Velice pozorně jsem sledovala, co se dělo před volbami kolem České televize, a musím říct, že česká veřejnost zareagovala ve správnou chvíli správným způsobem, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Věra Jourová.
Věra Jourová je místopředsedkyní Evropské komise pro hodnoty a transparentnost. Útoky na novináře nejsou Evropě cizí. Snaží se EU novináře nějak chránit? Evropská unie dělá maximum. A to maximum znamená, že jsme vydali doporučení členským státům, které mají zásadní kompetenci při zajišťování bezpečnosti svých občanů, včetně novinářů.
Každý večer dostávám e-mail o útocích od organizace chránící novináře. Když tam vidím novináře, kteří nejsou z EU, tak to samozřejmě poutá moji pozornost, ale když se to týká evropských novinářů a útoků na evropské půdě, tak to volá k akci.
Měli jsme tu několik otřesných případů, třeba Jána Kuciaka nebo maltskou novinářku Daphne Galiziovou. Doporučením chceme přimět státy k tomu, aby věnovaly větší pozornost novinářům a aby nebraly na lehkou váhu, když je novináři upozorňují, že jsou oběťmi útoků či výhrůžek. Chceme, aby jim členské státy poskytly speciální ochranu, například pokud mají podezření, že jsou jejich počítače hacknuté nebo že jim někdo kouká pod prsty. Státy by měly novinářům poskytnout expertní pomoc, jsou totiž vybaveny pracovišti, kde se dají takové případy odhalit.
Máme zde také velké množství novinářů zraněných při protestech. Data z minulého roku říkají, že více než 900 novinářů přišlo k fyzické újmě, řada z nich právě během protestů. V některých případech došlo dokonce k násilí ze strany policie. Doporučujeme proto, aby měli novináři při protestech zvláštní ochranu.
Samozřejmě, že situace není ve všech státech stejná. Máme státy, kde je to skutečně rizikové povolání, a s nimi já budu jednat bilaterálně, aby naše doporučení nebraly na lehkou váhu. Doporučení totiž nejsou právně závazná a závisí na vůli členských států, zda je budou následovat.
Můžete prozradit, se kterými státy chcete takto bilaterálně jednat?Jsou to státy, kde zaznamenáváme vyšší počet útoků. Nebudu je konkrétně jmenovat, ale máme na to data i z tzv. Media Pluralism Monitor, kde je jako jedno z měřených kritérií, jaké mají novináři podmínky ke své práci. Dá se říct, že jediné státy, kde jsou podmínky slušné, včetně bezpečnosti, jsou státy severní Evropy, ale jinak je to v jižní či východní Evropě. Budu to využívat při jednání s ministry, což už nyní i dělám.
Reportéři bez hranic zařadili maďarského premiéra Viktora Orbána na seznam tzv. mediálních predátorů. Podobné chování vidíme i u slovinského premiéra Janeze Janši. Je přijatelné, aby v EU byli vrcholní státní představitelé, kteří narušují svobodu médií?Řekla jsem mnohokrát, že je to nepřijatelné, že to odporuje dlouho dobře zakořeněným tradicím, že média musí svobodně pracovat a že nesmí docházet k žádným tlakům na jejich práci, a to zejména ze strany vysoce postavených politiků. Samozřejmě, že politik musí mít možnost se vyjádřit, že ta či ona věc není pravdivá a přinést faktické informace, které případná nařčení vyvrátí. Nesmí se to ale dít takovým způsobem, kdy je používán jazyk, který potom působí i jako určitý pardon, že se na novináře zkrátka může útočit.
To, že je Viktor Orbán zařazen na tento seznam, mě nepřekvapuje. O stav médií v Maďarsku máme dlouhodobě obavy. Zmínila jste Janeze Janšu, i tam byla řada incidentů, kdy pan premiér přímo zaútočil na konkrétní novináře a nebylo to právě přes fakta a přes argumenty, ale bylo to skutečně z kategorie slovních útoků. To je nepřijatelné a já to dlouhodobě kritizuji.
Útoky na média sílí, Brusel má svázané ruce. Chce to nový nástroj, věří Jourová
Média financujeme transparentně
Slovinská vláda také přestala proplácet faktury Slovinské tiskové agentuře. Financování médií je problematické i v Maďarsku. Může EU pomoci médiím finančně bez toho, aby pak média byla osočována z šíření proevropské propagandy? Evropská unie financuje mediální scénu, ale nikdy to nedělá přímo financováním konkrétních médií na provoz redakce. Většinou financujeme projekty nebo financujeme zastřešující organizace, ty potom samy rozhodují o tom, která média potřebují podporu a v jaké výši. Děláme to tak právě proto, abychom se vyhnuli nejen případnému osočování, že si Unie kupuje „vydavatelskou vděčnost“, ale abychom chránili i média samotná. Pokud si mají média udržet důvěryhodnost ve společnosti, tak samozřejmě musí vykazovat známky nezávislosti, včetně nezávislosti na veřejných penězích.
