Z „bruselských obláčků“ do praxe? Na plánech pro český venkov se mají podílet všichni

Jeden za všechny, všichni za venkov. Česká republika má svůj Venkovský pakt, který má dopomoct k tomu, aby se o budoucnosti českých obcí rozhodovalo odspoda. Samotná strategie ale skutečný rozvoj venkova nezajistí.Jak ukazují čísla z posledních dvou dekád, podstatná většina českých měst ztrácí obyvatele, kteří se stěhují hlavně do malých obcí. Přestože lidé míří nejčastěji do blízkého okolí měst, tedy do předměstí, nezapomínají ani na vzdálenější obce. Tomuto trendu pomáhá i digitalizace a častější možnost práce z domova, která se rozšířila v době lockdownů. Dává proto smysl dobře promyslet, jakým směrem se má venkov do budoucna ubírat. Pomoct by s tím mohl čerstvě podepsaný Pakt pro rozvoj venkova ČR, který reaguje na evropský Pakt pro venkov a navazuje na národní Koncepci rozvoje venkova z roku 2020. Náměstek ministra pro místní rozvoj Radim Sršeň (STAN) na Twitteru popsal, proč je podle něj pakt důležitou novinkou. „Dostává vize o rozvoji venkovských oblastí z ,bruselských obláčků‘ skutečně do praxe v regionech. Máme pět konkrétních cílů a díky paktu potáhneme za jeden provaz. Od státní správy, samospráv, firem, neziskových organizací, a občanů – prostě všech klíčových aktérů,“ napsal náměstek. Zjednodušeně řečeno má jít o to, aby veřejné orgány a další relevantní hráči pracovali na základě potřeb a přání obyvatel venkova. Toho se má docílit tím, že se všechny úrovně přihlásí ke stejným cílům a pak je budou společně naplňovat. Prakticky půjde o vyplnění formuláře, kde zájemci nezávazně podpoří společné cíle, případně uvedou, jak můžou v rámci svých schopností a kompetencí přispět k jejich naplňování. Otázkou je, jak velký zájem o formulář bude, a jak ochotně budou přání běžných lidí reflektovat ti, kdo rozhodují.

Pět cílů pro český venkov

První z pěti cílů mluví o „stabilní populaci venkovských oblastí charakteristické vysokým lidským a sociálním kapitálem zajišťující dynamický endogenní rozvoj venkova.“ Málokdo si ale za tímto krkolomným popisem dokáže představit něco konkrétního, Sršeň proto nabídl lidštější charakteristiku tohoto cíle. „Aby byli lidé hrdí, že žijí na venkově, neodcházeli, ale zůstávali zde, a dokonce přicházeli z měst. Bez lidí a jejich zapojování se do rozhodování a dění v obcích nemůžeme venkov rozvíjet,“ připomněl Sršeň, starosta obce Dolní Studénky na Šumpersku. Druhý cíl určitě očekávali všichni, kdo musí kvůli různým pochůzkám často jezdit z venkova do větších měst. Zaměřuje se totiž na zajištění dostatečné infrastruktury a vybavenosti obcí. Pokud se má venkov hospodářsky rozvíjet, bez těchto věcí se totiž neobejde. S prostředím k životu souvisí i třetí cíl – „zdravé, rekreačně atraktivní, biologicky rozmanité a klimaticky stabilní životní prostředí venkova.“ Zkrátka místo, kde lidé chtějí žít, nebo ho alespoň navštěvovat. Radim Sršeň zmínil také čtvrtý cíl paktu. „Výkonná, stabilní a rozmanitá ekonomika na venkově, která umožní lidem, aby se uplatnili a realizovali v místě, kde žijí, a venkov tvořil důležitou hospodářskou základnu státu,“ napsal. Právě nedostatek pracovních příležitosti v blízké vzdálenosti od bydliště patří mezi nejpalčivější problémy ve venkovských oblastech. Pětici cílů uzavírá přístup k dlouhodobějšímu strategickému plánování – to má být víceúrovňové, založené na znalostech a také úspěšné spolupráci obcí.

Zespoda: Role regionů v Evropě budoucnosti

Vrecionová: Jen strategie nestačí

S formulací pěti strategických cílů rozvoje venkova podle europoslankyně Veroniky Vrecionové (ODS, ECR) nelze než souhlasit, je však třeba vědět, že strategií rozvoje venkova byla již v minulosti celá řada, a že samotné strategie skutečný rozvoj venkova nezajistí. „Důležitější než formulace strategických priorit je tak vlastní realizace těchto priorit, a ta je, jak se také již v minulosti ukázalo, často hodně složitá. Základní prioritou pro reálný rozvoj venkova musí být přiměřená decentralizace výkonu státní správy tak, aby měl venkov, tedy obce a jednotlivé regiony, co nejsvobodnější možnost volby při svém budoucím rozvoji, adekvátně místním přírodním, historickým či podnikatelským podmínkám,“ upozornila europoslankyně a předsedkyně Spolku pro obnovu venkova. V tom má podle Vrecionové česká legislativa a celkový přístup k venkovu značné rezervy, protože „tendence státní správy je uplatňovat sice pohodlná, ale často nefunkční plošná řešení, které nemohou nikdy postihnout variabilitu místních specifik.“ Nabídla několik příkladů. Výroba místních lokálních potravin je podle ní je brzděna množstvím povinností, které musí zemědělec splnit, aby se mohl stát potravinářským podnikem. „Dalším příkladem jsou povinnosti spojené s budováním vodních ploch nad 300 metrů čtverečních, neboť získat k tomu potřebná povolení a vyjádření příslušných institucí stojí větší úsilí, než povolení ke stavbě rodinného domu,“ uzavřela Vrecionová s tím, že stávající zákony si zaslouží revizi s cílem snížit byrokracii.

Potravinová soběstačnost Česka je chiméra, říká zemědělec Daniel Pitek

Tento článek vznikl s podporou frakce Evropských konzervativců a reformistů. Všechny výstupy realizované v rámci této spolupráce jsou dostupné pod tímto odkazem. Podmínky spolupráce jsou uvedeny zde.