Mnohé české firmy se staví proti povinnému ESG reportingu, který považují za příliš složitý a zbytečný. Podle globální ředitelky pro udržitelnost ING je ale právě ESG reportování klíčové pro pochopení rizik a udržení konkurenceschopnosti. „Bez transparentnosti letíme naslepo. Reporting pomáhá firmám činit informovaná rozhodnutí,“ vysvětluje Anne-Sophie Castelnau v rozhovoru pro Euractiv.cz.
Udržitelnost je označována za jeden z pilířů strategie ING. Co to znamená v praxi, zejména v zemích jako Česko, které teprve začínají přechod od emisně náročné ekonomiky k čistší?
Tuto oblast jsme si zvolili jako prioritu před více než čtyřmi lety. Znamená to, že chceme aktivně přispívat k urychlení přechodu na udržitelnější ekonomiku. Sledujeme emise CO₂ u vybraných sektorů v našem úvěrovém portfoliu a snažíme se financovat ekonomiku budoucnosti. Chceme být partnerem pro klienty v emisně náročných odvětvích a pomáhat jim v transformaci jejich obchodních modelů, aby si udržely konkurenceschopnost i v budoucnu.
Loni jsme udělali důležitý krok: začali jsme sbírat data od klientů i z externích zdrojů, abychom mohli posoudit jejich transformační plány – a to ještě předtím, než jim to nařizovala jakákoli regulace. Díky tomu víme, jak aktivně se do transformace zapojují. Posoudili jsme přibližně 2 000 klientů z nejvíce emisně náročných sektorů nebo z řad našich největších klientů.
Dnes s nimi vedeme přímý dialog. Abychom měli skutečný dopad, musíme s klienty mluvit. Chceme být součástí řešení a pomáhat jim s přechodem na udržitelný způsob podnikání.
Proto je pro nás důležité vědět, v jaké fázi se právě nacházejí, jaká je jejich vize a jak plánují postupovat dál. V tom hrají klíčovou roli naši lidé v terénu – pracovníci na pobočkách, kteří se dobře orientují v odvětvích, která obsluhují. Máme sektorově orientovanou organizaci: když někdo pracuje s klienty z ocelářství, rozumí oceli, když s cementárnami, rozumí cementu. Díky tomu mohou vést smysluplné rozhovory o tom, co se v oboru děje a jaká řešení jsou k dispozici. To nám umožňuje klientům radit a financovat potřebné změny.
Jak firmy na tento přístup reagují?
Mnohé podniky, zejména v těch energeticky náročnějších sektorech, si uvědomují, že jsou pod drobnohledem. Není to pro ně překvapení – regulace se často zaměřuje právě na ně. Oceňují ale osobní kontakt a odbornost, kterou naši bankéři přinášejí.
Samozřejmě to není jednoduché. Změna vyžaduje čas a úsilí. Ne všichni mají stejné startovní podmínky. I proto se snažíme spojovat síly a více se angažovat, , aby firmy cítily podporu.
Více se teď zaměřujeme na konkrétní sektory a spolupracujeme nejen s klienty, ale i s partnery z jiných institucí. To nám umožňuje oslovit vlády i EU a poukazovat na to, co v systému chybí a co by mohlo transformaci urychlit. Tímto směrem se chceme ubírat i v budoucnu.
Zpětná vazba od klientů je pro nás klíčová. Tyto diskuse nám pomáhají lépe pochopit, co se skutečně děje v jejich firmách, a zároveň posilují naše vzájemné vztahy. Jako banka z toho také těžíme – ukazujeme, že nejsme jen poskytovatel financí, ale aktivní partner ve změně.
Z výroků některých politiků se může zdát, že klimatická agenda ustupuje. I z Bruselu zaznívá volání po zjednodušení. Odráží se tento trend i v oblasti udržitelného financování, nebo zelená agenda zůstává prioritou?
Volání po zjednodušení určitě vnímáme – a plně s ním souhlasím. Je to nesmírně důležité. Naši klienti, stejně jako my, čelí záplavě nových předpisů. Jsou velmi komplexní a složité na pochopení i zavedení do praxe.
Máme zkušenosti s implementací CSRD (směrnice o nefinančním reportování, Corporate Sustainability Reporting Directive – pozn. red) a víme, jak náročná tato směrnice je. Také evropská taxonomie je velmi detailní. Potřebujeme, aby regulace v oblasti udržitelnosti byly vnímány jako užitečný nástroj, nikoli jako zátěž.
Reporting a zveřejňování dat však zůstávají klíčové. Více dat znamená lepší srovnatelnost, vyšší zodpovědnost a možnost sledovat pokrok. A banky jsou do tohoto procesu zapojené.
Trochu mě ale znepokojuje, že snaha o zjednodušení je občas zneužívána k tomu, aby se některé firmy vyhnuly povinnosti reportovat. A to je problém – protože my jako banky ta data prostě potřebujeme. Raději bych měla jednodušší regulaci, která se vztahuje na všechny, než velmi složitou, která platí jen pro pár vybraných.
