Věříte si, že budete příští rok lídryní kandidátky Sociální demokracie v příštích volbách do Evropského parlamentu?
To není otázka na mě, ale na Sociální demokracii. Když měli sjezd, nabídla jsem jim, že kandidátku povedu. Velmi mile mě překvapily reakce od členů a moc si jich vážím. Pokud mám správné informace, tak Sociální demokracie nyní aktualizuje volební řád pro volby. Myslím si, že by do konce července měl být volební řád vydán a já se podle toho budu snažit získat nominace od jednotlivých krajů a vnitřních struktur SOCDEM.
Takže kandidatura za jinou stranu již ve hře není?
Já, i když nezávislá, Sociální demokracii zastupuji zde v Evropském parlamentu ve frakci S&D. Přijde mi to tak naprosto logické. A vzhledem k tomu, že sociální politika je mým hlavním tématem už od samého vstupu do politiky, tak jiný směr nevidím.
Říkáte, že Sociální demokracii zastupujete – uvažujete o vstupu do strany?
Zatím o vstupu do strany neuvažuji, i když jsme se o tom s některými představiteli Sociální demokracie bavili.
Témata voleb? Bezpečnost, migrace a Zelená dohoda
Je necelý rok do voleb, jaká témata budete chtít otvírat? A co bude do voleb tím hlavním?
Hlavním tématem, když to vezmu celkově, bude bezpečnost Evropy, migrace a Zelená dohoda. To jsou věci, které s novým mandátem nevymizí, ale naopak se na nich bude pracovat. V některých oblastech se situace nemění a nelepší, takže to budou stěžejní témata pro všechny kandidáty.
Pro mě osobně to samozřejmě budou sociální politiky, i když je to otázka kompetence jednotlivých členských států. Tento mandát ale ukázal, že se může dát evropský rámec na minimální mzdu. Že se mohou udělat pravidla pro zlepšení transparentnosti rozdílu mezi platy mužů a žen. Že můžeme usilovat o vznik opatření k prevenci a ukončení násilí na ženách a tak dále. I když je to samozřejmě těžší, dá se tak Evropa směřovat.
V Evropském parlamentu dlouhodobě řešíte práva LGBT komunity. Přijde vám, že česká společnost toto téma vnímá?
Jsem hlavně ráda, že jsem poznala atmosféru Evropského parlamentu a jeho vstřícnost při řešení této otázky. Přijali jsme řadu rezolucí, a zároveň jsem členkou vnitřní skupiny LGBTI Intergroup, kde sledujeme dění v celém světě.
Nemyslím si, že česká společnost je konzervativní, protože čísla z nejrůznějších dlouhodobých průzkumů ukazují, že 65 procent Čechů podporuje manželství pro všechny. A jde vidět, že ta podpora pomalu roste. Je to otázka spíše pro politiky, kteří se asi bojí nějakým způsobem tuto otázku otevřít.
Video: Jak má EU chránit LGBTQ+?
Jak vnímáte stav diskuze o manželství pro všechny v Česku? Je prostor pro politickou debatu?
Byla bych ráda, kdyby Česká republika patřila mezi země, které manželství pro všechny mít budou. Stala jsem se hlavní předkladatelkou zákona o manželství pro všechny, než jsem odešla do Evropského parlamentu. Vadí mi, že jsou dvě skupiny lidí, a ta jedna, ani jejich děti, nemají stejná práva. Vnímám pozitivně, že se tento tisk dostal do dalšího čtení, nicméně je to ještě dlouhá cesta. A víme, že je tam bohužel i druhý tisk, změna ústavy, aby manželství bylo pouze svazkem muže a ženy.
Vadí mi tanečky některých politiků, kteří vlastně jedno období říkají já jsem pro, druhé já jsem proti a teď vyčkávají co bude. Byla jsem hlavním předkladatelem návrhu a jsem ráda že to přejala paní Pastuchová z ANO, která lobbuje za to, aby manželství pro všechny bylo.
Myslíte si, že tímhle tématem můžete oslovit třeba mladé voliče?
