Volby do Evropského parlamentu se blíží, voliči z celé EU půjdou k urnám již na jaře 2024. Podle bývalého slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy u nich budou rezonovat témata bezpečnosti a energetické a hospodářské krize. „Evropská bezpečnost bude v popředí kvůli přetrvávající válce Ruska vůči Ukrajině. Společné ozbrojené síly mohou být nástrojem, který nás bude spojovat,“ říká Dzurinda v rozhovoru pro EURACTIV.cz. Bývalý premiér Mikuláš Dzurinda je dnes prezidentem think-tanku Wilfried Martens Centre for European Studies. Na začátku prosince navštívil Prahu při příležitosti debaty Evropa – Naše budoucnost, kterou pořádal Institut pro křesťansko-demokratickou stranu a institut TOPAZ. V posledních letech se zdá, že populismus je na vzestupu. Kdy jste zaznamenal nárůst populismu na Slovensku a čemu nárůst přičítáte? Možná vás překvapím, ale nemluvil bych o nárůstu, ale o mojí celoživotní zkušenosti. Hlavní charakteristikou mých předchůdců bylo to, na co se ptáte – říkejme tomu populismus, ačkoli jsem po letech, kdy sleduji vývoj ve Spojených státech, v Evropě i v jiných zemích, stále méně ochotný používat tento výraz. Asi dobře zní.
Vox populi, vox Dei (Hlas lidu, hlas Boží – pozn. red.).
Lidé mají rádi hezká slova a slovo populismus nevyvolává negativní konotace. Často jsem přemýšlel, jak to lidem přiblížit a nazvat jinak. Dnes bych mluvil spíše o falešné politice nebo o nezodpovědnosti. Protože co je své podstatě populismus? Za prvé je populismus slibování věcí, o kterých víme, že jsou nereálné. Lepší pojem je falešná politika. Za druhé je populismus i to, že vím, že jde udělat krok, který není v konečném důsledku užitečný, ale v dané chvíli vypadá dobře. A to je nezodpovědné. Místo o populismu se v poslední době s lidmi bavím o politice zodpovědné a nezodpovědné, o politice pravdivé a falešné.
Byl populismus – či falešná politika, chcete-li – jedním z důvodů, proč jste opustil aktivní slovenskou politiku?Vůbec ne. Moje doba jednoduše kulminovala. I Václav Havel říkal, že Evropa má někde začátek a někde konec. Lidský život někde začíná a někde končí. Jde o přirozený vývoj. Na politické mítinky jsem začal chodit na jaře 1991 – tedy před třiceti lety. Desítky let jsem byl v první linii slovenské a poté i evropské politiky. Konec jednou musel přijít. Na druhou stranu jsem nikam neodešel, jen nejsem součástí exekutivní politiky. O politiku se ale zajímám a pracuji s ní z jiného úhlu.
U slovenské politiky se na chvíli zastavme. Vládnímu hnutí OĽANO předsedá Igor Matovič, který je považován za typického populistu. Myslíte si, že je Slovensko schopné se i přesto populismu zbavit? Vede cesta ze spárů falešné politiky skrze sestavení široké koalice – tedy tak, jako jste se během vaší vlády zbavil mečiarismu?Ano, ale nesmí to být začátek. Musí to být konec. Na začátku musí být myšlenka. V mém případě tou myšlenkou byly reformy a vymanění Slovenska z mezinárodní izolace. Masaryk hlásal, že státy vznikají a zanikají spolu s počáteční ideou. Buď taková široká koalice má
raison d’être (smysl existence – pozn. red.), anebo ho nemá. Zárodek oné myšlenky na Slovensku je. A pokud ji politici dokáží zformovat a vytvoří se kolem nich reálná politická síla – třeba i v širším seskupení politických stran – svým způsobem mohou můj příběh zopakovat.
Myslíte si, že Česko váš příběh opakuje, když nynější vládu sestavila koalice Spolu společně s koalicí Starostů a Pirátů?Do velké míry ano, ačkoli myšlenka je trochu jiná, než byla za mých dob. Když se koalice Petra Fialy ujala vlády, Česko už dlouhou dobu fungovalo v Evropské unii i Severoatlantické alianci. Na druhou stranu byl i v Česku slyšet požadavek na kultivovanou politiku, pozitivní změny a reformy. Nemůžu zhodnotit, do jaké míry se úkolu pan Fiala a jeho koaliční partneři zhostili, protože v Česku nežiji. Ale v konečném důsledku se výsledek podobá způsobu, jakým jsem se ujal zodpovědnosti na Slovensku já.
