Charita Znojmo se podle ředitele Evžena Adámka zapojuje do pomoci Ukrajině již přes 20 let. V únoru letošního roku vypravila bezprostředně po začátku ruské agrese první automobily s hmotnou pomocí. Nazpět naopak přivezla na 100 Ukrajinců, kteří prchali z válkou zasažené země. V říjnu byla Charitě Znojmo za její aktivitu udělena Cena evropského občana, kterou za organizaci převzal její ředitel Evžen Adámek.
Jak se aktuálně situace vyvíjí? Přichází do Česka stále hodně ukrajinských uprchlíků?
Uprchlická vlna je dnes samozřejmě mnohem menší, než byla. Můžeme to pozorovat zejména v našem humanitárním skladu. Je jich samozřejmě mnohem méně, ale noví lidé přichází stále. Když lidé přijdou na Znojemsko a dostanou od cizinecké policie informaci, že tento sklad vedeme, mohou si tam přijít pro oblečení. A když tam přijdou poprvé, mohou dostat i trvanlivé potraviny. Později, kdy dostanou i finanční příspěvek, si je mohou již zakoupit sami.
Tím, že máme kontakty na východě, jsme usilovali hlavně o to, abychom sem přivezli ty rodiny, které válkou trpí už od roku 2014. To jsme udělali prostřednictvím charity Lysyčansk, která je vedle Severodoněcku, a dostali jsme sem ty rodiny, které válkou trpí již osm let.
Jak pomáháte ukrajinským uprchlíkům? A s čím v současné době potřebují nejvíc pomáhat? Jaká je například jejich finanční situace?
Když přijdou do Česka, první zamíří do KACPU (Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině – pozn. red.) v Brně, které jim přidělí bydlení na základě evidence volných kapacit. A pokud pak přijdou na Znojemsko, tak jsou nasměrováni do našeho humanitárního skladu. A my jim můžeme pomoct například s integrací na škole – máme na to paní překladatelku, která jim pomáhá se integrovat, stejně tak s komunikací s úřady. Právě to je pro ně velmi těžké.
Pokud jde o finanční zabezpečení, myslím, že vyjít můžou. Pokud daná maminka nebo rodina umí hospodařit, tak s tím určitě vystačí. Sice to není na nějaké vyskakování, ale zase si musí uvědomit, že stát jim nemůže zajišťovat nějaký nadstandard.
V posledních měsících a týdnech se v českém prostoru hodně zvedá i to téma, že ukrajinské rodiny jsou státem podporované na úkor těch českých. Je to podle Vaší zkušenosti a z pohledu praxe oprávněná obava?
Určitě není. Například u nás máme službu Charitní záchranná síť, kde nám přibývají lidé, kteří kvůli covidu nebo z jiných důvodů přišli o práci. Zatímco dřív jsme pomáhali pouze lidem bez domova, tak dnes stojí frontu na materiální pomoc i rodiny s dětmi nebo senioři. Pomoc těmto lidem pokračuje dál, jako kdyby válka na Ukrajině vůbec nebyla. Pokud pomáháme Ukrajincům, jsou prostředky úplně oddělené. Není to tak, že bychom peníze, které jsou určeny „našim“ lidem, chudým nebo jinak zasaženým, dávali Ukrajincům. Z našeho rozpočtu, nebo co se státu týče, to něco stojí, ale myslím, že v tom obrovském rozpočtu, který máme, to není taková částka, která by nás mohla zruinovat.
Jak Vy osobně vnímáte přijetí Ukrajinců na českých školách? Podle toho, co jsem já sama zjistila, je to hodně závislé na konkrétních zařízeních. Daří se je nyní s novým školním rokem integrovat?
Ano, závisí to hodně i na vedení dané organizace. Pokud má vstřícný přístup, pak má i chuť jim (uprchlíkům – pozn. red.) opravdu pomáhat. Když přijde maminka se třemi dětmi a má manžela někde na frontě, musí být ta situace skutečně zoufalá – jednak musí ty děti zabezpečit, jednak musí neustále myslet na manžela, u kterého často ani neví, v jaké je situaci. Je to pro ně určitě hodně těžké.
A proto se i my snažíme, aby u nás měli oporu a aby se na nás mohli obrátit. Protože máme překladatelku, která je Ukrajinka, umí velmi dobře česky a vyzná se v českých zákonech, stejně jako v tom, kam je poslat a na které školy se mohou obrátit, tak jim z naší strany můžeme nabídnout alespoň takovou pomoc.
Co je aktuálně pro ukrajinské uprchlíky, několik měsíců po příchodu většiny z nich, největší překážkou v integraci?
Na prvním místě zejména jazyk, který je překážkou při shánění práce – málokde najdete takovou, kde jej nepotřebujete. Problém to je zejména proto, že s ním by mnozí sehnali dobrou práci. Často jim ale chybí i chuť se jazyk učit. Stále čekají, až válka skončí, a věří, že jej potřebovat nebudou. A problémem to je i na školách, kam děti občas kvůli znalosti češtiny odmítají přijímat. A ideální je stav, kdy rodič nebo rodiče chodí do práce a děti standardně do školy.
Jaký je Váš pohled na Rusy, kteří utíkají před mobilizací? Mělo by se Česko otevřít i jim?
Radikální. Rozumím tomu, že utíkají. Ale bál bych se toho, víc než všech ostatních uprchlíků, a nedovolil bych, aby sem přišli.
Česko požaduje více peněz na zvládání uprchlické krize. Spolu s ním i další státy