Vysoké teploty v budovách či nedostatek čerstvého vzduchu mohou mít nepříznivé dopady na lidské zdraví. Kvalita vnitřního prostředí v budovách by měla být prioritou, a to v celém cyklu stavby – od projektu a realizace až po užívání, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Lenka Prokšová Zuská ze Státního zdravotního ústavu.
Lenka Prokšová Zuská působí ve Státním zdravotním ústavu jako vedoucí Oddělení hygieny práce. Rozhovor vznikl při příležitosti nedávné diskuse o kvalitě vnitřního prostředí v budovách.
Děláme v Česku dost pro to, aby prostředí v budovách bylo kvalitní?
Do kvality vnitřního prostředí vstupuje mnoho faktorů – od kvality vzduchu přes tepelně-vlhkostní komfort, osvětlení, akustiku a hygienu, tj. čistotu prostoru. Vliv má i samotná stavba už od architektonického návrhu a nesmíme zapomínat také na uživatelskou stránku věci. Dosáhnout toho, aby bylo „všechno všude v pořádku“ bývá někdy obtížné. I když je budova hotová, stále se v ní něco děje a systémy je potřeba čistit a udržovat. Nesmí se taktéž zapomínat že při změně užívání prostoru, např. úpravě a rekonstrukci vnitřních prostor, výměně vybavení či nábytku, pokud není zajištěno dostatečné větrání, tak dochází ke kumulaci polutantů a kvalita vnitřního prostředí klesá. Problematika kvality vnitřního prostředí v celém procesu životnosti budovy by neměla být na posledním místě, ale hlavním parametrem toho, čeho chceme, od návrhu až po užívání, dosáhnout. Někdy mám bohužel pocit, že některé jiné aspekty jsou přednější a kvalita vnitřního prostředí tím pak trpí.
Jak lze vlastně měřit kvalitu vnitřního prostředí?
Existují různé certifikační iniciativy, které hodnotí většinu parametrů a říkají: pokud budova splňuje určité požadavky, měla by být kvalita vnitřního prostředí v pořádku. Co se týče samotného měření, tak se nabízí uživatelská měření – někdo má doma jednoduchý senzor, který ukazuje teplotu apod., ten ale není náhradou odborných měření. V praxi měří mikroklimatické a další parametry prostředí akreditované či autorizované laboratoře a používají profesionální měřicí sestavy. I my takové měření v terénu provádíme. V pracovním prostředí se z mikroklimatických parametrů sleduje například teplota kulového teploměru, která je blíž lidskému vnímání, dále proudění vzduchu a relativní vlhkost vzduchu. Měří se také přítomné chemické látky, jako formaldehyd či těkavé organické látky v pobytových místnostech nebo chemické látky vznikající při výrobních činnostech na pracovištích. Nezapomíná se ani na stanovení prašnosti. Vše se pak porovnává s legislativními požadavky – zde záleží, o jaký prostor se jedná a co má splňovat. Jiné faktory řešíte v obytném prostoru, kde špatná tepelně-vlhkostní bilance může zapříčinit růst plísní a odlišný je průmyslový provoz, kde do kvality prostředí vstupují faktory vyplývající z výroby. Měření se váže i na konkrétní pracovní pozici, kdy se objektivizuje působení fyzikálních či chemických vlivů při práci – což má vliv i na návrh samotných prostorů.
V létě je vždy velkým tématem přehřívání budov. Proč bychom se měli právě tímto problémem zabývat?
V Česku jsme byli zvyklí, že tropických dnů bylo jen pár ročně či úplně absentovaly, ale poslední roky počet extrémně teplých dnů narůstá. V tuzemsku je velký podíl starší zástavby, a pokud budovy nejsou správně navržené vč. zateplení nebo vnitřní prostory chráněné proti přímému slunci v letním období, mohou se přehřívat. Ve městech navíc působí efekt tepelného ostrova, zvlášť tam, kde je málo zeleně a více zpevněných ploch. Vidím proto velký prostor pro adaptaci budov, potažmo měst – nemůžeme to brát jako krátké období, na které se hned zapomene. Extrémy teplot budou přibývat podobně jako výkyvy srážek (sucho vs. extrémní množství srážek v určité oblasti), či další změny počasí a my nejsme na podobné podmínky dostatečně adaptováni, což může vést i k výrazným zdravotním následkům. Téma se promítá i do práce na Národním adaptačním plánu ke změně klimatu, kde se meziresortně hledají konkrétní kroky, jak adaptaci uchopit a jak se připravit na změny klimatu s dopady na naši společnost.
