Adamkusův hlavní úkol v novém volebním období 2004 – 2009 bude velmi nelehký: měl by se pokusit vytvořit mosty v rozštěpené litevské společnosti. Pukliny se odkryly mimo jiné velmi zřetelně během impeachmentu, který byl veden proti Paksasovi v první třetině roku 2004: velký rozdíl mezi životní úrovní venkovského a městského obyvatelstva ovlivňuje stále zásadním způsobem chování elektorátu; korupce a nedostatek politické odpovědnosti vůči voličům sehrává svou roli na straně politiků. Na obou stranách chybí hlubší zkušenosti s demokracií a s dodržováním pravidel hry.
Výjimečný prezident
Adamkus bude v několika aspektech výjimečný prezident: úřadu se ujal opětovně téměř po dvouroční odmlce, dokázal zvítězit ve volbách proti kandidátce K. Prunskieneové (bývalé premiérce) podporované odvolaným Paksasem a navíc se nemusí snažit o znovuzvolení. Litevským prezidentem se totiž může stát litevský občan starší čtyřiceti let, a to na maximální dobu dvou volebních období, tj. na dobu deseti let. Mnozí komentátoři se proto domnívají, že Adamkus snáze prosadí i nepopulární východiska. V současnosti se mluví o třech základních problémech vyžadující řešení, aby se litevský stát mohl i nadále konsolidovat: sestavení nové vlády po blížících se říjnových volbách do jednokomorového litevského parlamentu (Seimas), reforma stranického systému a boj proti korupci a zneužívání úřednických pravomocí.
Postavení prezidenta v Litvě
Podívejme se ale nejprve na roli prezidenta v litevském politickém systému. Litevský prezident má podle ústavy na rozdíl od českého prezidenta rozsáhlejší pravomoci. Jeden z jeho hlavních úkolů představuje formování zahraniční politiky, čehož se Adamkus ve svém prvním volebním období 1997 – 2001 náležitě chopil. Využil při tom své bohaté zkušenosti z exilu ve Spojených státech amerických, kam se uchýlil po druhé sovětské okupaci Litvy v roce 1944. Pod jeho vedením byl vyjednán vstup Litvy jak do NATO, tak do Evropské unie, čímž se vyřešily dvě klíčové otázky: otázka bezpečnosti litevského státu vyplývající z geopolitického aspektu – polohy mezi Ruskem a tehdejší EU – a otázka trhu pro litevské výrobky. Vstupem Litvy do NATO a do Evropské unie v první polovině roku 2004 se úspěšně uzavřela jedna z kapitol transformace bývalé sovětské republiky.
K dalším úkolům prezidenta patří již spíše formální záležitosti: reprezentace státu navenek, udělování milostí, jmenování diplomatů, soudců a dalších vysokých státních úředníků a konečně i udělování litevského občanství, které se Paksasovi stalo osudným. Prezident může udělit občanství na návrh zvláštní komise. Paksas ji ale obešel a poskytl občanství ve zkráceném řízení ruskému občanu J. Borisovovi, hlavnímu sponzorovi své volební kampaně.
Adamkusovy úkoly
Silná role prezidenta v zahraničních záležitostech řadí Litvu ke smíšenému politickému režimu, někdy se mluví i o poloprezidentském systému. Vnitřní záležitosti jsou ale přenechány vládě. To by mohlo představovat pro Adamkuse jistý problém. Jak prezident, tak i analytici se totiž shodují v tom, že hlavní úkoly, na které by se měl zaměřit v tomto volebním období, se nacházejí uvnitř litevského státu: korupce, velké rozdíly mezi životními podmínkami ve městě a na venkově, zneužívání pravomocí státními úředníky atd. Podle ústavy má prezident několik možností jak zasáhnout zcela legálně do vnitřní politiky. Nejprve, a to bude první velký Adamkusův úkol, sestavuje prezident po parlamentních volbách vládu. Přesněji řečeno navrhuje parlamentu premiéra ke schválení a jmenuje ve funkci ministry vybrané premiérem. Premiér a později vláda sice musí dostat většinu hlasů v parlamentu, tj. poslední slovo vyslovuje zákonodárný orgán, ale přesto je role prezidenta při návrhu vhodného kandidáta nezanedbatelná. Především v letošních volbách bude hodně záležet na jeho výběru. Nedávno založené populistické uskupení Strana práce, vedené Uspaskichasem, by mohlo ve volbách zvítězit (což se již stalo v červnových volbách do Evropského parlamentu). Tato dost nevypočitatelná strana, jejíž elektorát tvoří především obyvatelé vesnic a protestní voliči, slibuje všechno všem, ale konkrétní návrhy řešení si zatím nechává pro sebe. Komplikovaná situace ve stranickém systému – časté štěpení, vznik nových stran a vnitřní nestabilita stran – jí pouze nahrává.
