Po úderu zemětřesení v Turecku se zprávy o evropské pomoci v tamních médiích ztrácely a byly účelově přezářeny informacemi o tom, jak pomáhají země, které turecké vedení preferuje, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz velvyslanec Pavel Vacek.
Pavel Vacek je český diplomat, od roku 2020 je velvyslancem v Ankaře.Jaká vlastně v současné době – s ohledem na nedávnou katastrofu a blížící se volby – panuje v Turecku nálada? Nálada je zčásti rozjitřená, zčásti nervózní a zčásti ještě pořád truchlivá. Tisíce lidí se zatím nepodařilo dohledat, přičemž číslo pohřešovaných je velkým tureckým veřejným tajemstvím. Situace v jedenácti postižených provinciích zdaleka není blízko normálu, a to je samozřejmě podstatné i v perspektivě voleb, které budou 14. května, což je za současných post-zemětřesných okolnostech velmi radikální krok.
Očekávají místní lidé, že volby přinesou změnu ve vedení země?Průzkumy, pokud na nich lze něco stavět, ukazují celkem konzistentně velmi těsný poměr sil – jak toho vládnoucího, tak i opozičního tábora. Bude to tedy souboj velmi dramatický a těsný, řekl bych až existenciální pro stávajícího prezidenta a celý jeho systém, který za 20 let vytvořil. Samozřejmě vyvstanou i pochybnosti o tom, jak za daných okolností uspořádat regulérní, čisté volby, bude to určitě starostí mezinárodních institucí, které v tomto oboru působí.
Jak vlastně vypadá opoziční síla, která se chce stávajícímu prezidentovi postavit? Jedná se o jednotný blok? Aktuálně je jednotná šestikoalice opozičních stran, a to především v programu, na kterém se dokázala shodnout. Je ovšem tak rozsáhlý a podrobný, že ho zřejmě ani oni sami neumějí nějak jednoduše ocitovat nebo shrnout. Podstata politické části jejich programu je o změně systému z prezidentského na fungující parlamentní demokracii. Jednota je ale relativní a navíc v čase proměnná věc, takže vnitřní domlouvání šesti stran doprovázejí různé peripetie a meandry.
Pouze dvě z těchto stran jsou velké a významné, ostatní jsou na hranici volitelnosti do parlamentu. Největší opoziční stranou je CHP, druhou největší je Strana dobra, a ty jsou ve velmi dynamickém vztahu, který v tuhle chvíli tak trochu stojí a padá na shodě na společném kandidátovi pro prezidentské volby a několika dalších věcech, včetně sestavení kandidátek a přerozdělení mandátů. Zatím poslední meandr byl o tom, že předsedkyně Strany dobra jakoby na několik dní vystoupila z koalice, nebo se alespoň mělo za to, že vystupuje, kvůli společnému kandidátovi na prezidenta. Z posledních zpráv ale plyne, že dochází opět ke shodě a společným kandidátem by měl být předseda největší opoziční strany CHP, Kemal Kılıçdaroğlu. Je to samozřejmě známá viditelná figura na turecké scéně. Je to člověk, který je považován za nejvíce konsensuálního společného kandidáta, ale méně shody už je na tom, jestli to je dostatečně silný kandidát na to, aby ve druhém kole porazil prezidenta Erdoğana. Nepředpokládá se, že by někdo – ať už stávající prezident, nebo jeho vyzyvatel – dokázal nadpoloviční vítězství získat už v prvním kole.
Co bude hlavním tématem voleb? Je to rozsudek nad vládou současného prezidenta Erdoğana?Pro opozici je to určitě ukončení jeho dvacetileté vlády a zrušení prezidentského, velmi centralistického a pro někoho až autokratického systému. Samozřejmě je to i o seznamu asi dvou stovek témat, které dala opozice do svého programu, ale zásadní je téma systému vládnutí v zemi.
