Z četných vyjádření představitelů velkých zemědělských podniků i našich ministrů zemědělství k budoucnosti Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020 by se mohlo zdát, že o budoucnosti našeho zemědělství rozhodne jen a pouze možné (ne)zastropování (krácení přímých plateb průmyslovým zemědělcům). Česká republika proto dlouhodobě o odmítnutí zastropování usiluje a dokonce se zdá, že by se to mohlo povést. Alespoň tak se vyjádřil ministr zemědělství v demisi Jiří Milek po posledním jednání na půdě EU o podobě SZP.
Pokud by se to přitom skutečně povedlo (což zdaleka není jisté a je třeba počkat na výsledek intenzivních diskusí o SZP a postoj Evropské komise, který lze očekávat zhruba v polovině letošního roku), je třeba konstatovat, že prosazení takového postoje situaci v našem zemědělství nijak zásadně nevylepší. Zastropování proto nelze vnímat jako opatření proti velkým zemědělským podnikům, což se bohužel děje. Je to ale jinak – poslední, co naše zemědělství potřebuje, je zakonzervování současného nevyhovujícího stavu, k čemuž zastropování vede. A na to Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) dlouhodobě upozorňuje.
Průmyslovým zemědělstvím k degradaci půdy a vylidňování venkova
Více než čtvrt století měly naše průmyslové zemědělské podniky na to, aby využily „komparativní výhodu své velikosti“, což je po celou tu dobu mantra obhajoby jejich existence. Výsledkem je ale prohlubující se deficit agrárního zahraničního obchodu, klesající „rozměr“ českého zemědělství a zejména živočišné produkce, pokračující degradace zemědělských pozemků především vinou vodní eroze a utužování půd těžkou zemědělskou technikou a postupné vylidňování venkova – to vše za situace, kdy proudí do průmyslových podniků více a více peněz. Samotná, a celkem už dost dlouhá praxe tak ukazuje, že taková struktura nepředstavuje správný koncept rozvoje oboru a naopak prohlubuje problémy našeho zemědělství v porovnání se zemědělstvím v EU, od něhož se stále více vzdaluje – a v soutěži s ním prohrává.Stehlík: Veškeré statistiky OSN i EU konstatují, že zemědělská produkce ve světě i v EU stojí na rodinných farmách. Bez jakékoli ideologie to znamená, že je na základě známých skutečnosti třeba podporovat takový koncept i u nás.„Veškeré statistiky OSN i EU přitom konstatují, že zemědělská produkce ve světě i v EU stojí na rodinných farmách. Bez jakékoli ideologie to znamená, že je na základě známých skutečnosti třeba podporovat takový koncept i u nás,“ říká předseda ASZ ČR Josef Stehlík.
Rozdíl není ve velikosti, ale ve způsobu hospodaření
Rozdíl mezi průmyslovými zemědělci a sedláky ale není ve velikosti, jak je často prezentováno, nýbrž v přístupu k zemědělskému hospodaření a vazbě zemědělce k místu, kde podniká.Šebek: I rodinné farmy mohou být, a jsou, velké, na rozdíl od podniků právnických osob jde ale o podniky, které mají a budují mezigenerační vazby.„I rodinné farmy mohou být, a jsou, velké, na rozdíl od podniků právnických osob jde ale o podniky, které mají a budují mezigenerační vazby a od svých předků přejatá hospodářství se sedláci snaží ve vlastním zájmu předat následující generaci v pokud možno lepším stavu, než v jakém je přejímali. To je sama podstata rodinného hospodaření. Z té pak vyplývá vše následující, především pak snaha rozvíjet podniky tvorbou na zemědělskou prvovýrobu navazujících činností a tedy vytvářením pracovních míst jako nezbytné podmínky obecného rozvoje venkova,“ upozorňuje tajemník ASZ ČR Jaroslav Šebek.Jak společná zemědělská politika ovlivňuje český venkov? Zhlédněte video >>>>Podporu zaměstnanosti v praxi také znamená využívání místních lidských a surovinových zdrojů, čili lokálních řemeslníků – živnostníků. Tradiční a nedílnou součástí selského hospodaření je aktivní účast v místních samosprávách, kulturních spolcích a spoluvytváření atmosféry a identity obce nebo území, na kterém zemědělsky hospodaří. A konečně je to i výroba regionálních, lokálních, skutečně českých potravin, a tím i podpora rozumného patriotismu a v konečném důsledku také aktivní podíl na zajištění „potravinové soběstačnosti“ země.
