Politici mohou mít cla rádi, protože mají okamžitý účinek. Osvícený politik by raději provedl strukturální změny, píše v analýze pro Euractiv.cz Daniel Čekal.
Autor článku je zaměstnancem Generálního ředitelství Evropské komise pro regionální politiku (DG REGIO). Text nereprezentuje názory Evropské komise.
Slova vyhledávaná v prohlížečích odrážejí aktuální společenská témata. V posledních týdnech zaznamenala zvýšený zájem cla. Nejvíce je vyhledávali uživatelé v Kanadě, Spojených státech a Evropské unii. Není divu.
Zatímco někteří politici mluví o clech jako o nástroji k zajištění spravedlnosti nebo podpoře domácí ekonomiky, ekonomové o clech nemohou ani slyšet.
Kde tedy leží pravda? Mohou cla ekonomice pomoci nebo jsou ji spíše na škodu?
Jen na málo věcí kolem nás existuje jednoznačná odpověď. Svět má zkrátka mnoho barev a ještě více odstínů. Když se tak snažíte zorientovat v tématu, které vám není vlastní, mějte se na pozoru před těmi, kdo se striktně řadí na jednu či druhou stranu. Více pozornosti věnujte spíše těm, kteří svoji argumentaci začnou slovy: “To záleží.”
Ekonomický pohled
Pro ekonomy představují cla problém, protože snižují objem obchodovaného zboží. Když totiž vrazíte klín mezi tržní poptávku a nabídku, určitý objem zboží a služeb se na trhu vůbec nezobchoduje. Ekonomové této situaci říkají ztráta mrtvé váhy. Nemají ji rádi, protože podle nich vede cesta k blahobytu právě přes obchod – čím větší, tím lepší pro ekonomiku. Z tohoto důvodu prosazují odstraňování bariér obchodu a ne jejich zavádění. Ekonomie se snaží zajistit, aby byl ekonomický koláč co největší, tedy aby se vyprodukovalo vše, co je v rámci ekonomických možností možné. K tomu je zapotřebí, aby obchodu nic nepřekáželo, a nevznikaly žádné ztráty mrtvé váhy.
Představte si, že vlastníte společnost vyrábějící mlýnky na kávu. Tento trh je otevřený mezinárodnímu obchodu. Kdokoliv na něj může přijít a nakupovat či prodávat mlýnky. Nejsou na něm žádná cla ani jiné překážky obchodu.
Soutěž na světovém trhu mezi vámi a dalšími domácími i zahraničními firmami vede k rovnovážné tržní ceně mlýnku, protože kupující nekoupí mlýnek od vaší firmy dráž, než mohou tentýž mlýnek koupit u konkurence levněji. Stejně tak prodávající nenabídnou mlýnek levněji, než musí, protože by se tak dobrovolně připravovali o tržby. Jednoduše řečeno, pokud je země otevřena obchodu a neexistují překážky obchodu, směřuje cena mlýnku k ceně, ze kterou se prodává kdekoliv jinde.
Řekněme, že se světová rovnovážná cena mlýnku ustálí na 2 000 korun. Za tuto cenu se prodá, dejme tomu, 500 000 mlýnků. Ekonomové jsou spokojeni, protože při rovnovážné ceně se trh s mlýnky vyčistí. Jinými slovy, zobchoduje se maximum možného. Žádná ztráta mrtvé váhy. Na trhu s mlýnky existují lidé, kteří jsou ochotni zaplatit za mlýnek více, a stejně tak řada prodávajících, kteří by mlýnek byli svolní prodat levněji, ale jen rovnovážná cena zajistí nejvyšší tržby. Lidí ochotných nakoupit za více nebo prodat za méně je totiž příliš málo na to, aby množství zobchodované při nerovnovážné ceně vedlo k vyšším tržbám. Trh je v rovnováze a koláč se rovná 1 mld. korun.
