Tři české uhelné kraje se mají vyrovnat s útlumem těžby uhlí i s pomocí miliard z EU. Na proměnu nazývanou jako spravedlivá transformace mají dostat zhruba 40 miliard korun. Ty by podle Josefa Patočky měly ideálně řešit potřeby místních, zamýšlené projekty se však podle něj s problémy v regionech příliš nepotkávají.
Josef Patočka působí v platformě Re-set, kde se věnuje klimatické spravedlnosti či roli finančního sektoru v prohlubování klimatické krize. Rovněž píše pro Deník Referendum.
Věnujete se sociálně-ekologické proměně ekonomiky, tak aby zezelenala s ohledem na lidi. Na takovou proměnu dostanou tři české uhelné kraje – Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský – peníze z EU, konkrétně z tzv. Fondu spravedlivé transformace. Je dobře, že EU směřuje část peněz jen do uhelných regionů?
Z hlediska toho, kterých regionů se proměna bude týkat nejvíc v nejbližších letech, to smysl dává, protože nás čeká především útlum uhelné energetiky, jehož největší část podle očekávání proběhne do roku 2030. Zároveň to dává smysl i z hlediska spravedlnosti. Spravedlivá transformace by měla být o nápravě historických škod. Tady je třeba si uvědomit, že tyto tři regiony byly historicky vytěžovány zbytkem republiky. Dodnes to jde vidět na tom, že tyto kraje mají nižší dobu dožití a koncentrují se v nich různé ekonomické problémy. Je na čase, abychom to začali napravovat a vracet jim dluh, který vůči nim máme.
Říkáte, že velká část útlumu uhlí by měla proběhnout v následujících letech, nyní ale vidíme, že se v souvislosti s energetickými dopady ruské agrese na Ukrajině vynořily úvahy o prodloužení těžby a spalování uhlí. Můžeme něco takového v Česku očekávat?
Svět je teď poměrně nestabilní a nestability v posledních letech spíše přibývá, politické zadání je nicméně jasné – s uhlím se skončí do roku 2033. Vláda nedávno v reakci na nějaké spekulace znovu potvrdila, že tohle je poslední slovo. A není to tak, že bychom se v nejbližší dekádě nemohli zbavit současně uhlí a ruského plynu, pokud se nám podaří nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů a především také energetických úspor. Studie think tanku Ember ukazují, že je možné se závislosti zbavit i bez návratu k uhlí nebo odkládání jeho útlumu. Jde o politickou volbu a nemůžeme si dovolit kvůli ruské agresi odkládat ekologickou transformaci energetiky.
Krize uspíší odchod od fosilních zdrojů energie, říká předsedkyně vlivného výboru Schwengová
Platforma Re-set v rámci projektu Škola spravedlivé transformace zjišťovala, jak to vidí místní lidé. Ví, co je čeká a co proměna regionů bude obnášet?
Míra informovanosti je bohužel stále zoufale nízká, a to je především odpovědnost krajské veřejné správy a státu…
…Zaznamenala jsem ale, že kraje na toto téma pořádaly různé workshopy a setkání. To nestačilo? Co by měly dělat, aby dokázaly o transformaci informovat opravdu širokou veřejnost?
Mezi participací, která vypadá tak, že uděláme veřejné slyšení, vyvěsíme jej na úřední desku a účastníkům řekneme, co chystáme, a odškrtneme si, že jsme zapojili lidi, a mezi příklady úspěšných transformací ze zahraničí je klíčový rozdíl. Vždy to musí začít tím, že se zeptáme lidí a věnujeme opravdu velké množství prostředků a taky času do toho, že jdeme na tu nejnižší úroveň k lidem, místním samosprávám a ptáme se, jaké jsou jejich potřeby. To ani při nejlepších úmyslech a při nejlepší vůli nemohou úředníci na úřadě v Ústí nad Labem, natož tak v Praze, vědět.
