Také střední školství se stalo terčem mnoha úvah o změnách. Několik let poté, co byla prodloužena povinná školní docházka z dvanácti na třináct let (kromě Saska a Durynska), se znovu uvažuje o jejím zkrácení. Důvodem jsou finanční důvody, ale i názory expertů. Podle nich se totiž schopnosti žáků po dvanáctileté školní docházce příliš neliší od znalostí těch, kterým byla povinná školní docházka prodloužena na třináct let.
Zapeklitým oříškem je navíc i vysoké školství, které zažívá těžkou krizi financování. Vláda měla sice připravenou reformu, ale studenti z řad vysokých škol proti ní na podzim roku 2003 povstali. Stávkujícím studentům se však podařilo uspět jen částečně. Naproti tomu ožily jejich protesty proti myšlence zřízení několika elitních univerzit, které by se měly stát průkopníky vědy a zároveň zdrojem vedoucích pracovních sil pro zaměstnavatele. Tato myšlenka je ale zatím v rozporu s německým právem a principem sociální rovnosti příležitostí. Debata po skončení vlny stávek ustala. Přesto není vyloučené, že bude v budoucnu obnovena a že německý Harvard skutečně vznikne.
Jak na vysokou?
Na vysoké škole v Německu může studovat každý uchazeč. Studijní místo mu ale může být přiděleno kdekoliv v Německu. V případě, že by o určitý obor bylo více zájemců než volných studijních míst, spolkové země jsou povinny uhradit náklady spojené se zřízením míst dodatečných. Místo svého dalšího studia si mohou vybrat pouze studenti s nejlepším maturitním průměrem. Většinu studijních míst rozděluje ZVS, Centrální kancelář pro rozdělování studijních míst, podle složitých kritérií. Část studijních míst je rozdělena mezi nejschopnější zájemce podle jejich průměrných maturitních známek. Další volná studijní místa připadnou čekajícím zájemcům, kteří v předchozích semestrech odmítli nastoupit na jiný studijní obor, protože jim z nějakého důvodu nevyhovoval. Za každý semestr čekání je jim průměrná maturitní známka zlepšena. V Německu si tímto způsobem mohou u maturity téměř propadlí studenti „vyčekat“ obor na nejvyhlášenějších fakultách. Zbytek míst je rozdělován podle sociálních kritérií (například postiženým a matkám s dětmi je přidělena škola pokud možno v místě jejich bydliště). O zbylých studijních místech si rozhoduje sama univerzita. Na některé studijní obory (umělecké, medicínu a architekturu) je navíc třeba úspěšně složit talentové zkoušky. Nejnovějším trendem je rozšiřování počtu studijních míst, které si rozděluje sama univerzita. De facto se celý systém blíží klasickému přijímacímu řízení, jaké známe u nás. Většina studijních míst však bude zatím i nadále přidělována přes ZVS.
Vysokoškolské studium v Německu
Německé univerzity se potýkají s obrovským množstvím studentů, vysokou délkou průměrné doby studia a velkým procentem studentů, kteří studium nedokončí. Školu nedokončí zhruba 30 % všech studentů, což je vysoko nad průměrem ostatních zemí. Po přijetí na německou vysokou školu mají studenti minimální studijní povinnosti. Netlačí je povinnost složit například alespoň tři zkoušky za semestr. A právě tato volnost se zdá být hlavním problémem německého vysokého školství. Mnoho studentů si nedokáže své studium zorganizovat a rozložit si zátěž plynule do celé jeho doby. Většina oborů v Německu je ve srovnání s českými masová. Chybí osobní kontakt studentů s přednášejícími a neexistují pevné termíny a povinnosti. Mnoho studentů se dostává do problémů právě ve chvíli, kdy se jim povinnosti nečekaně nakupí. Podlehnou tlaku a mnoho z nich vysokoškolské studium vzdá. Po celou dobu studia mají studenti samozřejmě nárok na velice levné stravování v menzách, sociální jízdné v městské hromadné dopravě a na daňové a další výhody.
Zase ty finance…
Rozpočtová situace německých vysokých škol je nejistá. Napětí úzce souvisí se zemskými rozpočty, ze kterých jsou vysoké školy financovány. Investice do infrastruktury vysokých škol zajišťují spolkové země společně se spolkovým rozpočtem. Všechny investice se dělí na polovinu. Když daná země nemá na investici dostatek finančních prostředků, nedostane ani kýženou polovinu ze spolkového rozpočtu. Kvůli tomu je mnoho univerzitních budov velmi zanedbaných a „vybydlených“.
