V kontextu Evropské unie samozřejmě neexistuje žádný systém sociálního kreditu, během pandemie ale většina států západního bloku porušila demokratické standardy a své občany monitorovala, píše v komentáři pro EURACTIV.cz Alexei Anisin.
Autor působí na Anglo-American University v Praze jako děkan Fakulty mezinárodních vztahů a diplomacie. Specializuje se na politické násilí, masové vraždy, kvantitativní a kvalitativní metody.
Význam systémů sociálního kreditu a sledovacích technologií v posledních zhruba deseti letech výrazně roste. Zatímco v Číně byly v různých částech země představeny a testovány rozličné pilotní projekty systému sociálního kreditu, lidé v současných západních liberálně demokratických státech se stále častěji dobrovolně podrobují technologickému sledování. Shodli se na tom odborníci a vědci z různých oborů, kteří se na Fakultě mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-American University v Praze setkali na konferenci „Kritické přístupy k systémům sociálního kreditu“.
V kontextu Evropské unie samozřejmě neexistuje žádný systém sociálního kreditu, naopak existuje několik mechanismů, které pravděpodobně budou v budoucnu hrát preventivní roli, pokud by měly takové systémy vzniknout. Příkladem je Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které bylo zavedeno v roce 2018 a nabízí jeden z prvních pokusů o vytvoření komplexního programu ochrany soukromí civilistů. Nicméně ani GDPR bohužel nezabránilo vládám v monitorování a sledování civilistů během krize vyvolané pandemií covid-19 v průběhu let 2020 a 2021. Omezování pohybu, sdružování a ekonomické aktivity, přidělování QR kódů, nouzová nařízení, sledování chování civilistů a řada dalších opatření přispěly v průběhu pandemie k praktikám, které byly v rozporu s demokratickými zásadami. Mezinárodní analýzy politik v období pandemie přinesly pozorování, z nichž vyplývá, že většina zemí se dopouštěla alespoň nějakého porušování demokratických standardů, a ačkoliv bylo toto porušování častější v autokraciích, vyskytovalo se i v demokratických státech. Přestože byla pandemie obdobím značné krize a nebyla „normální“ dobou v žádném slova smyslu, chování a jednání vlád vedlo k tomu, že právní instituce předkládaly nekontrolované právně nevynutitelné předpisy a mimořádné vyhlášky a chování a pohyb civilistů byly sledovány prostřednictvím digitálních sledovacích platforem včetně „eHealth Network“, která fungovala ve 27 členských státech EU spolu s Norskem. Vznikaly sledovací aplikace založené na rozhraních společností Google a Apple. To, zda se tyto systémy v budoucnu v krizovém období opět objeví, se teprve uvidí.
Pro zachování soukromí na internetu je nezbytné, aby europoslanci odmítli návrh Evropské komise
V Číně neexistuje jednotný systém sociálního kreditu. Existuje značná míra odlišností, která je vlastní typům systémů dohledu, které čínský stát zavedl, a rozsahu jejich implementace. Tyto diskuse nevyhnutelně vedou k zamyšlení nad tím, že ze současných důkazů a odhadů vyplývá, že mnoho čínských civilistů, kteří už buď byli součástí systému sociálního kreditu, nebo o existenci takových systémů vědí, jsou ve skutečnosti pro zavedení těchto systémů, což odráží širší trend, který je podle hned několika akademiků přítomen i v současných západních liberálně demokratických státech.
V Číně lze zatím tyto procesy pozorovat na tom, jak se lidé podřizují systémům založeným na vládě, avšak naproti tomu v liberálně demokratických společnostech se mnoho civilistů dobrovolně podřizuje monitorovacím zařízením technologických korporací prostřednictvím sledování svých denních kroků (např. chytrými hodinkami), používání monitorů srdečního tepu při cvičení a sdílení údajů o své poloze se sociálními sítěmi a společnostmi.
Zatímco mnozí mají tendenci spojovat systémy sociálního kreditu se současnou Čínou a jejími mnoha různými projekty sociálního dohledu, zářijová konference zaujala širší přístup a zaměřila se na filozofický základ technologického dohledu a systémů sociálního kreditu, jakož i na různé přístupy politických teoretiků, které byly použity k vysvětlení podobných jevů. Přednášející na konferenci diskutovali o filozofii Martina Heideggera (a jeho slavné eseji týkající se technologie) i o díle Michela Foucaulta. Diskutující došli k závěru, že podmínky, které jsou nezbytné pro rozsáhlý technologický dohled nad společností, byly vytvořeny před mnoha lety a v jistém smyslu mohou být prostým projevem zakořenění člověka v technologickém uspořádání světa a současné nadvlády civilizace nad přírodou.