Když jsou zavedena cla, rovnováha na trhu je narušena. Řekněme, že sousední země zavede cla ve výši 20 % na každý dovezený mlýnek. Z každého mlýnku, který vaše firma prodá ve vedlejší zemi, odvede vládě 400 korun. Jestli promítnete těchto 400 korun do ceny mlýnku nebo si o ně snížíte svoji tržbu, záleží na faktorech, o kterých si povíme později. Cena mlýnku po zavedení cla může zůstat na 2 000 korun, nebo se může vyšplhat až na 2 400 korun. Tak či onak, někdo clo zaplatit musí, a tak budou buď prodávající nebo kupující ochotni prodávat, respektive nakupovat, méně mlýnků. Objem obchodu poklesne. A právě to je důvod, proč mají ekonomové se cly problém. Nevadí jim, že z každého mlýnku přiletí do státní kasy 400 korun, ale že se prodá a koupí méně mlýnků. Jejich úkolem je zajistit, aby byl koláč co největší. Jak se bude krájet, je už otázka, která jim tolik nepřísluší. To je práce pro politiky.
Politický pohled
Představte si, že jste vrcholný politik země, jejíž ekonomice se nedaří. Chcete podpořit domácí firmy, které mají se zahraničními konkurenty negativní bilanci. Zahraniční firmy do vaší země více mlýnků na kafe dovezou, než domácí firmy do zahraničí vyvezou. Co s tím?
Může vás napadnout, že na mlýnky ze zahraničí uvalíte cla. Tím zvýšíte cenu zahraničních mlýnků a relativně zlevníte domácí mlýnky. Poptávka po domácích mlýncích logicky vzroste a dovoz zahraničních mlýnků klesne. Domácím výrobcům mlýnků roste odbyt, a tak zvyšují výrobní kapacity, k čemuž potřebují nové zaměstnance a stroje. Odvětví mlýnků zažívá boom, ekonomika roste. Problém vyřešen, řeklo by se.
Politici mohou mít cla rádi, protože mají okamžitý účinek. Osvícený politik by raději provedl strukturální změny, které vytvoří výrobcům mlýnků stabilní a udržitelné prostředí pro výrobu kvalitnějších mlýnků, o něž bude doma i v zahraničí větší zájem. Prosadit takové změny ale vyžaduje čas a podporu, jinak skončí pod stolem. To hraje v jejich neprospěch. Politický kapitál je příliš krátký na to, aby měli politici jistotu, že se změny podaří zrealizovat, budou ekonomice prospěšné a zajistí jim nový mandát. Z určitého úhlu pohledu se tak nelze divit, že jsou cla pro politiky lákavým nástrojem. Cla může politik prezentovat neprodleně. A nebude daleko od pravdy, když bude tvrdit, že stimuloval upadající odvětví s mlýnky. Nebo že se o to alespoň pokusil.
Navíc, pokud se jedná o globálního hráče, může být zavedení cel nástrojem pro vyjednávání nejen v oblasti celní politiky, ale jakékoliv jiné agendě. Stejně jako domácí firmy ze zavedení cel pro zahraniční mlýnky získávají výhodu, zahraniční výrobci mlýnků naopak tratí. Zájem o jejich zboží klesá, a tak snižují výrobu, propouštějí své zaměstnance a odkládají investice. Zahraniční země tak může ve snaze chránit svoje firmy přistoupit pod výhružkou cel k jednání.
To záleží
Mohou tedy cla fungovat a ekonomice prospět? Má pravdu ekonom, nebo politik?
Jako nástroj pro prosazení vlivu nebo moci cla fungovat mohou. Pokud je země přesvědčena, že jsou její firmy v zahraničí znevýhodňovány cly, kvótami nebo regulacemi, může pohrozit zavedením cel, a získat tak páku pro vyjednávání.
Pokud ale na zavedení cel zareaguje stejně i druhá strana, nula od nuly pojde, protože stejně jak clu podléhají zahraniční mlýnky v domácí ekonomice, tak podléhají ty domácí v zahraničí. Prohrávají obě země.
Odvetná opatření jsou špatnou zprávou pro všechny výrobce mlýnků, nejzklamanější jsou však ekonomové. Zavedením dalších cel totiž objem zobchodovaného zboží klesne ještě více, a koláč se tak opět zmenší.
Tím se dostáváme do ekonomické roviny. Ano, cla mohou ekonomice pomoci, avšak spíše než o podpoře ekonomiky je na místě se bavit o jakési nápravě bilance obchodu se zahraničím.
Mezi strukturálními změnami a zavedením cel není rozdíl jen v čase, ale především v tom, že strukturální změny mohou ekonomiku nahodit na vyšší ekonomickou trajektorii, zatímco cla poskytují domácím firmám pouze ochranu před konkurencí a nijak nepřispívají k jejich růstu.
