Není to nové, ale teď je to zřejmé. „Je to všechno kvůli vám,“ zní podprahový vzkaz Nové Evropě ze dvou referend. Máme teď dvě možnosti. Buď reagovat stejně: „Když jste na nás takoví, tak se s vámi taky nechceme bavit, skončili jsme s vámi, nezajímáte nás.“ Anebo se pokusit podívat se na věci z perspektivy druhé strany. Třeba jen proto, že když všechno půjde dobře, budeme jednou řešit úplně stejný problém: málo práce, neudržitelné sociální výhody a nejspíš i příval imigrantů.
Když jste na nás takoví…
„Rodiče mi řekli, abych hlasovala proti ústavě, jinak prý všechnu práci ve Francii dostanou lidé z Východu,“ vysvětluje v televizi arabská dívka v šátku. A mladý číšník v jihofrancouzské kavárně si stěžuje: „Kamarád je bez práce, jeho továrnu přesouvají do Rumunska. A víte, co mu řekli? Že tam klidně může jít pracovat, ale za rumunský plat!“
Kampaň k referendu překypěla ve Francii z médií do ulic a domácností a rozdělila rodiny a přátele. Po letech občanské apatie tu konečně vytryskl elán. Neznámí se spolu zastavovali na ulici, v televizních debatách se překřikovalo několik lidí najednou. S jakým výsledkem, to dnes víme. „K čemu mi budou evropské ideály, když se ve vlastní zemi mám pořád hůř?“ Anebo: „Spolupracovat může pět, sedm nebo patnáct zemí. Ale ne pětadvacet nebo třicet!“ To byly argumenty odpůrců, a zdaleka to nebyli jen extremisté.
Je zbytečné se utěšovat tím, že odpůrci ústavy vlastně nejsou proti evropskému projektu. Faktem je, že většina Holanďanů a Francouzů chce především hájit vlastní zájmy. Spolu s ochrannými opatřeními to znamená, že nové země jsou sice administrativně plnoprávné, ale mnozí občané staré patnáctky je zatím nepřijali za své. Zdá se jim, že mají vlastních starostí dost a že bez nás by jich měli méně. Například francouzští odpůrci referenda pevně věří, že bez rozšíření by nedošlo k zavírání továren a jejich přesouvání na Východ. Ten proces ovšem začal dávno před rozšířením a zastavit ho v globálním světě asi může jen diktatura. Jenže v některých francouzských regionech má dnes hrozivé rozměry a občané se v panice dožadují nějakého řešení. Nám se zdá neuvěřitelné, že si někdo na Západě mohl myslet, že rozšíření bude úplně bezbolestné nebo že otevřením pobočky Citroën v České republice rozmnožujeme řady francouzských nezaměstnaných. Ale ze západní Evropy to vypadá přesně takhle. Ostatně ani v Česku nebude za deset let lépe, až se dnešní investoři přesunou někam na Ukrajinu. Je otázka, co to pak udělá s volebními preferencemi komunistů a extremistických stran vůbec.
Všechno je relativní
Možná nadešel čas, abychom přestali sami sebe chápat jako chudé příbuzné Západu, protože v mnohém jsme na tom lépe než oni. Německo, Francie či Holandsko jsou sice mnohem bohatší, ale kvalita života se neměří jen výší platu a HDP. Občany staré Evropy trápí vysoké ceny, odchod podniků na Východ a potíže s imigrací a terorismem. České problémy mají lokální charakter, nejsou neřešitelné a česká populace si je příliš nebere k srdci. Přejezd z Francie či Německa do Česka proto vyvolává dnes téměř opačný šok než před patnácti lety. Uvolněný český životní styl a optimismus příkře kontrastuje s pesimismem a nervozitou ve Francii nebo v Německu. Dá se to pochopit. Zatímco v západní Evropě se před patnácti lety žilo mnohem lépe než dnes, v Česku je to právě naopak. Průměrný Čech má sice pětkrát nižší příjmy než průměrný Francouz nebo Němec, ale má také daleko menší strach z budoucnosti (i když by ho asi mít měl). Je to subjektivní hodnocení, vytváří však objektivní atmosféru, která má vliv na politické výroky a rozhodnutí. Vzpomeňme třeba na Schröderova slova o tom, že přesouvat německé firmy do Čech je nevlastenecké, nebo na zákaz práce pro občany „nové Evropy“ v Německu a dalších zemích. Zatímco v Česku je tíha nezaměstnanosti patrná jen v některých regionech, v Německu je cítit na každém kroku a třiadvacetiprocentní nezaměstnanost Berlíňanů má vláda přímo před očima. Je tísnivé potkávat sousedy, kteří ještě před deseti lety vedli pohodlný život střední třídy, a teď žijí z podpory. I dokonale proevropští Němci proto „dočasná ochranná opatření“ schvalují jako jedinou možnou ochranu německého sociálního modelu. Z bližšího pohledu či z české perspektivy je to ovšem postavené na hlavu: české zdravotnictví se hroutí, život starých a bezmocných lidí u nás je nepoměrně těžší než v západní Evropě a česká prosperita může být krátkodobá. Jenže tohle občany západní Evropy nezajímá: chtějí pro sebe standard, jaký měli před dvaceti lety, a protože nevěří, že jim ho v dohledné době zajistí Evropská unie, očekávají zázrak od svých národních vlád. Chtějí to dát hlasitě najevo. „Budu hlasovat proti ústavě,“ řekl pro televizi holandský mladík. „Nikdo se mě neptal, jestli se má nově přijmout deset nových zemí, a nikdo se mě nezeptá na Turecko. Tak tu šanci využívám teď.“
Všude je to stejné?
