Maastrichtská smlouva založila občanství Evropské unie na trojici základních prvků: prvým byl doplňující charakter občanství EU (skutečnost, že občanství EU nenahrazovalo občanství členského státu), druhým návaznost občanství Evropské unie na ekonomická práva (zejména volný pohyb osob) vyplývající z příslušnosti k některé ze členských zemí EU a třetím omezený katalog politických práv vyplývajících z občanství EU (volební právo v místních volbách a volbách do Evropského parlamentu, právo na pomoc evropského ombudsmana, právo na diplomatickou ochranu ambasádami ostatních států EU). V interpretaci Evropského soudního dvora však vliv občanství EU zasáhne někdy i do oblastí, ve kterých to zřejmě autoři zakládajících smluv nečekali. Důvodem je zejména velmi obecné znění úpravy občanství Evropské unie v primárním právu (článek 18 SES: „Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.“) a široce chápaný zákaz přímé i nepřímé diskriminace občanů jiných států EU při zaměstnávání a usazování.
K jednomu z nejnovějších překvapivých rozhodnutí dospěl ESD v kauze Carlos Garcia Avello v. Belgie (C-148/02), kdy omezil volnost Belgického království určovat pravidla pro používání osobního jména a příjmení. Pan C. Garcia Avello je španělským občanem a jeho manželka, paní I. Weberová, je občankou Belgie. Oba manželé žili v rozhodné době v Belgickém království. Pro obě jejich děti, Esmeraldu a Diega, určila belgická matrika příjmení po otci, tj. Garcia Avello. Belgická pravidla pro určení příjmení – přebírá se celé příjmení jednoho z rodičů – jsou ale odlišná od tradičních španělských pravidel. Ve Španělsku se příjmení dítěte skládá z části příjmení obou rodičů. Děti pana Garcii Avella a paní Weberové by tedy ve Španělsku měly příjmení „Garcia Weber“ a pod tímto příjmením je také zaregistroval španělský konzulát v Belgii. V roce 1995 rodiče požádali belgické úřady o změnu příjmení svých dětí podle španělského vzoru. Důvodem byly možné problémy, kterým by obě mohly čelit v budoucnosti ve Španělsku, kde by jejich příjmení mohlo být zdrojem administrativních a společenských zmatků – ze jména by např. nebyl jasný vztah k oběma rodičům.
Belgické úřady (Ministerstvo spravedlnosti) žádost zamítly. Rodiče napadli úřední rozhodnutí před belgickou Státní radou (nejvyšším belgickým správním soudem), která položila ESD předběžnou otázku. V předběžné otázce se belgický soud ESD ptal, zda belgická pravidla pro určování příjmení v této kauze nekolidovala s pravidly pro občanství Evropské unie, zejména zda nezakládala nepřímou diskriminaci občanů z jiných států EU.
ESD uznal, že problematika určování jmen občanů spadá do pravomoci členských států. Při výkonu těchto pravomocí ale musí členové EU respektovat unijní pravidla týkající se práva občanů EU pobývat na území jiného státu EU. I když obě děti ještě nespadaly do kategorií osob, jejichž práva na volný pohyb jsou podrobněji upravena v sekundárním právu EU (např. zaměstnanci, studenti, důchodci), klauzule o občanství EU omezeně chrání i je.
Problémy související s možností záměny příjmení a zmatky spojené s jejich užíváním ve Španělsku jsou dle ESD pro děti pana Garcii Avella a paní Weberové rozhodně komplikací, která by mohla omezit jejich ochotu (a možnost) pohybovat se a usídlovat se v jednotlivých zemích Evropské unie. ESD se ale zároveň musel vypořádat s námitkami Belgie, že absolutní flexibilita při udělování osobních jmen či úplná absence pravidel by vedly k potížím při udržování veřejných registrů, při správě veřejných financí a v mnoha dalších oblastech, kde by multiplicita jmen vedla ke zmatkům. Navíc v Belgii existuje možnost požádat o změnu jména/příjmení přímo krále, který při (ne)povolení této žádosti požívá plné volnosti. Děti pana Garcii Avella a paní Weberové navíc dle belgických úřadů mohly používat „španělskou“ verzi svého příjmení ve všech zemích EU mimo Belgii. ESD uznal argumenty Belgie jako relevantní, ale i přesto v konkrétním případě považoval negativní dopady aplikace belgických pravidel za převažující nad potenciálním rizikem pro jednotnost fungování státní správy. V konkrétním případě proto ESD na dotaz belgické Státní rady odpověděl ve prospěch pana Garcii Avella a paní Weberové.
Na druhé straně ale ESD nevyžaduje od Belgie úplnou změnu národních pravidel pro osobní jména. Vliv občanství se omezuje na situace s mezistátním prvkem, jako jsou případy dětí s dvojím občanstvím nebo rezidentů s občanstvím jiného státu, přičemž čistě vnitrostátní situace zůstávají v pravomoci jednotlivých zemí EU. Z rozhodnutí ESD tak vyplývá pouze požadavek na větší flexibilitu belgického systému, který by měl být schopen zohlednit specifické situace, jako jsou např. manželství občanů více států.
Dosud není zřejmé, zda byl rozsudek ESD v kauze Avello pouhou ojedinělou soudní intervencí do národních pravidel pro určování osobních jmen, anebo dalším milníkem expanze dopadu občanství EU na sféry doposud vyhrazené členským státům. Mezi zajímavé oblasti dalšího vývoje mohou patřit zejména následující otázky: prvou je transkripce jmen původně zapsaných v jiné abecedě do latinky (či alfabety) používané jako standardní abeceda v příslušném členském státě. Druhým možným spouštěčem sporu je (ne)povolování změn křestních jmen, která jsou v odlišných státech (ne)považována za neuctivá, zesměšňující či nevhodná. V neposlední míře pak může vyvstat i otázka, jak bude ESD vykládat hranice mezi vnitrostátní situací (kam jeho pravomoc nesahá) a situací s mezistátním prvkem. Jde např. o to, zda může být za kauzu s mezinárodním prvkem považována situace, kdy má dítě občanství pouze jednoho státu EU, ale občanství jiné členské země má většina jeho příbuzných.