Evropa si začíná uvědomovat, že Afriku musí brát vážně

V poslední době se Afrika nezmiňovala v tom nejlepším světle. Loňský rok se nesl na vlně vojenských převratů v Nigeru či Gabonu, summitu seskupení BRICS v Jihoafrické republice, kterého se na dálku účastnil i Vladimir Putin, a s tím souvisejícího rostoucího vlivu Ruska a Číny na kontinentu. Evropská unie mezitím sváděla tuhý boj s převaděči migrantů. Vztah mezi Evropou a Afrikou je krátce řečeno komplikovaný a zatížený minulostí. Jak upozorňují výzkumníci a odborníci, se kterými redakce Euractiv.cz mluvila, cestou, jak přiblížit tyto dva nepříliš vzdálené kontinenty, a zároveň alespoň započít řešení problémů, je více a lépe spolupracovat. To se však jednodušeji řekne, než udělá.

Diplomacie pod taktovkou Meloni

Na rozvoji evropsko-afrických vztahů se v poslední době snaží zapracovat jak samotná EU, která do regionu posílá šéfy svých institucí, tak některé její členské státy. Kromě Česka, jehož čelní představitelé loni navštívili hned několik afrických zemí, se teď v lednu „vytáhla“ i italská premiérka Giorgia Meloni. Ta na začátku tohoto týdne uspořádala Italsko-africký summit, na kterém společně jednali představitelé Evropské i Africké unie. Výsledkem jednání je tzv. Matteiho plán pojmenovaný podle Enrica Matteiho, který založil ropnou společnost Eni. Agentura Reuters jej shrnula ve třech bodech – větší zapojení Itálie do transferu plynu z Afriky, příslib investic ve výši 5,5 miliardy eur a souboj o vliv na africké půdě s Čínou, Ruskem a státy Blízkého východu.

Ruští žoldáci, čínské peníze. Jak ovlivňují Afriku?

Změna v loňském roce nastala i z pohledu Afriky. Ta dosáhla na větší uznání na mezinárodní půdě, protože Africká unie (AU) v září získala permanentní členství ve skupině největších ekonomik světa G20, dnes tedy již G21. Stala se tak jen druhou „mezinárodní organizací“, která je členem tohoto vlivného seskupení, a to po Evropské unii. Podle think-tanku ecdpm se právě tento krok stal důležitým signálem většího strategického vlivu Afriky. „(Afrika) už nechce být nadále marginalizována na světovém fóru a je připravená ovlivňovat debatu a rozhodovací procesy ve světové ekonomice,“ interpretují analytici. „Na straně Afriky je patrná sílící tendence vystupovat jednotně prostřednictvím Africké unie, na straně EU vědomí potřeby nové strategie reflektující současné výzvy. Otázka je, zda se podaří realizovat,“ dodává k tomu Barbora Menclová z Institutu mezinárodních studií FSV UK.

