Aby nám tu nezůstali
Čím vším musel projít žadatel o německé vízum z rozvojových zemí? Úmornými frontami před velvyslanectvími, opakovanými návštěvami a pohovory s úředníky, a především balíky dokumentů: výpisy z konta, úředně ověřeno zvací dopisy, kopie rezervací hotelů, potvrzení o zaměstnavateli…Ten nejdůležitější dokument – a corpus delicti současné vízové aféry – je tzv. Reise-Schutz-Pass neboli Potvrzení o pojištění. Tím žadatel prokazoval, že je pojištěn proti úrazu, nemoci a dokonce i proti nedostatku peněz na cestu zpět. Německý stát chtěl mít zkrátka jistotu, že tam cizinci nezůstanou a jejich pobytem mu nevzniknou žádné náklady. Albánská babička, která chtěla navštívit svá vnoučata žijící v Německu, musela tuto proceduru absolvovat pokaždé znovu a stejně tak třeba ukrajinský profesor, který jezdil přednášet na německé univerzity. „Když jsem přišel na ministerstvo zahraničí,“ řekl bývalý Fischerův náměstek Ludger Volmer německému rádiu WDR, „našel jsem na stole stoh stížností od lidí, kterým bylo turistické vízum zamítnuto. Některé případy přitom byly do nebe volající porušování lidských práv. Rozhodl jsem se, že systém udělování víz je nutné zreformovat.“
Psal se rok 2000 a obavy z teroristů ještě nehráli žádnou roli. Volmerova reforma proto prošla bez problémů a Joschka Fischer ji podepsal. Spočívala v tom, že pokud měl zaměstnanec ambasády pochybnosti, zda může vízum žadateli udělit, měl rozhodnout v jeho prospěch. O rok později se k tomu přidalo další zjednodušení. Pokud žadatel o turistické vízum předložil onen „Reise-Schutz-Pass“, nemusel si o něm úředník ověřovat žádné další informace. Jinými slovy: K udělení turistického víza stačilo potvrzení o pojištění.
Kupte si vízum
Zjednodušená procedura, známá pod názvem „Volmerovo nařízení“, měla za následek prudký nárůst počtu vydaných víz. Zatímco v roce 1999 dostalo turistické vízum například 150 000 Ukrajinců, v roce 2000 už jich bylo 220 000 a o rok později dokonce 300 000. Podobné to bylo v Prištině, Tiraně, Moskvě. Brzy se objevily první známky toho, že dochází ke zneužívání a podvodům a že většina uchazečů o vízum netouží spatřit historické památky Mnichova či Berlína, nýbrž jezdí za nelegální prací. Podezřele mnoho potvrzení o pojištění pocházelo od stejných firem a byly údajně k dostání od pouličních prodavačů přímo před německým velvyslanectvím v Kyjevě.
Jeho zaměstnanci proto požádali o pomoc německý Spolkový kriminalistický úřad. Ten jejich podezření potvrdil: v naprosté většině potvrzení byly údaje nesprávné. Zároveň se při kontrolách na německých stavbách a v nevěstincích objevovali nelegální pracovníci, kteří legálně přicestovali s turistickým vízem a díky zrušeným vnitřním hranicím v EU vedla stopy Ukrajinců s německým turistickým vízem dokonce až do španělských restaurací a na portugalské plantáže. V roce 2003 byly proto podmínky pro získání turistického víza do Německa opět zpřísněny. Dva roky se nic nedělo.
Aféra vypukla až teď, když se chytá předvolební kampaň pro zemské volby v nejdůležitější spolkové zemi – Severním Porýní–Vestfálsku. Kdo vyhraje tam, vyhraje zpravidla i volby celostátní. A tak létají ostrá prohlášení. Předseda liberální FDP Guildo Westerwelle se nechal slyšet, že „zmírnění podmínek získávání turistických víz vedlo k rozšíření obchodu s otroky a s nelegální prostitucí“. Opoziční politik z CDU Hans-Peter Uhl zase prohlásil, že kvůli nařízení do Německa masově přijížděli „kriminálníci, nelegální pracovníci, prostitutky a částečně i teroristé“.
Co na to EU
Vízová aféra má však víznam i pro celoevropskou politiku. Ukázala nejen fakt, že vízovou politiku nelze v U dělat na národní úrovni, ale také to že státy EU ještě stále nespolupracují dost rychle a dost efektivně. Španělé a Portugalci si stěžovali na zjednodušení vízových podmínek v Německu, protože k nim kvůli volnému pohybu osob v schengenském prostoru nelegální pracovníci přes Německo přicházeli. Ale jen Itálie si vyžádala, aby byly údaje o obchodě s prostitucí mezi lety 2000 a 2003 předány k vyhotovení evropskému policejnímu úřadu Europolu. Výsledky byly tehdy předány všem státům, kterých se to týkalo. Jenže k žádným bilaterálním rozhovorům to nevedlo a ani evropská komise nezasáhla. Je přitom možné, že Německo svým samostatným krokem porušilo Schengenskou dohodu. Až teď však evropský komisař pro vnitřní politiku a justici Franco Frattini nařídil, aby se to prošetřilo. A to je dva roky po jeho zrušení přece jen trochu pozdě.