Za pozitivní příklad často dávám akční plán transformace na Horní Nitře na Slovensku, kde na obecních úřadech probíhaly velmi zevrubné diskuse, do kterých se zapojili občané, místní spolky i místní podnikatelé. U nás se zatím transformace připravuje tak, že se zapřáhl vůz před koně. Řeší se, jak utratit peníze, místo toho, aby se řešilo, co regiony potřebují a kde na to peníze vezmeme. Česko se předtím na útlum uhlí nepřipravovalo a začaly se narychlo chystat strategické projekty. Udělalo se to českou cestou a bez opory na evropské úrovni, bez velkého zapojení veřejnosti, do značné míry za zavřenými dveřmi se narychlo upekly nekoherentní projekty na základě strohých, třeba pětistránkových podkladů, a minimalistických studií proveditelnosti.
Co jste tedy v rámci Školy spravedlivé transformace zjistili? Jaké jsou potřeby místních lidí?
Nutno říct, že náš projekt nebyl zdaleka vyčerpávajícím průzkumem, ale ve srovnání s Ústeckým krajem, šlo i toto neideální suplování veřejné participace daleko za rámec toho, co udělala veřejná správa. Šli jsme za lidmi, kteří jsou veřejně aktivní a snaží se pracovat pro lepší budoucnost regionů a dělali to už před tím, než došlo na dotační program. Je klíčové říct, že u spravedlivé transformace nemůže jít jen o zmírnění nejhorších důsledků útlumu uhlí, ale i o řešení strukturálních problémů, jako jsou exekuce, které se v regionech i kvůli jejich ekonomické závislosti na extraktivním průmyslu, koncentrují. Jde o to, abychom lidi v regionech z těchto problémů vysekali, protože snižují jejich kapacitu se adaptovat na nové podmínky a na proměnu ekonomické struktury regionu. Regiony potřebují zkvalitnění veřejných služeb, jako je vzdělávání a zdravotnictví, rekonstrukci budov a jejich zateplování, a obnovit krajinu. Nesoulad mezi potřebami a prioritami dotačních projektů, tak jak se teď připravují, je poměrně znatelný.
Mezi strategickými projekty najdeme takové zaměřené na rekvalifikace, revitalizace území i na energetiku. To jsou věci, které jste mezi těmi potřebami zmiňoval, na druhou stranu říkáte, že se to moc nepotkává. Tak v čem jsou problematické?
Neříkám, že žádný z těch projektů nemůže k naplňování potřeb přispět. Největší problém podle mě spočívá v procesu přípravy. Ten vede i k tomu, že zhodnotit projekty je hrozně obtížné, protože o nich víme velmi málo. Máme krásné vizualizace, ale jinak velmi málo informací. Ten proces neproběhl tak, že by se určily potřeby a podle nich se udělaly projekty. Největším problémem těch projektů je to, co o nich nevíme, a že nemáme žádnou záruku, že skutečně reagují na potřeby regionů. Druhá věc je, že některé z projektů mohou být problematické i po stránce obsahové, příkladem jsou projekty s novými technologiemi, které jsou často v evropském měřítku zatím spíše experimentální nebo málo rozvinuté. To jsou typicky vodíkové projekty. Anebo projekty, které mohou vést k nezamýšleným ekologickým důsledkům, jako je výroba baterií nebo těžba lithia.
Navíc jsou mezi nimi i projekty, které patří velkým znečišťovatelům. Pokud takové projekty budou podporovány z veřejných zdrojů, tak mohou jít proti principu „znečišťovatel platí“. Mluvím o firmách, jako je Sokolovská uhelná nebo Seven Energy. Tyto firmy nebyly schopné představit ani základní plán toho, jakým způsobem mají v úmyslu provést svou dekarbonizaci. Proč bychom jim tedy měli věřit a dávat jim peníze na projekty založené na pětistránkové rozvaze? U Severní energetické pak nemáme ani jistotu náprav škod po těžbě, které má ze zákona uhradit. Peníze od ní totiž zatím nejsou na tzv. vázaných účtech k tomuto zřízených. Firma si vyjednala odklad do roku 2030, zatím nic nezaplatila a zároveň by chtěla peníze z veřejných zdrojů na podporu projektů do budoucna. Je tedy na místě mít obavy.
ČR nemá plán jak zajistit občanům elektřinu a teplo, říká Farkač ze Sev.en Energy
Zmiňoval jste rizika projektů, které myslí možná až moc do budoucna. Není ale smyslem transformace také posunout se dál v technologiích a najít alternativní zdroje a moderní ekonomické aktivity, které by krajům přinesly přidanou hodnotu a nahradily uhlí?
