Rozvoji česko-bavorského příhraničí nejvíce brání špatná image, říká Veronika Hofingerová

Hranice jsou sice dnes otevřené, v myšlenkách lidí ale stále existují bariéry, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Veronika Hofingerová. Evropské programy typu Interreg mají podle ní velký efekt a daří se jim historicky znevýhodněné regiony měnit k lepšímu.Veronika Hofingerová je vedoucí kulturního Centra Bavaria Bohemia v německém Schönsee. Rozhovor se uskutečnil při příležitosti debaty o přeshraniční spolupráci, kterou v Schönsee uspořádal na konci října server EURACTIV.cz.Jaký je Váš vztah k České republice a jak jste se vlastně k práci v česko-bavorském centru dostala? Poté, co jsem se naučila češtinu na univerzitě v Řezně, jsem půlroku studovala v Plzni. Kvůli doktorandské práci jsem se pak na nějakou dobu odstěhovala do Opavy, a od té doby mám spoustu českých kamarádů. Když jsem se pak vrátila do Německa, začalo se mi po České republice stýskat. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda chci žít natrvalo v Česku, nebo v Německu, a pak se otevřela nabídka pracovat tady, v centru Bavaria Bohemia, což je na půl cesty. Partnera mám z Plzně, já jsem od Řezna a naše dítě vyrůstalo napůl v Německu a na půl v Česku. Česko je tedy můj druhý domov.Region má složitou minulost. Čemu Vaše práce dnes napomáhá, je to hlavně budování mostů mezi oběma zeměmi? Budování mostů je hlavní téma naší práce. Naše cíle vidím ve stupních. Základní stupeň je vytváření nových kontaktů a udržování těch starších a setkávání lidí. Další stupeň je tematická spolupráce, například v oblasti kultury. To je základ pro další spolupráci zaměřenou na vývoj regionu, který je znevýhodněn složitou historií a polohou na okraji dvou zemí. Je zde méně infrastruktury a lidé se spíše odstěhovávají, než aby se stěhovali sem.Odliv lidí je tedy problém i na německé straně?Ano, možná i větší než na české.Bohužel, tam už mnoho lidí nezůstalo…To je pravda. Ale na bavorské straně je to velký trend, který pokračuje i po revoluci. Otevření hranic nepomohlo tomu, aby se sem lidé začali stěhovat. Myslím, že hranice v myšlenkách a vnímání lidí stále existuje. Region je přitom docela atraktivní, je uprostřed krásné krajiny, pracovních příležitostí není málo. Velká města jako Plzeň jsou na dosah. Lidé ty možnosti, které nabízí poloha u hranic, ale málo využívají, mimo jiné i kvůli jazykové bariéře.Může tam být i bariéra ekonomická? V Česku máme nižší mzdy, lidé z Německa tak asi těžko budou chtít pracovat právě na této straně hranice. Ano, Češi spíše jezdí do Německa, nicméně se to přibližuje. Města jako Plzeň mají velký počet Němců, kteří pracují v managementu velkých firem, zejména těch německých.Iniciativy přeshraniční spolupráce dle některých studií častěji vychází z německé strany. Máte pro to nějaké vysvětlení? Mají snad Němci větší zájem o vytvoření či obnovení kontaktů s českou stranou? Nejsem si jistá, jestli to tak je. Pokud ano, myslím, že je to dáno strukturou osídlení hranice. Na české straně není tolik větších sídel, nicméně v městečkách, jako jsou Domažlice nebo Tachov, se děje hodně věcí. Dokonce i české instituce, které nemají přeshraniční spolupráci „za úkol“ jsou k ní vstřícní. Příkladem je Chráněná krajinná oblast Český les, který by spolupracovat nemusel, ale dělá to, a to i v oblasti kultury.Jaké jsou překážky pro přeshraniční spolupráci? Už jste zmínila bariéru jazykovou, můžete jmenovat další? Kromě jazykové bariéry mě napadá i geografická bariéra. Pokud to srovnáte s česko-polskou nebo německo-francouzskou hranicí, tak tam jsou velké aglomerace rozdělné hranicí, a takové hranice se překračují lépe než ty, které máte vzdálené 15 kilometrů lesem. Jako bariéru považuji i časté nepochopení, nevíme o sobě tolik. Existuje sice aktivní česko-německá bublina, ale je tu i velký počet lidí, kteří sice žijí u hranic, ale nejsou spoluprací dotčeni.Může být zájem o Česko na německé straně vyvolán i tím, že tam bydlí lidé, kteří mají k Česku nějaký historický vztah? Byl to třeba dříve jejich domov, mají zde nějaké rodinné vazby?Záleží na konkrétním člověku. Někteří své kořeny v České republice využívají a chtějí hodně spolupracovat. Někteří naopak na základě svých zkušeností spolupracovat nechtějí a předávají si to i v rámci rodin. Pokud tedy potkáte dítě, které má předsudky, bývá to tím, že mu to předal někdo v rodině.