A co slibuje voličům Erdoğan?Ten má nyní silné téma ke slibování a ovlivňování zejména nakloněné části voličstva, a tím je obnova po zemětřesení. Je to logické, každá vláda v takové situaci musí rozdělovat peníze, po katastrofách to nelze mít někomu za zlé. Zda jsou ty jeho sliby splnitelné, samozřejmě ukáže až čas. V tureckých podmínkách řada věcí, které z naší perspektivy vypadají nereálně, může nastat velice rychle – platí to i pro úklid ruin po zemětřesení a výstavbu nových budov.
Přes tisíc záchranářů a 70 psů. Země EU posílají pomoc do Turecka
Zprávy o evropské pomoci byly účelově potlačovány
Jak bylo Turecko spokojené s pomocí, které se mu dostalo od mezinárodních partnerů v reakci na zemětřesení? Je za ni určitě vděčné jak formálně, tak i v té rovině mezilidské, kdy dostáváte spontánní projevy poděkování od různých subjektů, ať už jednotlivých lidí nebo různých sdružení a institucí. Bylo však pozoruhodné, že v prvním týdnu po zemětřesení, kdy probíhal mohutný nájezd záchranářských týmů ze zahraničí, včetně našich hasičů, kteří přijeli v rekordním čase 18 hodin, byla publicita minimální. Příspěvky o evropské pomoci se téměř ztrácely a byly z mého pohledu v zásadě účelově přezářeny zprávami o pomoci těch zemí, které z nějakého důvodu turecké vedení preferuje jako ty správné partnery pro danou situaci. To se pak změnilo po prvním víkendu, zpravodajství bylo výrazně vyváženější. První dny byly velmi podivné i v tom, že část tureckého záchranného systému selhala co do jejich schopnosti poskytnout hostitelskou podporu přijíždějícím záchranářským týmům. Je to společná zkušenost Evropanů a dalších podobně smýšlejících partnerů, kteří v zemi pomáhali.
Turecký stát a jeho záchranná složka byly ohromeni rozsahem té katastrofy a určitě z toho plyne ponaučení, které bude předmětem dalších jednání mezinárodních organizací, které se podílejí na zhodnocení tureckých potřeb po zemětřesení. Prezident Erdoğan je v tomto opět napřed, národu už oznámil, že vytvoří do roka a do dne „ochranný štít“, který napříště lépe ochrání Turecko před všemi možnými katastrofami, vnějšími i vnitřními. Jak to má fungovat, už ale neřekl.
Evropská unie Turecku rovněž pomáhala. Jak byste popsal jejich vzájemné vztahy? Jsou formálně vymezené především tím, že Turecko je přistupující kandidátský stát, proces je ale od roku 2016 pozastavený. Historie vztahů Turecka s Unií je stará a složitá a nemá jasné vyústění do nějaké finality, jako je členství. To je v nedohlednu právě kvůli problémům, které jsou spojeny s vládnutím prezidenta Erdoğana. Lidskoprávní deficit není v zemi nijak korigovaný a ze strany Turecka naopak slyšíme řadu návrhů a požadavků směrem k EU, například požadují pokrok ve vízové liberalizaci.
Turecko má navíc silné téma v podobě jedné velké výčitky vůči svým partnerům jak na unijní straně, tak v rámci aliance NATO, a sice že nedostatečně chápeme a podporujeme jeho boj s terorismem – pod čímž si Turecko představuje zejména boj proti kurdskému separatismu a terorismu. Přenáší se to i do situace kolem vstupu Švédska a Finska do NATO. EU zase opakovaně konstatuje, že Turecko má příliš širokou a příliš pružnou definici terorismu, která umožňuje stíhání lidí bez důvodu. V tureckých věznicích jsou desítky tisíc lidí kvůli skutkovým podstatám, jak toho teroristického typu, tak i kvůli defamaci a urážkám.
