Schválené klimatické cíle pro rok 2040 neodpovídají tomu, co vědci považují za dostatečné, aby tempo snižování emisí ještě dávalo šanci udržet globální teplotu pod hranicí 1,5°C, píše v komentáři pro Euractiv.cz Heda Čepelová.
Heda Čepelová je expertka na klimatickou politiku z Centra pro dopravu a energetiku.
Ministři životního prostředí se počátkem listopadu konečně shodli na podobě nových evropských klimatických cílů. Do roku 2040 mají emise skleníkových plynů klesnout o 90 % oproti roku 1990, ale nově mají do tohoto cíle patřit i investice mimo unijní ekonomiku. Ty mají být započítané formou mezinárodních kreditů a tvořit maximálně 5 % z celkového závazku.
Rozhodnutí padlo v předvečer klíčového globálního klimatického summitu COP 30 v brazilském Belému, kde budou světoví lídři jednat o dalším tempu dekarbonizace do roku 2035 (pro EU jde nyní tedy o snížení mezi 66,25 – 72,5 %). Evropská unie se svým novým dekarbonizačním cílem tentokrát viditelně otálela, předběhly ji nejen vyspělé ekonomiky jako Japonsko, Velká Británie (která mimochodem cílí na snížení emisí o 81 % do roku 2035) nebo Austrálie, ale své nové klimatické cíle stihla poslat dřív i třeba Indonésie. První dobrou zprávou tedy je, že dohoda ministrů odblokovala stav, který by pro Evropu znamenal mezinárodní ostudu.
Za druhé, dohodnuté tempo dekarbonizace i přes ústupky pořád patří ve světovém měřítku k těm vyšším. Tady ale dobré zprávy víceméně končí. Ministry dojednaný návrh totiž těší málokoho. Schválený záměr neodpovídá tomu, co vědci považují za dostatečné, aby tempo snižování emisí ještě dávalo šanci udržet globální teplotu pod hranicí 1,5°C. Na tuto skutečnost Evropskou komisi opakovaně upozorňovala odborná rada, kterou si evropské instituce zřídily speciálně pro tento účel. Spokojená není ani řada států jako Dánsko, Švédsko nebo Španělsko, které podporovaly původní návrh Komise na čisté snížení o 90 %, bez mezinárodních kreditů a dalších komplikací. Kompromis nakonec nepodpořili ani ministři ze států V4, ačkoliv do něj předtím prosadili celou řadu výjimek, z nichž některé s hlavními závazky pro rok 2040 přímo nesouvisejí – jako třeba návrh na roční odklad systému povolenek pro dopravu a budovy.
Ministři se dohodli na emisním cíli 2040. Součástí jsou ústupky včetně odkladu ETS2
O výsledné podobě nových klimatických závazků bude ještě muset hlasovat Evropský parlament, přesné znění závazných cílů a podmínek zatím tedy neznáme. Dohoda ministrů je sice důležitá v tom, že členské státy poprvé od počátku jednání potvrdily ambici okolo 90% snížení emisí, řada technických detailů ale pořád není jasná. Přitom ale může být pro celkovou architekturu klimatické politiky po roce 2030 klíčová. Příkladem mohou být již zmíněné mezinárodní kredity – v minulosti totiž podobné nástroje vedly k podpoře pochybných projektů s minimálním dopadem a je potřeba nastavit silné kontrolní mechanismy, aby k tomu nedocházelo i nyní.
Ačkoliv se o výsledné podobě závazných unijních klimatických cílů pro rok 2040 bude ještě vyjednávat, jejich úplné odmítnutí zjevně není a fakticky nikdy nebylo na stole. Pro skeptické státy, jako je v ochraně klimatu tradičně Česká republika, by to mělo znamenat především důležitý impuls k tomu, aby se na nové dekarbonizační plány začaly připravovat. Po roce 2030 totiž už nebudou stačit diskuse o ukončení energetického využití uhlí – to bude podle odborných odhadů tou dobou i tak končit kvůli tomu, že se v tržních podmínkách nevyplatí. Mnohem víc pozornosti bude potřeba věnovat průmyslu, dopravě nebo vytápění staveb, ale také doprovodným sociálním opatřením nebo třeba roli krajů a obcí. To by měli mít čeští vyjednavači na mysli mimo jiné i při vyjednávání nového evropského rozpočtového rámce, stejně jako konkrétní sektorové legislativy.
Nové klimatické cíle představují pro Českou republiku navíc jednu z posledních příležitostí, kdy se ke snižování emisí postavit tak, aby z realizovaných opatření ekonomika i lidé profitovali. Rychlá dekarbonizace může české ekonomice jen do roku 2030 přinést bezmála 440 mld. korun a zamezit ztrátám nejméně v hodnotě 1,1 bilionu korun. S postupujícím časem – a s příliš pomalým tempem dekarbonizace – se tento poměr bude posouvat k nižším výnosům a vyšším ztrátám. A to jistě není nic, co by se dalo označit za hájení českých zájmů.