Obecně vzato, média jsou pod obrovským ekonomickým tlakem, bylo to tady už před covidem, kdy se peníze inzerentů přestěhovaly do systémů typu Google. To znamená do velkých technologických platforem, a tím pádem chybí jako finanční zdroj pro tradiční média, která nespadají do sféry velkých technologických systémů.
Poté jsme viděli velký skok v problémech financování médií právě se začátkem covidu. Uvolnili jsme tehdy peníze a doporučili státům, ať vytvoří grantová schémata, která budou držet média nad vodou. A udělalo to, pokud vím rychle, jenom Dánsko a Švédsko, tedy země, kde to média tak urgentně nepotřebovala. Dánsko například okamžitě reagovalo schématem financování, do kterého dalo 24 milionů eur. Financování bylo transparentní a bylo prosto tlaku na média, jak mají psát, koho mají kritizovat a koho mají pochválit.
Myslím si, že financování médií děláme naprosto transparentně a že nemůžeme být osočováni z toho, že ovlivňujeme obsah.
To samé doporučení šlo členským státům, aby se peníze pro média vyčlenila i v těch penězích na obnovu po covidu a zase je na členských státech, jak s tím doporučením naloží. Každopádně netransparentní financování některých médi ze státních rozpočtů, přičemž ona média jsou skutečně hlásnou troubou vládní politiky, tak to samozřejmě musíme kritizovat. Pokud by mělo jít o využití evropských peněz, musíme trvat na transparentních výběrových řízeních, která zajistí, že všechna média budou mít k financování přístup.
Zmínila jste Slovinsko, kde je problém s veřejnoprávní tiskovou kanceláří. Veřejnoprávní média jsou kapitola sama pro sebe. Když to zjednoduším, máme dva modely financování. Jeden model, který známe v Česku, funguje přes koncesionářské poplatky, druhý model jde přes státní rozpočet. A právě ve Slovinsku vidíme, že pokud se stát rozhodne veřejnoprávní médium vyhladovět, může to udělat zastavením financování. My jsme proti tomu protestovali a já opakovaně vyzývala ministry ve Slovinsku, aby nechali tiskovou agenturu fungovat a peníze poslali. Než se tak stalo, zvedla se v místní společnosti obrovská vlna solidarity a lidé začali sbírat peníze na provoz agentury. Není to ale systémové řešení, už vůbec ne pro veřejnoprávní média.
Domino efekt ve středovýchodní Evropě? EU kritizuje útoky na média ve Slovinsku
Když už jsme u těch systémových řešení, tak jaký je podle Vás udržitelný způsob financování médií, než skrze jednorázové projekty či granty?To je těžká otázka. Je pravda, že financujeme projekty, které mají konkrétní účel, třeba podpořit přeshraniční či nějakou dlouhodobější spolupráci investigativních novinářů. Unie tu je přeci jen od toho, aby řešila věci, které nemohou řešit státy samy. Jak napravit selháni trhu, kterých jsme svědky, je samozřejmě na debatu s členskými státy. My jsme se to na evropské úrovni snažili napravit „copyrightovou směrnicí“, která říká, že novináři, jejichž práce je přebírána on-line platformami, musí být zaplacena, že to nesmí být krádež za bílého dne, kdy novinář udělá reportáž z válečné zóny, nasazuje život a pak si to nějaký web převezme a nechá si ještě zaplatit za inzerci. Od členských států očekávám, že přijdou se systémy, které nebudou vyvíjet tlak na obsah. Že zajistí finanční podporu zejména regionálním a lokálním médiím, řada z nich musela během covidu zavřít redakce.
S financováním úzce souvisí vlastnická struktura. Pokud se mají spojit dvě velké firmy v Evropě, tak k tomu většinou Evropská komise musí dát souhlas. U médií ale takový postup vidíme málokdy. Mohlo by se to změnit, aby Komise musela vydávat povolení v případech, kdy padá příliš mnoho mediálních domů do jedněch rukou?Narážíte na evropskou politiku hospodářské soutěže, kde záleží na velikosti fúze. Komise dává souhlas fúzím, které přesahují určitý objem financí. Typicky se to děje třeba u velkých komerčních televizí, viděli jsme to i u skupiny CME, kde jsme udělovali notifikaci loni. Většina fúzí se ale děje v daleko menším měřítku z hlediska objemu financí a jsou bohužel pod čarou toho, na co může EU dosáhnout. Já se s tím ale nechci smířit, protože některé fúze mohou skutečně zásadně ovlivnit situaci médií v zemi a ohrozit pluralitu, kterou potřebujeme. V příštím roce proto navrhnu nová pravidla pro mediální oblast, říkáme tomu Media Freedom Act, tedy zákon o mediální svobodě. Chceme dosáhnout několika věcí, musíme ale hrát v mezích našich kompetencí. Chceme, aby bylo známo, kdo vlastní která média. Zatím je to trochu černá skříňka, lidi by ale měli vědět, kdo vlastní média a sami si udělat obrázek, zda tím vlastník nesleduje i nějakou politickou agendu. Přes nový evropský mediální zákon bych tedy chtěla zvýšit transparentnost a umožnit EU reagovat a spustit řízení, pokud v některém státě začne docházet k vylučování plurality názorů. Nyní to udělat nemůžeme.