Cla nevytvářejí lepší prostředí pro firmy, aby mohly inovovat, růst, a dodávat na trh kvalitnější mlýnky. Vlastně způsobují pravý opak. Tím, že je chrání před konkurencí, netlačí firmy k vyššímu výkonu, což se časem projeví negativně, protože právě produkty s vyšší přidanou hodnotou jsou motorem udržitelného ekonomického růstu. V Česku se v souvislosti s dotacemi vžilo označení ekonomika na steroidech. Úplně stejným steroidem jsou však cla, která poskytují domácím firmám výhodu, jež neodráží reálný stav věcí. Odvětví je zakonzervováno, místo toho, aby se rozvíjelo.
To ale není jediný problém. Když domácí firmy zaregistrují zvýšený zájem o své mlýnky, navýší výrobu a prodají více mlýnků, čímž jejich tržby vzrostou.
Do ekonomiky se tak dostane více peněz, což dříve či později začne tlačit na cenovou hladinu v ekonomice. Na to musí zareagovat centrální banka, která zvýší úrokové sazby, aby inflaci korigovala. Tím ale přibrzdí ekonomiku.
Dalším efektem cel je změna směnného kurzu. Pokud si domácí zákazníci chtějí koupit zahraniční mlýnek, musejí si vyměnit svou měnu za tu, ve které mlýnek zaplatí. Například, pokud Američan preferuje český mlýnek, smění si dolary za koruny.
Když ale USA uvalí na dovoz českých mlýnků cla, americké mlýnky relativně zlevní a zájem o ně vzroste. Není nadále důvod směňovat dolar za korunu.
Pokud zájem o měnu klesne, její hodnota se sníží. V našem případě klesne hodnota koruny, zatímco hodnota dolaru ve vztahu ke koruně vzroste.
Posílení měny má ale negativní dopad na export. Když se totiž hodnota dolaru zvýší, americké mlýnky se stanou pro Čechy dražší, což povede k poklesu jejich prodeje ve všech zemí, které neplatí dolarem.
Navíc, když je měna země, která zavádí cla, zároveň rezervní měnou, efekt měnového kurzu je ještě větší. V době ekonomické nejistoty investoři přesouvají své prostředky do co nejstabilnějších aktiv, kterými je i americký dolar. Když tak Spojené státy uvalí cla ve snaze podpořit svůj export, nejistota z budoucího ekonomického vývoje vede investory k nákupu dolaru, čímž jeho hodnota stoupne a export klesne.
Kdo to zaplatí?
V našem příkladu byla světová rovnovážná cena jednoho mlýnku 2 000 korun. Zavedení cla na zahraniční mlýnky ve výši 20 % bude znamenat za každý prodaný mlýnek 400 korun pro vládní kasu.
Do jaké míry cla podpoří domácí ekonomiku, bude záležet i na tom, jak se oněch 400 korun promítne do ceny zahraničních mlýnků. To určí schopnost, s jakou se prodávají a kupující dokáží vyhnout navýšení ceny.
Odhlédneme-li od příkladu s mlýnky a podíváme se třeba na trh se slazenými nápoji, tak za předpokladu, že zákazníkovi chutná Coca Cola stejně jako Pepsi, ho nebude nárůst ceny Pepsi trápit, protože ji jednoduše přestane kupovat a bude pít jen Coca Colu. Pokud bude chtít Pepsi prodat více svých plechovek, bude muset s cenou dolů, protože zákazníci se dokáží navýšení ceny bránit.
Naopak, když zdraží ropa, zdraží doprava všeho, co si zákazníci v obchodech pořizují. Pokud zdraží potravina, kterou všichni potřebují a neexistuje k ní alternativa, řekněme třeba jogurt, zákazníci se nemohou navýšení ceny vyhnout a prodávající může zvýšené náklady na přepravu zcela promítnout do ceny jogurtu.
To stejné platí pro cla. Jisté je, že stát vybere za každý mlýnek 400 korun. Kdo je ale zaplatí, jestli celou částku kupující nebo prodávající, či se nějak podělí, bude záviset právě na jejich schopnosti se navýšení ceny vyhnout. Když tak země uvalí cla na dovoz obilí, oceli nebo třeba právě mlýnků, je jejich dopad nejistý, a to právě z důvodu, že síla kupujících a prodávajících bude v případě každé komodity jiná.