Vnitřní pnutí se ukázalo například velmi jasně u vládních sociálních demokratů právě během prezidentských voleb. Strana nebyla schopna se dohodnout, koho by měla podpořit. Jedno křídlo – reformní komunisté – chtělo podpořit bývalou premiérku Prunskieneovou, zatímco „opravdoví“ sociální demokraté by podpořili pouze kandidaturu Adamkuse. Strana se proto raději rozhodla zůstat neutrální, což mohlo způsobit potíže Adamkusovi. Kandidát na prezidenta bez podpory alespoň jedné strany nemůže v litevském systému prakticky uspět, ačkoli je volen přímo voliči v dvoukolovém většinovém volebním systému a po zvolení musí ukončit členství ve straně, pokud je jejím členem. Adamkus byl nakonec podpořen oficiálně liberály-centristy. Ze strany nemusel vystupovat, protože je nestraník.
Druhým hlavním úkolem prezidenta bude boj proti korupci a zneužívání pravomocí úředníky. Samozřejmě to nebude pouze úloha prezidenta a jeho týmu poradců. Hlava státu může dát spíše impuls ke změně; podle ústavy má právo jmenovat generálního prokurátora, část soudců Ústavního soudu, ředitele Státní bezpečnosti a další, tedy změnit lidi na klíčových pozicích. Co už nemůže ovlivnit, je práce na nižších stupních ve státní správě. Jeho síla spočívá především v možnosti otevřít problém a vyvíjet jistý tlak na vládu, aby se jím zabývala. V blízké budoucnosti prezident musí například jmenovat nového šéfa STT, státní instituce zabývající se bojem proti korupci, jemuž za osm měsíců končí funkční období. STT v posledních měsících velmi podivným způsobem zasahovala do dění. Nejprve během impeachmentu proti Paksasovi najednou otevřela případ starý dva roky a obvinila členy parlamentu, že nelegálně vlastní pozemky, přitom ale nebyla schopna podat důkazy. Tento krok byl hodnocen jako útok proti celému parlamentu a pokus o jeho diskreditaci, neboť inicioval obžalobu prezidenta Paksase. Zadruhé STT začala provádět během velmi krátké prezidentské kampaně finanční kontroly u stran, podporující či zvažující podporu Adamkuse, tj. u sociálních demokratů, liberálů-centristů i konzervativců.
Impeachment
Nový ředitel Státní bezpečnosti (Pacius) byl jmenován již za přechodného prezidenta Paulauskase. Stal se jím dosavadní zástupce bývalého ředitele Laurinkuse, který dal podnět parlamentu na zahájení impeachmentu proti Paksasovi. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo o nekalou hru uvnitř exekutivy, tj. o útok bezpečnosti proti prezidentovi. Po ukončení procesu obžaloby lze tvrdit, že Laurinkus plnil pouze svoji práci. Poté co obdržel anonymní telefonáty, totiž informoval prezidenta, že je mu vyhrožováno, a proto nechal odposlouchávat Borisova. Paksas varoval Borisova, že je odposloucháván, a tím narušil státní tajemství. Další obvinění vznesené proti Paksasovi během impeachmentu spočívalo v tvrzení, že prezident představuje ohrožení pro bezpečnost státu, protože je lehce ovlivnitelný. Ze záznamů Státní bezpečnosti, která odposlouchávala rozhovory mezi ním a Borisovem, mimo jiné vyplynulo, že ho posledně jmenovaný vydíral: Borisov vyžadoval funkci poradce prezidenta, jinak by se Paksas stal „politickou mrtvolou“. Tento citát se objevil snad ve všech litevských médiích, která dokázala podle západních pozorovatelů referovat objektivně o celém procesu impeachementu.
Litevští občané sledovali celý proces velmi bedlivě, protože Borisov je mimo jiné podezírán z kontaktů s ruskou bezpečností. Litva – stejně jako oba další pobaltské státy – je velmi citlivá na jakékoli vměšování nebo na náznaky vměšování ze strany Ruska do vnitřních záležitostí. Jednání Borisova hodnotili mnozí jako pokus o diskreditaci mladé demokracie. Navíc se celá aféra odehrávala právě v době dlouho očekávaného vstupu do Evropské unie. Proto dění věnovala pozornost i západoevropská média. Podle způsobu odvolání prezidenta – ústavní cestou s využitím jak legislativních, exekutivních, tak i soudních orgánů a objektivního zpravodajství – lze říci, že Litevská republika a její demokracie jsou dostatečně zralé na to, aby se staly součástí Evropské unie. V další fázi bude potřeba tuto demokracii upevnit a stabilizovat, což bude třetí a asi nejtěžší úkol prezidenta Adamkuse.
Se svým poradním týmem, který je složen převážně ze specialistů a ze zástupců mladší generace, bude muset hledat odpovědi, jak řešit neschopnost některých občanů žít v demokratickém státu s tržní ekonomikou, jak překlenout rozdíly mezi venkovem a městem, jak přimět politické strany ke spolupráci mezi sebou a jak bojovat proti populismu. Stručně řečeno, prezident bude hledat odpověď na otázku sužující ve větší či menší míře všechny postkomunistické státy: jakým nejvhodnějším způsobem šířit do povědomí občanů demokracii a jak tyto znalosti převést do praxe.