Co se EU snaží dohnat

Jak tedy vypadají současné vztahy mezi Evropskou unii a africkým kontinentem? Oficiální partnerství se začalo budovat na přelomu tisíciletí, teď se řídí Společnou vizí pro rok 2030 podepsanou v roce 2022. V širší rovině stojí za pozornost nově dojednaná Samojská dohoda, která do budoucna upravuje právní vztahy mezi EU a africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi. Evropská unie se svou přítomnost v regionu Afriky snaží posilovat, a to hned několika způsoby. Jedním z nich je program Global Gateway. Část této iniciativy, konkrétně Africko-evropský investiční balíček, vyhradil 150 miliard eur na strategické investice na africkém kontinentu. Díky těmto penězům se má předejít nestabilitě, válkám nebo třeba nelegální migraci. To je však pouze jedna cesta, jak se „severní“ unie snaží pomoci té „jižní“. I přes to, že čeští vojáci už misi v Mali opustili na konci roku 2022, a začátkem roku stejně jako Francouzi i Niger, část zemí EU je na africkém kontinentu skrz misi EUTM stále přítomna. „EU do značné míry například financuje projekty Africké unie, je skrze své mise EUTM zapojena v Somálsku nebo Mosambiku, ekonomicky to je klíčový partner pro mnoho států v regionu. A to třeba i pro Jihoafrickou republiku, která je jinak součástí BRICS a má velmi problematickou rétoriku vůči ruské agresi na Ukrajině,“ upozorňuje politický geograf z Institutu politologických studií FSV UK Bohumil Doboš. Kromě peněz a vojenských misí se Afrika pravidelně dostává i do jednání členských států EU. „Každý týden zasedá v Bruselu Pracovní skupina Rady pro Afriku (COAFR), kde se diskutují společné EU pozice k jednotlivým zemím. Nicméně svoji vlastní strategii pro spolupráci se subsaharskou Afrikou má celá řada zemí EU,“ přibližuje mluvčí českého ministerstva zahraničí Daniel Drake. Druhým dechem dodává, že samotné téma aktivit v subsaharské Africe se na mezinárodní úrovni projednává stále častěji. „S partnery v rámci EU, jako jsou např. Portugalsko, Německo, Dánsko, Francie nebo Irsko, ale i např. při konzultacích na ministerstvu zahraničí USA, se téma aktivit v subsaharské Africe objevuje čím dále častěji, což potvrzuje správnost našeho rostoucího zájmu o Afriku a také respekt, kterému se česká diplomacie díky své expertíze v oblasti subsaharské Afriky u partnerů těší,“ říká mluvčí.

Stíny evropsko-africké spolupráce a výhled dál

Vztahy mezi kontinenty, které dělí Středozemní moře, mají nicméně celou řadu problémů a výzev. V prvé řadě platí, že i když je ekonomická spolupráce s Evropou pro africké země důležitá, nabízí se jim také řada dalších partnerů, mezi nimi Čína, Rusko, Indie, Saúdská Arábie nebo Turecko. Navíc platí, že tato konkurence má často před Evropou náskok, Čína například v oblasti investic a těžby vzácných surovin. Sama Afrika tímto způsobem posiluje svou důležitost na globálním poli. Pro EU tak není vždy snadné dostat státy Afriky na svou stranu, jak je vidět například v postojích k válce na Ukrajině nebo ke konfliktu v Pásmu Gazy, protože mají jiné zájmy a nechtějí je ohrozit. Jen pro ilustraci – v první polovině roku 2023 stoupl vzájemný obchod mezi Afrikou a Ruskem o 35 %. Dá se tedy pochopit, proč Afričané nemusí mít zájem připojit se k protiruským sankcím. Vrásky dělá Evropanům také nestabilita v zemích Sahelu, tedy v severní části Subsaharské Afriky, která letos pravděpodobně ještě poroste. Podle Barbory Menclové kvůli tomu v tomto regionu oslabuje evropský vliv, Rusko ho naopak skrze vojenskou podporu posiluje. Jak píše ve své analýze organizace International Crisis Group, vojenské režimy, které se chopily moci v Mali (2021), Burkině Faso (2022) a Nigeru (2023), se obrátily zády k Francii, bývalé koloniální mocnosti, která „byla donedávna hybnou silou mezinárodního úsilí v boji proti džihádistům v Sahelu“. Také analytička Asociace pro mezinárodní otázky Kara Němečková upozorňuje na to, že v Africe se nyní šíří „anti-francouzský sentiment“. Sama Francie ke konci loňského roku přerušila diplomatické a vojenské styky s Nigerem, kulturně také s Burkinou Faso nebo Mali. Nejde však jen o země, kde v posledních několika letech došlo k vojenskému převratu. Nestabilita podle Menclové ohrožuje také další oblasti, například tzv. Africký roh (Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea), Mosambik nebo Súdán. To není dobrá zpráva pro nikoho, komu záleží na uklidnění napětí ve světě. S nestabilitou a špatnou humanitární situací se přirozeně pojí také imigrace, která v africko-evropských vztazích představuje dlouhodobou výzvu. Počet migrantů a uprchlíků miřících z Afriky do Evropy po moři vzrostl v loňském roce o dvě třetiny. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se v průběhu roku 2023 vylodilo v jihoevropských zemích (Španělsko, Itálie, Řecko, Malta a Kypr) přes 260 tisíc migrantů a uprchlíků. Většina se sem dostala přes Tunisko a Kanárské ostrovy. Unie má letos dokončit svůj Nový pakt o migraci a azylu a začít ho implementovat, už brzy se tedy ukáže, jestli tato nová politika pomůže nelegální migraci z Afriky efektivně řešit. Očekávání zatím nenaplnila loňská kontroverzní dohoda mezi EU a Tuniskem, která měla vlnu migrace podstatně snížit. Právě v Tunisku letos proběhnou volby, které mohou být pro Evropany důležité. To samé platí například pro Mosambik nebo Jihoafrickou republiku. Jak už bylo zmíněno, konkrétně JAR má z evropského pohledu velice problematický postoj k ruské agresi na Ukrajině, volby tak mohou být šancí na změnu.

