Každým dnem je zřejmější, že největším problémem překážejícím v dojednání cílů klimatické konference COP27 v Egyptě jsou finance, píše ve svém komentáři politolog Michal Kolmaš.
Autor komentáře je vedoucím Katedry asijských studií při Metropolitní univerzitě Praha, kde se věnuje mimo jiné výzkumu životního prostředí. Konference COP27 se osobně účastní jako nominant Ministerstva životního prostředí ČR.
Pařížská klimatická konference slíbila od roku 2020 celkem 100 miliard amerických dolarů ročně na mitigaci (předcházení změnám klimatu) a adaptaci (vyrovnávání se se změnami klimatu). V roce 2020 těchto cílů nebylo naplněno a podle všech indicií k tomu finanční komise (Standing Committee on Finance, SCF) rámcového programu OSN (UNFCCC) nedojde ani letos. Změny přitom postupují čím dál rychleji a mnoho států musí vynakládat mnohem větší úsilí a finance na to, aby se s nimi vyrovnávaly.
Na vyjednáváních SCF je viditelné zklamání z tohoto faktu. Rozvinuté státy, zejména Evropská unie, Kanada, Norsko, Japonsko, Austrálie a Velká Británie na jednáních opakovaně kritizovaly nenaplnění těchto cílů. Zejména tyto státy jsou totiž největšími přispěvateli do fondu. Spojené státy oproti tomu kvůli rozhodnutím Donalda Trumpa svým závazkům nedostály, za což jsou opakovaně kritizovány zejména ze strany skupiny afrických států na jednáních reprezentovaných konfliktním (a obecně neoblíbeným) vyjednavačem z Jihoafrické republiky.
Dalším, propojeným problémem, je definice klimatických investic (climate finance). UNFCCC sice pracuje s několika operačními verzemi climate finance, které byly sáhodlouze projednávány před rokem v Glasgow, nicméně jasná a univerzální definice zatím neexistuje. Ta je přitom důležitá, protože zajišťuje transparenci a zodpovědné nakládání s financemi. Jde o poměrně vážný problém – rozvinuté státy mají strach ze zpronevěření peněz, rozvojové zase z nedostatečného podílu financí směřujících k nim, a obavy jsou také z greenwashingu, tedy ze situace, kdy se existující finanční toky neoprávněně vydávají za zelené investice.
Rozbíhají se zde i priority ohledně rozdělení financí na adaptaci a mitigaci. Rozvojové státy preferují větší díl peněz na adaptaci, protože jsou změnami nejvíce postiženy a protože většina těchto financí končí u nich. Rozvinuté státy preferují spíše mitigaci, tedy předcházení změnám klimatu, jelikož se týkají celého světa a přirozeně tedy i jich. Zatím je rozdělení cca 70 % na mitigaci vs. 30 % na adaptaci, ale podíl adaptace postupně – pomalu – roste.
Na jednáních ve středu a ve čtvrtek bylo vidět, že některé rozvinuté státy – zejména Evropská unie – opravdu usilují o naplnění těchto cílů, a zastávají principiální a solidární stanovisko přes probíhající ekonomické krize. Je to vidět i u dalšího důležitého prvku klimatického financování. Od prvního dne hýbe konferencí definice „loss and damages” – tedy nákladů rozvojových států na vyrovnávání se s následky změny klimatu, jako jsou hurikány nebo povodně. Rozvojové státy volají po tom, aby rozvinuté přijaly zodpovědnost za přírodní katastrofy, a pomohly rozvojovým státům s financováním jejich následků. Velmi jasně to řekla na plénu premiérka Barbadosu Mia Mottley již v pondělí. Byť se rozvinuté státy brání propojení loss and damages s uznáním zodpovědnosti za tyto eventy, několik z nich (Velká Británie, Skotsko, Nový Zéland) se ve středu zavázalo vyčlenit další finance v případě klimatických katastrof. To bylo velmi kladně přijato rozvojovým světem a přidalo tlak na ostatní bohaté státy, aby se přidaly.
Jednání o financích budou i nadále zřejmě nejdůležitějším prvkem konference. Všichni si to uvědomují, byť je zde cítit určitá nervozita a unavenost – a to nejen kvůli tomu, že vyjednavači pracují prakticky každý den až pozdě do večera. Rozvojové státy vnášejí téma financí prakticky do každého jednání, včetně těch, které se primárně financím nevěnují, což efektivitu jednání omezuje.
Jde ale také o to, že jsme pořád v prvním týdnu jednání. Výsledky byly zatím slabé, snad kromě přiznaných fondů několika málo rozvinutých států, a sporných bodů zůstává hodně. Nicméně vyjednavači očekávají, že se situace v druhém týdnu konference zlepší. Kompromisu se dosahuje složitě, ale čím méně času na něj bude, tím více budou všichni ochotní ustupovat ze svých původních pozic. Můžeme jen doufat.