Česko se při předsednictví ukázalo jako týmový hráč. S jeho koncem zájem o EU nesmí pohasnout
Nový evropanismus
Pojďme se od minulosti a Česka přesunout do současnosti. Na vašem Twitteru píšete, že se hlásíte k myšlence „nového evropanismu“. Mohl byste přiblížit, o co se jedná a na čem myšlenka stojí?Stojí na našem poznání, že proces evropské integrace ještě nebyl dokončen. Rádi mluvíme o rozšiřování EU, o západním Balkáně, Ukrajině, Moldavsku, potenciálně Gruzii – tedy o horizontálním rozměru integrace. Ale zatím jsme se neztotožnili s evropskou integrací ve vertikálním směru. Co to znamená? Na jedné straně máme tendenci k centralizaci a harmonizaci všechno možného i nemožného, od daní až po kulturní otázky, což považuji za kontraproduktivní až nebezpečné. Ale na druhé straně celá desetiletí pozoruji, jak zoufale se bráníme vertikální integraci v oblastech, kde je to ve smyslu principu subsidiarity nejen vhodné, ale i existenčně potřebné – například v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti.
Netvrdím, že ani v jiných oblastech nejsme zralí na hlubší vertikální integraci. V oblasti zahraniční politiky je vidět, že nekonečné dohadování a zneužívání principu jednomyslnosti, které místy připomíná až vydírání, nás jednoduše sráží na kolena
. Myslím si, že je nutné vybudovat společné, minimálně konvenční, evropské ozbrojené síly. To je nový evropanismus – pochopit, že projekt „
Make Europe whole and free“ (
udělejme Evropu celistvou a svobodnou – pozn. red.) se nám nepodařilo zrealizovat.
V čem jsou největší rozdíly oproti současnému stavu integrace? Co nového projekt nabízí?Nabízí poznání, že bychom neměli znásilňovat členské státy v otázkách kulturní, národní, náboženské a etnické identity. Na začátku byla
„Jednota v rozmanitosti“, ale jako bychom se toho principu zbavili a postupně od něj opouštěli. Považuji to za velkou chybu. Na druhé straně tam, kde je prostor pro výrazné sjednocení, se ho bojíme, protože sjednocení může být bolestivé a stát peníze. To je případ společných evropských ozbrojených sil.
Je to budoucnost Evropy?Stoprocentně. Dokonce se domnívám, že společné ozbrojené síly mohou být nástrojem, který nás bude spojovat. Paní Pekarová Adamová řekla (
při debatě o budoucnosti Evropy, ve čtvrtek 1. prosince – pozn. red.), že se obává doby, kdy se Česko stane z čistého příjemce čistým plátcem do EU, protože se budeme ptát, co je smyslem Unie. Mladí lidé v Itálii mi v létě řekli, že nebýt Erasmu, nevidí důvod existence Evropské unie. A to je špatně. Představte si, že jednou budeme mít společné ozbrojené síly, které dokážou řešit nejen otázku naší bezpečnosti a pocitu jistoty, ale které přispějí k likvidaci konfliktů v našem evropském sousedství, kvůli kterým čelíme nadrozměrné nelegální migraci. Budeme si toho vážit, nebo ne? Jsem tedy vnitřně přesvědčený, že společné síly jsou správný, a v konečném důsledku i efektivní krok. Armády členských států nebudou obstarávat vojenský materiál a zbraně samostatně ale společně, což bude efektivnější. Podobně bylo efektivnější společně obstarávat roušky a ochranné prostředky v době pandemie.
V roce 2024 se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Vy jste prezidentem jednoho z největších bruselských think-tanků, Wilfried Martens Centre for European Studies, který je spojen s Evropskou lidovou stranou (EPP). Co budou hlavní témata volební kampaně?O jednom z klíčových témat, o bezpečnosti, jsme se už bavili. Téma bude v popředí kvůli přetrvávající válce Ruska vůči Ukrajině a v našem sousedství bude stále mnoho napětí a pnutí. Domnívám se, že pokud bude téma bezpečnosti uchopeno dobře a přesvědčivě, může oslovit velkou část elektorátu. Dále to budou otázky, které hýbou Evropou, jako je vysoká inflace, stále vysoká energetická závislost a hospodářská krize. Dnes ekonomové řeší těžké dilema. Na jedné straně potřebujeme srazit vysokou inflaci. Na druhé straně se bráníme zvyšovat úrokové sazby, aby státy s nadrozměrnými dluhy zvládaly dluhy splácet. Například Řekové mají dluh bezmála 200 procent HDP, Italové 150 procent. Kdo dokáže vyřešit kvadraturu takového kruhu, bude mezi občany Evropské unie velmi žádaný. Bude to silné téma. Dále to budou otázky související s energetickou bezpečností či efektivním přechodem na obnovitelné zdroje. Přechod by neměl likvidovat náš průmysl a musí být udržitelný. Tyto tři oblasti budou mezi občany rezonovat.
Dekarbonizace české ekonomiky 2022
