaci potratů. V roce 1993 o post premiérky dokonce soupeřily samotné dvě ženy.
Osobnost této političky může sloužit jako zářný příklad všem, kterým budoucnost naší země není lhostejná a kteří se každý den, nebo velmi často, potýkají s problémy zaviněnými pravidly naší společnosti. Gro Harlem Brundtlandová byla od malička vychovávána s myšlenkou, že i ženy mohou dokázat stejné věci jako muži. Z předchozího už víme, jak ovlivnila nejen politický život v Norsku, ale i ve světě. Ve skandinávské politice už není neobvyklé, že přední místa ve společnosti zaujímají právě ženy. A za to se bezpochyby částečně zasloužila i Gro Harlem Brundtlandová.