V souvislosti s brexitem se v Evropské unii oživila otázka volného pohybu pracovních sil a práv občanů EU, kteří žijí a pracují v jiných unijních zemích. Kde najdeme nejvíce Čechů a jaká pravidla určuje evropská legislativa?
Martina Kadlecová opustila svou práci speciální pedagožky ve věznici, aby mohla zaměstnat lidi propuštěné z výkonu trestu. Dnes vede úspěšný sociální podnik, který se stal příkladem dobré praxe.
Směrnice, která by měla podle Evropské komise lidem vyslaným za prací do zahraničí zaručit stejnou odměnu, jakou pobírají domácí pracovníci, nepřinese větší spravedlnost, ale naopak se může podepsat na konkurenceschopnosti firem z ekonomicky slabších zemí. Podle české europoslankyně Martiny Dlabajové, která spolu s dalšími kolegy v Evropském parlamentu nová pravidla kritizovala, se to může týkat i České republiky. Proti návrhu se staví i čeští zaměstnavatelé.
Prostě se usadit kdekoli na kontinentu a sehnat si tam práci – to je jedna ze základních výsad Evropanů sdružených v Unii. Unijním nováčkům je však zatím zapovězena ve dvanácti zemích staré Patnáctky. A spor o to, zda mají mít noví členové EU stejná pracovní práva jako ti původní, má mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát – hýbe celou Unií, naposled způsobil krach ústavní smlouvy ve Francii.
