Podle nové studie Evropský parlament při komunikaci o klimatické změně výrazně pracuje se strachem. Ten může sice krátkodobě přitáhnout pozornost k závažnosti problému, při dlouhodobém používání ale podle autorky studie Moniky Brusenbauch Meislové může vzbuzovat bezmoc a ekologickou úzkost.
Docentka Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity Brusenbauch Meislová ve studii zkoumala komunikaci Evropského parlamentu během 9. funkčního období, tedy mezi lety 2019 a 2024. Zaměřila se na tiskové zprávy Parlamentu a jeho příspěvky na síti X.
„Evropský parlament se prezentuje jako aktivní, odpovědná a potřebná instituce, která přichází s řešeními, a při budování tohoto obrazu poměrně výrazně pracuje právě se strachem,“ uvedla pro redakci Brusenbauch Meislová.
Z 235 analyzovaných tiskových zpráv se v 219 z nich objevovala zmíněná legitimizace sebe sama jako klimatického aktéra. Více než polovina z nich zároveň pracovala se strachem. U příspěvků na síti X se strach objevoval přibližně v každém sedmém příspěvku.
Strach jako dvousečná zbraň
Autorka ve studii identifikovala tři základní narativy. Prvním je narativ nouze, situace je podle něj krizová a vyžaduje okamžité jednání. Druhý představuje narativ ztráty, který upozorňuje na to, co už bylo nenávratně ztraceno nebo co je možné ztratit. Třetí je narativ nebezpečí, jenž zdůrazňuje budoucí hrozby a negativní důsledky klimatické změny.
Strach přitom nemusí být v komunikaci nutně problematický. Krátkodobě může fungovat jako mobilizační prvek, který přitáhne pozornost k závažnosti klimatické změny a podnítí zájem o další informace.
Problém může nastat při jeho dlouhodobém a opakovaném používání. Studie v této souvislosti pracuje například s pojmem climate doomism, tedy pocitem, že klimatická krize je již zcela nevratná. Opakované zdůrazňování hrozeb může podle autorky vést také k bezmoci a následné pasivitě.
„Nestačí lidem říkat, co jim hrozí a co mohou ztratit; zároveň potřebují vědět, co s tím mohou dělat, co mohou zachovat nebo získat a jak může vypadat pozitivní a dosažitelná budoucnost,“ říká Brusenbauch Meislová. Klíčové je podle ní zachovat pocit, že má smysl jednat a že jednání může něco změnit.
Komunikace využívající apely založené na strachu je dle studie běžný koncept také u jiných témat, ať už jde o bezpečnostní hrozby nebo pandemie. Komunikace klimatické změny je však podle Brusenbauch Meislové specifická mimo jiné proto, že se jedná o dlouhodobý a komplexní problém. Právě v dlouhodobosti vidí autorka jednu z velkých komunikačních výzev – jak udržet pocit naléhavosti, aniž by se lidé naléhavostí unavili.
Komunikace Evropského parlamentu jako instituce
Studie sama nezkoumala motivaci či záměr tiskového oddělení Evropského parlamentu. Brusenbauch Meislová proto nechce tvrdit, že jde o vědomě zvolenou strategii, jejímž cílem je veřejnost strašit.
Zároveň ale podle ní komunikace nevzniká ve vzduchoprázdnu. Tiskové zprávy a příspěvky na oficiálních účtech jsou součástí profesionálně vytvářené institucionální komunikace. Parlament v nich vybírá, formuluje a rámuje informace, které chce veřejnosti předat.
Tisková služba Evropského parlamentu ale zdůrazňuje jinou stránku věci. „Tiskové zprávy institucí, které informují o rozhodnutích poslanců ve výborech a na plenárním zasedání, mají za cíl informovat občany a novináře o hlasováních a legislativě Evropského parlamentu a samozřejmě přesně odrážejí politické debaty a znění usnesení přijatých poslanci Evropského parlamentu,“ uvedlo tiskové oddělení redakci.
Komunikační služby Evropského parlamentu se zavázaly informovat jasně, věcně a nestranně. Podle Brusenbauch Meislové však jazyk není nikdy neutrální. „Je rozdíl, jestli něco označíte jako změnu, problém, krizi, nouzový stav nebo katastrofu. Každé z těch slov v nás vyvolává jinou představu situace a také jinou míru naléhavosti,“ vysvětluje autorka studie.
Studie přitom podle ní netvrdí, že jsou některé z těchto výrazů automaticky neoprávněné. Zaměřuje se na jejich komunikační funkci.
Parlament jako klimatický aktér
Další část studie se věnuje tomu, jak Evropský parlament prostřednictvím komunikace posiluje vlastní legitimitu jako klimatického aktéra.
Parlament společně s Evropskou komisí iniciuje a prosazuje klimatická opatření a zároveň jako kontrolní orgán dohlíží na jejich provádění. Vedle toho působí také jako diskurzivní aktér. Aktivně formuje a utváří veřejný i institucionální diskurz EU o změně klimatu.
„Účast Evropského parlamentu na tvorbě klimatické politiky není pouze otázkou legislativní činnosti. Jedná se také o strategickou oblast, v níž se snaží posílit svou institucionální legitimitu v rámci EU i mimo ni,“ vysvětluje Brusenbauch Meislová ve studii.
Apely založené na strachu Parlamentu umožňují prezentovat se jako proaktivní, nepostradatelný a na řešení zaměřený aktér a zároveň jako ochránce veřejného zájmu. Parlament tak vystupuje také jako instituce, která prostřednictvím komunikace utváří způsob, jakým je klimatická změna v EU chápána.
Tato skutečnost ale podle autorky představuje paradox. Pokud Parlament využívá strach k posílení vlastní legitimity příliš často, může podle studie nakonec dosáhnout opačného efektu a svou legitimitu oslabit.
Méně strachu, více konkrétních řešení
Brusenbauch Meislová závěrem upozorňuje, že je třeba klást důraz na vyváženou komunikaci.
„Neznamená to přestat mluvit o rizicích klimatické změny. Ta rizika jsou reálná. Ale samotné varování nestačí. Komunikace by měla vedle závažnosti problému ukazovat také cestu, jak se s ním vypořádat – představovat konkrétní možnosti řešení, ukazovat, kde už se něco daří, a především posilovat pocit, že jednání jednotlivců, společnosti i institucí má smysl,“ doplňuje autorka.
Zároveň je podle Brusenbauch Meislové potřeba zdůraznit limity samotné studie. Z jejích dat nelze říct, že Evropský parlament něco konkrétního řekl, lidé se kvůli tomu začali bát a následně přestali jednat. Autorka redakci přímo upozornila, že reakce veřejnosti na komunikaci Parlamentu nebyla předmětem jejího výzkumu.
Další výzkum by proto mohl sledovat právě tzv. reception side, tedy jak občané tyto narativy strachu skutečně vnímají a jak na ně reagují. Teprve takový výzkum by mohl ukázat, zda a za jakých podmínek vede dlouhodobá komunikace založená na strachu k mobilizaci, nebo naopak k únavě, bezmoci a rezignaci.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