Dostávám se i k zdravotním následkům. Vysoké teploty prostředí nejprve mají za následek snížení soustředění a zvyšují únavu, což může vést ke zvýšení úrazovosti. U lidí s chronickými onemocněními, např. s kardiovaskulárními či diabetem, se tyto obtíže zhoršují, dále se přidávají i respirační obtíže. Pobyt v horku venku a následně i v přehřátých interiérech může vést k akutním stavům např. až k úpalu. Problém je i dlouhodobý: hůře spíme, protože budovy nejsou v noci vychlazené. Noční provětrání často nefunguje – bez průvanu se teplo neodvede a celodenně otevřené okno naopak pouští horký vzduch dovnitř. To vše se promítá do celkové zátěže organismu, od dlouhodobé únavy, přes zhoršení chronických obtíží až po duševní potíže.
V létě se budovy přehřívají a lidé si do kanceláří i domovů pořizují mobilní klimatizace, ty jsou ale hlučné. Jak to řešit systematicky?
Když si někdo kupuje mobilní klimatizaci, obvykle nemá možnost zasahovat do stavby – jedná se např. o nájemníka a řeší akutní diskomfort. Nejprve sáhne po ventilátoru, ten ale jen rozhání teplý vzduch v místnosti. Mobilní klimatizace může částečně pomoci, ale jen do určité velikosti ochlazovaného prostoru a musí mít vyřešen odvod odpadního teplého vzduchu do venkovního prostoru, jinak je účinnost malá. Důležitá je i údržba: pravidelné vyprazdňování kondenzátu a čištění, jinak se množí mikroorganismy a vracejí se do vnitřního prostředí.
Pokud k ochlazení nestačí pasivní opatření, například stínění, venkovní žaluzie, rolety apod., dává smysl uvažovat o pevně instalovaných klimatizačních jednotkách či jiných chladicích systémech. Když jsou chladící jednotky systémově navržené – například propojené spolu s fotovoltaikou a solární energie se tak použije pro jejich provoz, tak bilance bývá energeticky přijatelná a prostor je zároveň vychlazen na potřebnou teplotu. Klimatizace sama o sobě není „zlo“, může to být nástroj pro řešení konkrétní situace. Jen by se k tomuto řešení mělo přistoupit poté, kdy vyčerpáme předchozí možnosti z pohledu uživatelského i stavebního.
Dalším problémem je již zmíněné větrání – to nám může pomoci nejen s teplotou, ale zároveň přivádí čerstvý vzduch. I to je ale pro mnohé budovy výzva. Často se hovoří například o školách. Jaká řešení jsou podle vás nejhodnější?
Ano, školy jsou často zmiňované, ale princip platí všude: je nutný dostatečný přísun čerstvého vzduchu, aby se odvedly škodliviny vznikající uvnitř – podle toho, co se v prostoru děje. Když se v místnosti pohybuje vyšší množství osob, dominující škodlivinou bývá koncentrace CO₂. U novostaveb se zase uvolňují látky z materiálů – od nátěrů přes nábytek po podlahoviny – a je potřeba zajistit dostatečné větrání. Pokud kvalita vnitřního prostředí není dostatečná, „trávíme se“ těmito polutanty. Vyhlášky pro ně stanovují limity a je nutné je sledovat.
Nedostatečné větrání se projevuje zejména respiračními a alergickými obtížemi, únavou, bolestmi hlavy a zhoršenou soustředěností. Tyto příznaky se často spojují s tzv. syndromem nemocných budov, který velmi souvisí právě s nedostatečným větráním a hromaděním neviditelných škodlivin. Systematické řešení znamená navrhovat a provozovat budovy tak, aby byl ideálně trvale zajištěn přívod a odvod vzduchu – podle účelu místnosti a skutečného počtu lidí – a následně průběžně kontrolovat, zda větrání opravdu funguje.