To tak jistě je, zároveň je ale třeba se ptát na věci, jako je vlastnická struktura. Komu ty peníze půjdou? Budou zůstávat skutečně v regionu? Nedopadne to jako s těžbou uhlí tak, že se tam bude projekt realizovat, bude využívat problémů kraje a současně odčerpávat přidanou hodnotu mimo jeho území? Zkrátka je rozdíl mezi vodíkovým projektem vlastněným nějakými investory z Prahy nebo Kypru, který bude v regionu sídlit, bude těžit z levnější ceny práce, získá veřejnou podporu, ale pak bude přidanou hodnotu odčerpávat jinam, a mezi municipálním projektem městského energetického podniku, který umožní lidem ušetřit na energiích. Oni pak budou moci ušetřené peníze utratit v regionu a zůstanou v něm i ty peníze za energii. To není žádná utopie, už dnes to dělají třeba Litoměřice.
V procesu českých příprav na čerpání z transformačního fondu bylo terčem kritiky zapojení velkých uhelných firem, ať už do přípravy transformace, kde mohly prosadit své zájmy, tak do čerpání zdrojů z EU. Zmiňoval jste to i Vy. Na druhou stranu, právě tyto firmy ale zaměstnávají velké množství lidí, kterých se transformace dotkne, a mají kapacity na to, přijít s komplexními projekty…
Kritika stojí na tom, že pokud lidé vydělávají na těžbě a do značné míry také na vytváření problémů, které transformace nyní musí řešit, tak by bylo adekvátní, aby se podíleli na nákladech transformace, a ne aby z ní měli další zisky. Pokud má jít veřejná podpora těžařským firmám, tak bychom měli přinejmenším vyžadovat, aby se tato podpora podmínila jednoznačným a závazným plánem dekarbonizace podniků. Potřebujeme garanci, že se nestane například to, že firma dostane dotaci na projekt, kolem roku 2024 či 2025 se ukáže, že firma je v červených číslech a krachuje, peníze na rekultivaci zůstanou nezaplacené, naopak peníze z dotace na budoucí projekt s krásnou vizualizací solárních panelů někam zmizí, investor odletí podobně jako Zdeněk Bakala na nějaký slunný ostrov a nám tady zbude zdevastovaná krajina, vybrakovaný rozpočet a nezaplacené náklady na rekultivaci. Obávám se, že v tuto chvílí to není v dostatečné míře hlídáno, což souvisí s politickým vlivem, které tyto firmy mají jak na krajské, tak do jisté míry i na celostátní úrovni.
Co by tedy Česko mělo dělat, aby transformaci zvládlo úspěšně?
Zaprvé si myslím, že nakonec nejde obejít participativní proces a definování potřeb krajů zdola. Respektive, když se obejde, tak to nedopadne dobře. Všichni mluví o skvělých příležitostech, o tom, že bude vodík, lithium, baterky, spousta digitalizace a kreativního průmyslu, ale pokud se to nenapasuje na potřeby lidí, tak to nebude fungovat. Přijde mi tedy zásadní, aby se znovu rozjely diskuse s lidmi. A aby šla značná část peněz ze samotného operačního programu na zapojení lidí a na pomoc drobným podnikatelům a obcím se žádáním o dotace.
Zadruhé je potřeba řešit strukturální problémy, a nejenom v uhelných krajích, ale na celostátní úrovni. Jsou potřeba redistributivní a sociální opatření, které sníží existenční tlak na lidi. Typicky je to oddlužení a s ním i řešení exekuční krize. Na celostátní úrovni potřebujeme také opatření proti energetické chudobě, aby proměna byla sociální a spravedlivá i co do rozložení nákladů. Vzhledem ke stoupajícím účtům za energie, i v kontextu krize na Ukrajině, je potřeba zajistit, že lidé budou mít nadále přístup k základnímu množství energie. To vyžaduje robustní definici zranitelného zákazníka v novém energetickém zákoně, zavedení sociálních tarifů, aby měli lidé automaticky nárok na nejlevnější tarif na trhu nebo tarif dotovaný veřejným sektorem. A celá paleta dalších opatření…
Kdo pomůže rodinám se zdražením energií? Osud speciálního fondu EU je zatím nejistý