Na příkladu Svobodné univerzity jsme ukázali, jaký je stav německého vysokého školství. V situaci, kdy 30 % studentů vysokou školu nedokončí, absolventi se nedokážou uplatnit na pracovním trhu, devět z deseti doktorandů odchází pracovat do ciziny (především do Spojených států) a každý sedmý vědec v průběhu své kariéry Německo opustí, je obtížné hledat rychlé řešení. Ačkoliv se německé vysoké školství nachází ve vleklé krizi, na německých vysokých školách studuje každým rokem víc a víc studentů. V roce 2003 jich byly už téměř dva miliony. Počet přednášejících se však nemění. Mnohé vysoké školy, ve snaze mít co nejvíce absolventů, přijímají studenty, aniž by na ně dostávaly dotace. Aby například berlínské vysoké školy vyrovnaly deficit ve financování studijních míst, nesměly by jeden rok přijmout ani jednoho studenta. Tento stav je pro rozpočty finančně neudržitelný a oslabuje vědu i průmysl.
Elitní sen
Reakcí spolkového kancléře Gerharda Schrödera (SPD) na stávky byla myšlenka, která vyvolala velký ohlas především u zaměstnavatelů. Schröder vidí v paušálním zlepšení kvality všech univerzit prakticky neřešitelný úkol. Generální tajemník SPD Olaf Scholz k danému problému prohlásil: „Německo chce mít opět laureáty Nobelovy ceny!“ Navrženým vládním řešením je vytvoření deseti placených elitních univerzit, které by se do deseti let staly, co se kvality týče, konkurenty Harvardu, Yale, či Oxfordu a které by vychovávaly vědeckou špičku v oborech. Je to plán, podle kterého by měly být vytvořeny elitní výzkumné ústavy s nadprůměrnými finančními dotacemi a s nadprůměrnými vědeckými výsledky. Při porovnání stavu financí se nikdo nemůže divit, že jsou na tom americké univerzity tak dobře. Srovnáme li americkou Stanfordovu univerzitu a poměrně úspěšnou berlínskou Humboldtovu univerzitu, jsou výsledky německé univerzity tristní. Zatímco na Standfordu studuje 10.000 studentů a škola hospodaří se dvěma miliardami dolarů ročně, Humboldtovu univerzitu navštěvuje třikrát více studentů a musí vyjít pouze s desetinovým rozpočtem. Tato disproporce se odráží i ve srovnání vědeckých výsledků. Švýcarské středisko pro vědu a technologii (CEST) porovnalo množství publikovaných vědeckých článků v odborných časopisech mezi lety 1994 a 1998. Z německých univerzit se umístila nejlépe Mnichovská univerzita, a to na 51. místě. Následovala ji Univerzita Heidelberg (73.) a Svobodná univerzita v Berlíně (84.).
Jen deset nejlepších německých univerzit by v budoucnu mělo být přetvořeno v elitní vysoké školy. Nejlepší školy byly vybrány podle výzkumu, který zohledňoval především jejich vědecké výsledky. Podle dosažených výsledků to jsou: Mnichovská univerzita, Technická univerzita v Aachenu, Technická univerzita v Mnichově, Univerzita v Heidelbergu, ve Stuttgartu, v Tübingen, v Hamburgu, v Erlangen-Norimberku, Humboldtova univerzita v Berlíně a Univerzita ve Würzburgu. Podle jiných modelů by mezi sebou měly univerzity soutěžit o finanční prostředky na základě úspěšnosti studentů v hledání nového zaměstnání a podle svých vědeckých výsledků.
V prvních měsících roku 2004 zatím nebylo rozhodnuto o konkrétním řešení. Očekává se ale mnoho změn, které by Německu měly pomoci udržet se na špičce zemí s nejvyspělejší vědou a technologickými úspěchy. Zatím se zdá, že drtivá síla a výkonnost Spojených států, Austrálie a jiných mimoevropských zemí, kde je věda a vysoké školství mnohem více financováno, „vysává“ odborníky z Evropy. Vědecký i ekonomický odstup Německa se tak stále zvyšuje. Pokus spolkové vlády přilákat do SRN odborníky v informatice z celého světa nabídkou „zelených karet“ vyšuměl potichu do ztracena. Ale to už je jiný příběh.
Další analýzy najdete na stránkách Integrace.cz