V nedávné debatě Centra pasivního domu zaznělo, že projektanti a architekti při návrhu budov často nepřikládají kvalitě vnitřního prostředí dostatečnou váhu a řeší jiné priority. Je řešením zpřísnit legislativu, nebo spíš osvěta a tlak klientů či investorů, aby tyto aspekty víc požadovali?
Toto není snadné téma. Ideálním výstupem by bylo, kdyby se na kvalitu vnitřního prostředí hledělo od počátku ze stran všech účastněných v procesu. V praxi se často naráží na to, že na prvním místě jsou vstupní náklady, a to i přesto že špatný návrh anebo stavební provedení může vyústit ve vysoké náklady provozní. Legislativa určité věci pokrývá, ale často se uplatňuje až ve chvíli, kdy si lidé stěžují. Ve státní sféře je k dispozici státní zdravotní dozor krajských hygienických stanic (KHS), které mají v ruce nástroje i oporu v předpisech. V pracovním prostředí se uplatňuje dohled častěji, protože rizika jako chemikálie, prach či tepelné zatížení mohou člověka poškodit – proto se parametry při kolaudacích a dokumentaci posuzují a KHS se zde vyjadřuje jako dotčený orgán. V provozních podmínkách pracovního prostředí pak opět KHS působí ve formě preventivního a státního zdravotního dozoru. I zde jsou limity systému, dostatek odborníků v dané oblasti je taktéž potřeba, aby byla zajištěna ochrana zdraví pracovníků pobývajících uvnitř budov.
Architekti a projektanti jsou navíc limitováni zadáním investora. Jedna věc je vzhled, architektonický návrh či energetická náročnost vyplývající z jiných požadavků, druhá věc je, jak budou uživatelé v prostoru fungovat. Už na začátku by proto mohl k budovám vznikat „koncept“ nejen energetický, ale i s důrazem na kvalitu vnitřního prostředí, což bylo zmiňováno i na debatě Centra pasivního domu. Protože v navrhovaných budovách budou následně žít a pracovat lidé.
Může se Česko inspirovat v zahraničí – u přehřívání, větrání či legislativních úprav? Je nějaká země, která k tomu přistupuje opravdu dobře?
Nedávno jsem pracovně navštívila Španělsko, které je v těchto tématech dále, což souvisí s jižní polohou státu a také tím, že na ně změna klimatu dopadá silněji. Snaží se chránit obyvatele i města. Řada řešení je zde dlouhodobá: světlejší fasády a povrchy včetně střech, a hlavně venkovní rolety či žaluzie v okenních otvorech, a to i na historických domech. Venkovní stínění výrazně omezuje tepelné zisky – může je snížit zhruba na patnáct procent oproti nezastíněnému oknu – a je to efektivní způsob, jak ochránit i starší zástavbu. U nás narážíme ve větších městech na málo vstřícný přístup ze strany památkářské péče. Stálo by za to otevřít a vést o tomto tématu veřejnou debatu.
Pomůže i dobrý návrh hmoty a orientace budovy, kvůli dopadu přímého slunečního světla v letním období, avšak u nás musíme myslet na to, že v zimě je slunce na horizontu nízko a potřebujeme dostatek denního světla i ve vnitřních prostorách budov. Proto je rozumné držet se norem pro denní osvětlení a doplnit je stíněním. Evropské normy tohle zohledňují a vycházejí z dobré praxe napříč zeměmi.
Inspiraci lze brát i z mezinárodních certifikačních přístupů, které sledují kvalitu vnitřního prostředí, a z globálních iniciativ, které apelují na to, aby se na kvalitu vzduchu v budovách myslelo systematicky. Mezi nimi je i aktuální akce Organizace spojených národů s názvem „Healthy Indoor Air: A Global Call to Action“, anebo dostat toto téma do centra pozornosti globální agendy veřejného zdraví a připojit se k deklaraci, která uznává čistý vnitřní vzduch jako základní právo.