Potřebujeme větší jasnost a otevřený dialog na evropské úrovni – co je opravdu užitečné a co nikoliv.
Bez transparentnosti letíme naslepo
Mnohé české firmy říkají, že návrh Evropské komise na zjednodušení pravidel – tzv. Omnibus – nestačí. ESG reporting silně kritizují a tvrdí, že by neměl být povinný. Jak byste je přesvědčila o jeho smysluplnosti?
Firmy ta data potřebují – ne kvůli regulacím, ale kvůli sobě. Aby věděly, kde jsou zranitelné. To je klíčové pro jejich odolnost. Když víte, kde čelíte rizikům, můžete jednat. Bez dat nemáte s čím pracovat.
Viděli jsme to i jinde ve světě – snaha ignorovat realitu nemá dlouhé trvání. Fyzická realita nakonec dožene každého. Vlády podepsaly Pařížskou dohodu a zavázaly se ke snižování emisí CO₂. Bez účasti firem to ale nepůjde. A aby mohly hrát svou roli, musí být transparentní.
Bez transparentnosti letíme naslepo – a dopady, jako extrémní počasí, budou přímo zasahovat byznys. Reporting může odstartovat pozitivní změnu – když sledujeme rizika, můžeme lépe rozhodovat.
Využívají některé firmy současnou legislativní nejistotu jako záminku, proč se ESG nevěnovat? Zaznamenáváte menší ochotu k posunu?
Rozhodně vidíme i firmy, které jdou vpřed. Například v ocelářství financujeme klienty ze severní Evropy, kteří už staví provozy na vodík místo uhlí. Jsou to projekty, které trvají dva až tři roky, takže tito hráči už teď sází na vodík jako energii budoucnosti.
Zároveň ale potřebují podpůrnou regulaci, která jim zajistí ekonomickou návratnost. A ta v některých sektorech pořád chybí – proto je cílená podpora klíčová.
Dnes jsme mluvili i s klientem z plynárenství, který intenzivně zkoumá možnosti bioplynu, protože ví, že plyn bude brzy problém. Už se připravuje na odklon od LNG. Takže ano, firmy se posouvají. Otázkou zůstává: jak rychle to zvládnou? A to často závisí na tom, kdy se jim nový, udržitelnější provoz začne vyplácet.
Zmínila jste, že firmy často vnímají ESG reporting jako zátěž. Nepromeškali jsme příležitost tím, že jsme nastavili laťku příliš vysoko hned na začátku?
Ano, myslím, že je to častý lidský vzorec. Když nastavíte laťku příliš vysoko, byť s dobrými úmysly, můžete vyvolat odpor. Věřím na postupné kroky. I nedokonalá data jsou lepší než žádná – nemůžeme čekat, až budeme mít vše perfektní.
Stejný přístup jsme zvolili i u nás. Začínali jsme s odhadovanými daty a postupně je zpřesňovali. Dnes máme mnohem přesnější informace přímo od klientů, což nám dává jasnější přehled o našem portfoliu.
Takže ano, možná byly počáteční ambice EU příliš vysoké a vyvolaly zbytečný odpor. Teď je potřeba najít realističtější cestu, která bude přijatelná a zároveň udrží tempo změn.
Ale pokud vím, ambice na evropské úrovni stále existuje. A velmi mě zajímá, co se stane ke konci letošního roku, kdy mají státy odevzdat aktualizované národní plány (National Determined Contributions) před klimatickou konferencí COP30 v Brazílii. To bude zlomový okamžik, kdy vlády potvrdí své závazky vyplývající z Pařížské dohody.
Politici uvažují v horizontu volebních cyklů, podnikatelé se dívají dál
Zmínila jste, že by regulace měla být jednodušší a plošná. Doporučila byste Evropské unii ještě nějaká další opatření, která by měla zavést pro všechny?
Když se podíváme na to, co udělaly Spojené státy v rámci zákona o snižování inflace (Inflation Reduction Act), vidíme obrovský dopad. V EU se často spoléháme spíš na „bič“ než na „cukr“. USA jdou opačnou cestou – nabízejí pobídky, aby urychlily transformaci soukromého sektoru. Výsledkem je mimo jiné pozoruhodný rozvoj obnovitelných zdrojů za poslední tři roky.
Evropa by se tím mohla inspirovat. EU se sice snaží prostřednictvím Dohody o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal) nebo zákona o průmyslu s nulovými emisemi (Net-zero industry act), ale podle mě to zatím není dost rychlé ani ambiciózní. Pokud si chce Evropa dlouhodobě udržet konkurenceschopnost, měla by se na tento přístup zaměřit víc.
V USA je jednodušší měnit například daňové zákony, zatímco v EU to naráží na omezené pravomoci. Neměly by tedy větší roli sehrát národní vlády?