Český les bojuje s klimatickou krizí. Češi ho mohou chránit ve spolupráci s Němci, peníze poskytne EU

Program Interreg příhraniční hodně změnil

Existují programy, které mají pomoci příhraničním regionům překážky odbourávat, například program Interreg. Je taková finanční podpora pro Vás něco zásadního? Program Interreg je hodně důležitý, pod různými názvy funguje už dlouho a příhraničí hodně změnil. Využíváme ale i jiné zdroje, například bavorské, národní, ty se ale dají využívat jen na bavorské straně, což je trochu nešťastné.Bavorská strana se tímto program snaží řešit vylidňování? Ano, snaží se zvýšit atraktivitu příhraničí, a to různými způsoby, včetně regionálního marketingu. Je tu také Česko-německý fond budoucnosti, ten je důležitý na obou stranách hranice. V rámci Interregu pak fungují dispoziční fondy regionů, ze kterých čerpají i Češi. Naše organizace využívá střídavě všechny, máme ale i sponzory ze stran regionálních podnikatelů, či příspěvky od členů našeho spolku.Vnímáte nějaké dopady programu Interreg, nebo je to pro ten region relativně malý objem peněz?Je to velkorysá podpora, která je dobře využívána, a její efekty jsou znatelné. Nejviditelnější je asi infrastruktura, v minulosti se stavělo opravdu hodně, rostlo jak dopravní propojení, tak i instituce.Můžete uvést nějaké konkrétní zajímavé projekty z minulých let?Jmenovala bych Zelený pás Evropy, kde vznikly dvě studie – jedna se týkala proveditelnosti a druhá ochrany přírody a využívání krajiny pro rekreaci. Studie vytvořily výborný základ pro další spolupráci. V této místnosti (v Centru Bavaria Bohemia, kde se koná výstava – pozn. red.), můžete vidět jeden z dalších příkladů, tedy projekt věnovaný baroku. Zajímavým příkladem je také projekt hrazený z dispozičních fondů, který se věnoval zacházení s vodou a umožnil výměnu zkušeností a informací.Češi dříve bojovali za to, aby fondy EU šly především do infrastruktury, spíše než do „měkčích“ kulturních projektů a ochrany životního prostředí. Naráželi jste na to nějak?Od českých starostů z Plzeňského kraje jsem spíše slyšela, že infrastruktury už mají postaveno dost. Co nejvíce brání rozvoji regionu, je špatná image příhraničí. Řekla bych, že to platí i na bavorské straně. Je tu neviditelná hranice, asi 30 kilometrů západně od opravdových hranice a od této linie směrem na východ je třeba hodně složité najít lékaře.

Chystá se „Akademie pro příhraničí“

Můžete nám říct, jaké projekty připravujete do budoucna? Chystáme projekt, který má pracovní titul „Akademie pro příhraničí“. Založen bude na výměně informací, které jsou přeshraničně relevantní. Má sloužit k tomu, abychom se vzájemně lépe chápali. Bude to řada seminářů o tématech, jako jsou regionální rozvoj, identita, kulturní dědictví, ochrana přírody, hospodářství a demografie, ale průřezové téma společenské a politické struktury. Například Češi mají problémy orientovat se v administrativních strukturách na německé straně, a tato akademie jim může pomoc. Chtěli bychom pokračovat i s projektem evropského Zeleného pásu. Neměli bychom se přitom zaměřovat jen na česko-bavorský region, ale i na zkušenosti ostatních přeshraničních regionů, což má být předmětem i naší připravované akademie. Například na německo-francouzské hranici jsou mnohem dále, i Broumovsko má spoustu zajímavých příkladů.Z toho co říkáte, mám pocit, že přeshraniční regiony jsou jakousi laboratoří evropské integrace. Souhlasím. Je to laboratoř a místo, kde se objevují různé přístupy k různým oblastem, ale také místo, kde musíme a chceme spolupracovat.