Myslím, že je to otázka pro všechny voliče, i pro ty starší. Protože ať někdo chce, nebo nechce, téma se může dotýkat i jeho dětí. Je to podle mě celospolečenské téma. Vadí mi nekorektní útoky a přirovnávání některých politiků. Nikdo z těch, kteří o tom takto neeticky hovoří, nežijí v jejich kůži a nevědí, jak prožívají tyto útoky. To si myslím, že je nefér.
Vláda předvádí politickou aroganci
A jak byste obecně zhodnotila práci české vlády v oblasti sociálních politik?
Jednak bych zhodnotila špatnou komunikaci v těchto oblastech. I když samozřejmě mám nějaký přehled, tak i pro mě je ta komunikace vlády, co se týká sociálních témat, opravdu zmatená. Občas mi přijde, že dochází k vypouštění balonků, aby vláda viděla, jak společnost zareaguje. To mi hodně vadí. Já to vnímám tak, že si dělají srandu. Není to fér.
Situace je, jaká je. Státní kasa je hodně v minusu a víme všichni, že se musí něco udělat. Když se bavím se živnostníky, tak mi říkají: „To víte, nám se to nelíbí, ale víme, že když se nic neudělá, bude to průšvih.“ Ale vláda začala třeba s valorizacemi důchodů u nejslabších – a to nejsou jenom senioři, ale to jsou i zdravotně postižení – a teď se snaží nějakým způsobem, přes konsolidační balíček cílit i na jiné skupiny. Kdyby to bylo lidem vysvětleno, tak věřím, že se na to budou dívat jinak. Situace nebude několik let lehká, ale když s vámi vláda nekomunikuje, přijde mi to nefér vůči lidem. U konsolidačního balíčku nekomunikovala dopředu ani s odbory či zaměstnavateli, ačkoli teď se údajně domluvili na nějakém komplexním pozměňovacím návrhu. Je to takový styl „My jsme teď rozhodli, už to měnit nebudeme, skákejte si do stropu“. Přijde mi to jako politická arogance.
Vraťme se teď z Prahy do Bruselu. Na současnou pozici jste kandidovala ještě za hnutí ANO a po roce a půl jste jeho řady opustila a zběhla do jiné frakce. Jak zásadní vliv měla tato změna na vaši práci?
Myslím, že ta změna na moji práci neměla zásadní vliv, protože i ta předchozí frakce Renew byla hodně zaměřená na sociální věci, na rovné příležitosti. V tomto směru hlasujeme i často dohromady. Co mě asi nejvíce ovlivnilo, bylo, že už jsem nebyla součástí výboru pro zaměstnanost a sociální věci, ale stala jsem se místopředsedkyní výboru pro ženy a rovné příležitosti, kde se také řeší sociální věci – transparentnost platů, násilí na ženách a tak podobně. Takže jsem v té sociální oblasti zůstala celou dobu.
Jak byste zpětně celý mandát zhodnotila?
Jestli jsem spokojena s výsledky (smích)? Šla jsem sem s hlavní věcí – aby osoby se zdravotním postižením měly jednotnou kartu v celé Evropské unii. Aby to fungovalo tak, že když můžu s naší kartou parkovat v Česku, tak abych s ní mohla parkovat i například v Německu. To se doufám podaří, protože v září by měla Komise přijít s návrhem karty pro osoby se zdravotním postižením. Otázka je, jestli to bude povinné či ne. Osobně jsem pro povinnost, aby to bylo v celé EU jednotné.
Druhá věc – je skvělé, že se nám podařilo udělat směrnici o transparentnosti pay gap (rozdíly v platech mezi muži a ženami – pozn. red.). I když vyhodnocení bude po osmi letech, vytvořily se parametry pro firmy, které budou muset ukazovat, jestli existuje rozdíl mezi platy žen a mužů. Pokud budou mít na pozicích rozdíl větší než 5 procent, budou muset udělat nápravná opatření. To bude mít z dlouhodobého hlediska vliv na důchody i zabezpečení žen.