Ano, přesně tak. EU je v tomto ohledu složitější než USA. O to důležitější je ale politická koordinace a vůle. Potřebujeme jasný směr a rychlé zavádění pravidel do národních legislativ. Některé země jsou připravené ujmout se vedení – a právě to je klíčové pro vytvoření pozitivní dynamiky.
Tato debata musí probíhat na evropské úrovni. Potřebujeme ukázat, že pokrok je možný. Dnes často slyšíme: „Je to moc složité, nemá smysl se snažit.“ Ale fyzická realita nás dříve nebo později dožene. Klimatické škody už dnes vidíme – a pokud nebudeme jednat, Evropa bude trpět. Odpovědnost je tedy na politicích – musí ukázat cestu.
Místo podpory transformace ale často vidíme politickou zdrženlivost…
Nacházíme se uprostřed velké proměny – přecházíme na nové technologie, nové modely fungování. Víme, že krátkodobě to může být nákladné, ale z dlouhodobého hlediska to přináší výhody. A právě tento dlouhodobý pohled je zásadní pro vytvoření smysluplného obchodního modelu.
Politici však často uvažují v horizontu volebních cyklů, zatímco podnikatelé – zejména ti, kteří firmu vlastní – se dívají dál. Vidí smysl v nových přístupech, technologiích i změně způsobu řízení.
Odolnost a připravenost na budoucnost jsou hodnoty, které u podnikatelů silně rezonují. A právě oni mají šanci přesvědčovat politiky, že se vyplatí jednat.
Posuňme se k přírodě. Proč se ING nyní zaměřuje i na tuto oblast? Co stojí za rozšířením strategie?
Nejde o změnu, spíš o prohloubení naší dosavadní práce. Rizika spojená s přírodou sledujeme už delší dobu – například v souvislosti s odlesňováním nebo znečištěním. Nové je, že dnes máme k dispozici více dat, zejména o biodiverzitě.
Věda jasně ukazuje, že kromě změny klimatu ohrožují přírodu i další faktory – změna využití půdy, znečištění, nadměrné využívání zdrojů nebo šíření invazních druhů. Začali jsme proto mapovat, kde se tyto tlaky objevují v našem úvěrovém portfoliu. Na začátku roku 2024 jsme k tomu zveřejnili první zprávu.
Ukázalo se, že největší dopady na přírodu u nás mají sektory jako zemědělství, rybolov, potravinářství nebo těžba. S klienty v těchto oblastech nyní vedeme rozhovory – chceme pochopit, co dělají, jak měří svůj dopad na přírodu a jak je můžeme podpořit. Do budoucna plánujeme doplnit klimatické transformační plány také o přírodní aspekty, a to nejprve u firem z oblasti zemědělství a potravinářství.
Měly by podle vás existovat i v oblasti přírody podobné povinnosti jako u emisí – třeba závazné cíle nebo reporting?
Příroda je složitější než klima. Emise CO₂ se dají poměrně jednoduše měřit, ale u přírody nemáme jeden ukazatel, který by vystihoval celkový dopad. Regulace je proto náročnější.
Už ale vidíme první kroky – například evropskou regulaci proti odlesňování. Další, tematicky zaměřené regulace určitě přijdou. Jedním příkladem je globální úmluva o plastech, která se právě vyjednává na půdě OSN. Pokud bude schválena, povede pravděpodobně ke konkrétním národním opatřením – omezení jednorázových plastů, regulaci chemikálií nebo rozšířené odpovědnosti výrobců.
To vše pomůže řešit znečištění – což je jeden z hlavních tlaků na přírodu. Ale bude to postupný proces. Regulace v oblasti přírody musí být cílená podle jednotlivých sektorů nebo činností. Nelze to zvládnout ze dne na den.
Co je pro firmy největší výzva, pokud jde o ochranu klimatu a přírody?
Začíná to u vedení firem. Musí existovat vnitřní přesvědčení, že je potřeba jednat. Pokud firmy konají jen proto, že musí, skutečná změna nenastane.
Klíčové je uvědomění si rizik a ochota převzít odpovědnost. A s tím souvisí i osvěta. Témata jako klima a příroda jsou stále relativně nová. Před deseti lety jsem jako bankéřka vůbec neuvažovala o klimatu při poskytování úvěrů.
Dnes už víme, že dopady firemní činnosti mají globální důsledky – a máme pro to data. Přiznat si to, přijmout odpovědnost a přizpůsobit podnikání je zásadní.
Některé firmy to už dělají. V rámci Světového ekonomického fóra vznikají koalice, kde si lídři sdílejí zkušenosti a inspiraci. Samozřejmě, transformace není přímá – někdy uděláte krok vpřed, jindy dva zpět. Ale důležité je, že celkový směr zůstává správný.
Dnes je kolem těchto témat hodně šumu. My ale musíme vidět skrz něj, držet se vědeckých poznatků a čelit realitě.
Nakonec si musíme položit otázku: chceme být součástí řešení, nebo zůstat pozadu? Pravda je ale taková, že ti, kdo zůstanou pozadu, na to doplatí – ať už kvůli regulacím, nebo trhu.