The Capitals: Řecko bude stíhat šíření fake news. Média nový zákon kritizují
Nezávislí regulátoři by mohli dohlížet na mediální trh
Na začátku našeho rozhovoru jste říkala, že EU dělá pro ochranu novinářů maximum, což má ale podobu pouhého doporučení. Pokud EU nemá kompetence na to, aby mohla být v oblasti médií aktivnější, co vlastně můžeme od toho zákona očekávat konkrétního? Asi Vás teď zklamu, ale dám Vám spíš obecnou odpověď. My samozřejmě máme nějakou představu, ale veřejné konzultace s odborníky začínají v polovině prosince. Co se týče mé obecné představy o účelu zákona, tak kromě zmíněného zvýšení transparentnosti vlastnictví chci posílit ochranu médií jako aktéra na společném trhu EU, který si zaslouží vyšší míru ochrany a dohledu. A to ne z hlediska obsahu, ale z hlediska fungování. My jsme momentálně vybaveni jen takovými pravidly, která chrání média na stejné úrovni jako třeba výrobce ponožek nebo stavební firmu. Od médií ale přeci očekáváme daleko větší službu veřejnosti. Chceme, aby média dál fungovala jako hlídač demokracie. Navíc, v poslední době chceme, aby tradiční solidní důvěryhodná média pomohla v boji proti bludům a dezinformacím. Po médiích chceme tolik a zároveň jim nabízíme nízkou ochranu, stejnou jako výrobcům ponožek.
Myslím si, že tu panuje nepochopení a obrovské podcenění role médií ve společnosti. Naše legislativa půjde tímhle směrem konkrétněji, chtěli bychom, aby členské státy měly k dispozici nebo vytvořily síť nezávislých regulátorů, kteří budou na mediální trh dohlížet. Takové orgány by mohly spouštět dotazování a řízení vůči subjektům, které se nebudou chovat podle ideje plurality médií. Řízení by pak mohlo vyústit třeba i v zásah ze strany EU či Evropského soudního dvora.
Média jsou často předmětem mediálních zpráv samotných, což nás novináře staví nejen do nelehké situace, ale také do pozornosti veřejnosti. Myslíte si, že větší zájem lidí může přispět ke zlepšení svobody médií? Můžeme mít bůhvíjaké právní nástroje k ochraně médií, ale když si lidé nebudou přát mít přístup k objektivním ověřeným informacím, tak se to nedá dlouhodobě udržet. Jsme v éře, kdy jsou média na rozpacích z toho, že mají psát o médích. Já jsem někdy na rozpacích, když jsem v roli podporovatele činnosti profesionálních médií a přitom jsem sama médii kritizovaná, někdy velmi oprávněně. Každopádně bych byla ráda, kdyby si veřejnost vzala k srdci, že média dělají veřejnou službu, i když to třeba nejsou přímo veřejnoprávní média. Dostávám řadu negativních zpráv o tom, že novináři jsou v některých zemích ze strany politiků pasováni do role jakýchsi nepřátel lidu. To už je fakt nebezpečná zákruta. Tady by měla společnost zafungovat a měla by se začít zajímat o to, zda jejich stát nepotlačuje svobodu médií a svobodu slova, neboť tyto dva principy jsou úzce spojeny.
Velice pozorně jsem sledovala, co se dělo před volbami kolem České televize, a musím říct, že česká veřejnost zareagovala ve správnou chvíli správným způsobem. I ohlasy veřejnosti daly impuls k větší kuráži politiků, aby se zasadili za nezávislost České televize. Myslím, že je to dobrý příklad. Potřebujeme zdravá, funkční média a potřebujeme novináře, kteří se nebudou bát o život a nebudou ve své práci omezování, a to ani samocenzurou. Ani mně nedělá dobře, když někde něco prohlásím a mám za to okamžitě spršku nenávisti, ale to je prostě poslání politiků, vybrali jsme si to. V případě novinářů je to trochu jiná kapitola, měli by být daleko lépe chráněni a měli by mít možnost dělat svobodně svou práci. Je to v zájmu společnosti.