Třetí věc je otázka duševního zdraví na unijní úrovni, do té jsem naskočila až tady. Na národní úrovni jsem se již této problematice věnovala v Poslanecké sněmovně. Pořádali jsme různé kulaté stoly a konference zaměřující se například na poruchy autistického spektra či destigmatizaci psychiatricky nemocných. Každopádně evropský rozměr byla pro mě další výzva. Vzhledem k sociálnímu zdraví, koronavirové krizi, válce na Ukrajině a energetické krizi ta čísla lidí s problémy vzrůstají. Po covidu se to u mladých lidí strašně zhoršilo a systém není dokonalý. Celou dobu jsme tlačili na Komisi, aby vydala evropskou strategii o duševním zdraví. To se nám sice úplně nepodařilo, ale Komise teď přišla s komplexním přístupem k otázce duševního zdraví pro EU, kde se zavazuje k nějakým opatřením. Komise si to bere jako prioritu, protože péče o duševní zdraví stojí cca 600 miliard eur ročně a zasahuje cca 84 milionů lidí, což není málo. Ještě bychom si přáli, kdyby rok 2024 či 2025 byl vyhlášen rokem duševního zdraví.
V oblasti sociální politiky se nám toho tedy povedlo hodně a ten mandát tedy považuji v této oblasti za přelomový.
EU musí řešit ekonomické problémy spolu s těmi sociálními, shodli se experti
A co v případném dalším mandátu?
Bylo by potřeba zaměřit se na otázku bydlení pro mladé rodiny a samoživitele. Česká republika teď doplácí na to, že v 90. letech a na přelomu milénia obce rozprodaly byty s vidinou rychlého zisku. Ale teď v podstatě nemají na co natáhnout mladé rodiny do měst. To si myslím, že by měla mít otázka dalšího mandátu – jak z EU získat finance, aby se v Čechách mohlo začít stavět.
Z české politické kultury je mi smutno
Máte zkušenosti z českého i Evropského parlamentu. Jak moc je ta práce podobná a v čem se naopak liší?
Je rozdílná hodně. V českém parlamentu můžete podat novelu zákona, tady nemůžete. Čekáte, co přijde od Evropské komise a Rady. Můžete vymyslet zprávu z vlastní inciativy, která poté musí projít schvalováním ve výboru a tam upozornit na to, co vás bolí. Můžete samozřejmě podat pozměňující návrhy, které se do té směrnice dostanou. Takto se nám do legislativy dostala automatická valorizace minimální mzdy, aby zaměstnanci věděli, jak se jim bude plat zvedat či nezvedat.
Teď když sleduji obstrukce v české sněmovně, tak druhým velkým rozdílem je, že je tu jasně daný scénář řečníků, délky příspěvku atd. Myslím si, že minuta je málo na to, abyste na plénu řekli, co vás k tématu trápí. Na druhou stranu vnímám, že je tu více jednání u kávy, v kanceláři, když chcete prolobbovat ten svůj pozměňovací návrh. Musíte daleko víc komunikovat se svými kolegy, než tomu je v českém parlamentu.
Co je ještě hodně rozdílné, je politická kultura. Jsem hrozně ráda, že jsou tu lidé otevření, podporují se. Muži podporují ženy – máme předsedu výboru pro rovné příležitosti muže a ještě z Polska. Je mi z české politické kultury smutno. To, co je poslední rok či dva, na české scéně, je smutné.
Je vám tedy přece jen sympatičtější v Bruselu zůstat?
To ne. Poltická kultura vás hodně ovlivňuje v tom, jak k té práci přistupujete. Česká politika je pro mě akčnější. Když se rozhodnu dát novelu zákona, můžu si ji dát. Tady ne. Ale v obou pozicích můžete pomáhat lidem, když se na vás obrátí.
V české politice jste ale blíž lidem. V Česku si spousta lidí myslí, že žijeme v Bruselu. Jako český europoslanec byste ale měl být v pátek v Čechách. Měl byste se stýkat s lidmi během tzv. zelených týdnů, které jsou vyčleněny na práci v České republice. Občas mě překvapují otázky: „Ty seš tady (v ČR) také?“ a já odpovídám, že tu jsem, jak můžu.
Během covidu nám umožnili hlasovat na dálku, ačkoli je to teď zrušené. Ale na výborech můžeme online vystupovat i nadále, takže můžeme pracovat z domova a na dálku. A v tomhle je ještě český parlament daleko.