Slibuje opozice zlepšení vztahů mezi Tureckem a EU? Opozice tu ambici určitě má. Když to zjednoduším, opozice si myslí, že samotné její vítězství je receptem na výrazné zlepšení vztahů. Je dost dobře možné, že je to až příliš optimistické. Samozřejmě záleží, jaký budou mít volby výsledek. Jsou tu zhruba tři možnosti. Zaprvé, stávající prezident a jeho dvě vládní strany vyhrají volby jak prezidentské, tak parlamentní, čili bude to pokračování stavu věcí. Druhá možnost je, že prezident vyhraje, ale jeho strana prohraje parlamentní volby, z čehož pak vznikne složitý a nepředpověditelný vztah mezi vládou a prezidentem, kdy prezident s jeho rozsáhlým exekutivní pravomoci má možnost ve spoustě ohledů v zásadě bránit nástupu nové vlády. Nikdo takový scénář ani nechce domýšlet, byla by to nepříjemná diskuse, do které se nikdo nechce pouštět. Složité by nicméně bylo i vítězství opozice v obou volbách, protože bude velmi těžké splnit vše, co si dala do svého obrovského ambiciózního programu.
V základních vnějších vektorech turecké politiky ale ani opoziční strany nepředpokládají zásadní odklon, tam by šlo spíše o kontinuitu, která má desítky a možná i stovky let historie. Ono by to ostatně ani v některých ohledech nebylo dobře měnit, například zpochybnění tureckých závazků vůči NATO si určitě nikdo nepřeje. Týká se to i vztahu k tématům, jako jsou válka Ruska proti Ukrajině, politika vůči Sýrii, migraci, Kypru a tak dál. Nikde tam nevidíte nějaký úplně zásadní rozdíl mezi tím, co Turecko říká a dělá posledních 20 let, a co slibuje opozice.
Ani ryba, ani rak. Turecko vidí válku na Ukrajině pragmaticky, může ale přispět k řešení
Turecko je proti sankcím jako instrumentu mezinárodních vztahů
Když se podíváme na válku na Ukrajině, tak turecká pozice je pro řadu lidí těžko čitelná. Občas vidíme fotky Erdoğana s Vladimirem Putinem, občas slyšíme z Turecka, že je proti válce a snad i podporuje některé sankce vůči Rusku…Ne, sankce nepodporuje, určitě ne ty unijní. Turecko říká, že jediné sankce, ke kterým jsou ochotni se připojit, jsou sankce OSN. Turecko místo toho říká, že sankce nepodkopává, lze ale diskutovat, zda to tak skutečně je. Jsou jaksi soudržní v tom, že jsou proti sankcím jako instrumentu mezinárodních vztahů.
Pokud by tedy vyhrála ve volbách opozice, nemůžeme očekávat, že se vztah Turecka k válce na Ukrajině nějak zásadně změní?Samozřejmě je důležité se na to ptát a my jsme v kontaktu s opozičními stranami a ptáme se. Nějaké rozdíly oproti pohledu současného vedení tam jsou, ale ne zásadní. Turecko jiné prostě nebude. Je to sice banální předpověď, ale Turecko bude pořád takové, jaké je. Velké země se zkrátka nemění z roku na rok.
A jak jsou na tom česko-turecké vztahy, i ve vztahu k situaci turecké ekonomiky? Jsou na tom velmi dobře. Obchod navzdory covidu a posléze ruské válce proti Ukrajině nadále roste. Srovnává se obchodní bilance, už je téměř ideálně vyrovnaná.
Další růst turecké ekonomiky bude samozřejmě souviset i se stavebním boomem, který tam musí nastat, aby se napravily škody po zemětřesení. Hlavní výzvou je samozřejmě inflační vývoj. Oni mají svůj recept, který drží. To, že centrální banka celkem ochotně a veřejně poslouchá vládu, což by neměla, je sice jedna věc, ale ekonomika se jim nezhroutila, což je pro ně dobře. I přes superinflaci a strukturální výzvy, které mají, si nacházejí různé způsoby, jak na to reagovat – shrnul bych to jako vytloukání klínu klínem. Jsou tam občasné injekce – jednou jsou to miliardy od Rusů, pak od Katařanů nebo dalších monarchů v zálivu – které pomáhají. Prezident má proto motiv k usměrnění vztahů se zeměmi, se kterými bylo Turecko dříve na kordy, jako je Saudská Arábie.
Erdoğan zkrátka umí hrát simultánně na mnoha polích, na mnoha šachovnicích a v zásadě mu to funguje.