Smutné je, že navzdory desítkám televizních kanálů, masivním bruselským kampaním a stovkám státnických projevů toho dnes o sobě lidé v Evropě vědí málo. Asi žádná společnost se Čechům v posledních týdnech tak nevzdálila jako francouzská – a právě ve Francii jsou lidé znechuceni přesně ze stejných věcí jako Češi: odtržení politiky od problémů každodenního života. Nesestřelitelnost lídrů, kteří se navzdory skandálům a neoblíbenosti už deset let střídají na nejvyšších postech. Zoufalý pocit, že občané ztratili všechen vliv na výkonnou moc a že chodit k volbám nemá cenu. A k tomu – a to zatím neznáme – hrozivé rozvírání nůžek mezi světem bohatých a světem chudých. Tentýž Jacques Chirac, který před půl rokem vysvětloval zemědělcům, že za jejich problémy může unijní politika, najednou ujišťoval, že jedině euroústava zajistí Francii mocnější, sociálnější a bohatší. Dalo se mu věřit? U řady lidí nakonec převládl dojem, že vyslovit ne znamená zbavit se prezidenta, vlády a neprůhledných praktik, vrátit francouzský veřejný život k nulovému bodu a vykročit smysluplnějším směrem. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že se to povedlo, a eurooptimistům zůstala mrazivá kocovina.
Co bude dál, nikdo neví – aspoň pokud jde o politická rozhodnutí. Ale sjednocení se nebuduje shora, a zřejmě největší chybou ústavy bylo, že přišla příliš brzy. Musíme spolu žít v rámci Unie déle, musíme se lépe poznat. My „noví“ bychom konečně měli přestat vidět v západní Evropě staršího bratra, který měl vždycky lepší hračky, hezčí slečny a větší štěstí. A lidé ze západní Evropy by v nás měli přestat spatřovat podezřelé vetřelce, kteří je chtějí připravit o zbytek blahobytu. To první si s trochou štěstí vyřešíme sami. Jenže v tom druhém bodě jsou na tahu lidé ze západní Evropy. Při všem pochopení pro jejich potíže se ptejme, jak se máme vzájemně poznat, když nemáme možnost žít a pracovat kdekoliv. Mají snad holandští a francouzští odpůrci ústavy pocit, že mají po referendu evropský projekt více pod kontrolou? Dojdou vůbec někdy k názoru, že třeba právě otázky spojené s přesunem provozů bychom měli řešit společně? Vždyť v našem zájmu není zůstat druhořadou zemí plnou nadnárodních fabrik s nízkými platy.
Kde domov můj
Jedním z vysvětlení oboustranně dětinského postoje „když vy nám, tak my vám taky“ je všeobecná nervozita z převratného vývoje. Evropské země se za třicet let změnily k nepoznání. Holandsko už není zemí dřeváků či volnomyšlenkářů, Francie s Itálií už nejsou rájem umělců a bonvivánů – snad jenom těch bohatých. A tolerantní Německo plné výčitek svědomí také patří minulosti. Evropanům se vytrácí před očima tradiční obraz jejich vlasti, a všichni dnes hledáme novou národní identitu na neznámém, znepokojivém pozadí. Platí to i pro Bulhary a Rumuny, kteří do Evropy přistoupí za půldruhého roku. Evropská skutečnost je prostě v pohybu – bez ohledu na plány odborníků. Rozruch kolem ústavy je nakonec dobrý k reflexi pocitů, které v obyvatelích kontinentu nepozorovaně narůstaly. Pro nás z toho ale plyne, že bychom měli důrazněji naléhat na zrušení přechodných opatření a ptát se, jak dlouho a proč zůstaneme Evropany druhého řádu.