Zrušte pakt s diktátorem. Europoslanci se přou o „zákulisní“ migrační dohodu s Tuniskem

Nově a lépe?

Jedno je jisté – pokud si Evropané chtějí africké země naklonit, musí se diplomaticky snažit a více se svými protějšky mluvit. Podle Bohumila Doboše jsou klíčem ke všemu osobní návštěvy. „V Africe jsou osobní dohody a návštěvy základem jakéhokoliv partnerství či dohody. Jsem pevně přesvědčen, že si to (evropské) administrativy uvědomují a politici v těchto návštěvách budou pokračovat. Je však důležité, aby tyto byly navázány na konkrétní aktivity a aby tyto aktivity reflektovaly vnímané potřeby jednotlivých států,“ upozorňuje Doboš. Něco takového podle Doboše vyžaduje určitou míru plánování a dlouhodobější vizi, která se ale prý do afrických politik ne vždy propisuje. „Toto se často nedělo a i to vedlo k neúspěchům evropských politik. Je potřeba kontinent a politické aktéry na něm brát vážně,“ apeluje odborník. Také hlavní představitelé EU podle Barbory Menclové přiznávají, že dosavadní strategie a iniciativy dostatečně nereflektují současný stav vztahů a očekávání obou stran. To zatím platí i pro zmíněnou strategii globálních investic Global Gateway. Existuje tedy možnost, že Evropská unie letos vytvoří novou strategii pro Afriku. Ve svém zářijovém projevu o stavu Unie to přislíbila Ursula von der Leyen, šéfka Evropské komise. Při pohledu do pracovního programu se dá zjistit, že Komise společně s Evropskou službou pro vnější činnost (EEAS) připravují na druhý kvartál tohoto roku „Společné sdělení o posíleném partnerství s Afrikou“. Jak komplexní nebo jak přelomový tento dokument bude, však není jasné. První vlaštovkou změny se nicméně může stát už zmíněný Matteiho plán z lednového summitu v Římě, který podle Giorgie Meloni přináší nový přístup Evropy k Africe – „nepredátorský, nepovýšený, ale zároveň žádná charita“. Jak však upozornil analytik z think-tanku Eurasia Review Kester Kenn Klomegah, italský plán sice přináší miliardy euro na rozvoj obnovitelné energie nebo vzdělávání v Africe, tamní lídři ho však příliš dobře nepřijali, protože „nebyli konzultování při jeho přípravě“. EU tak bude muset myslet na to, aby své další strategické plány vždy připravovala s vědomím svých afrických partnerů. Pokud jde o pohled africkýma očima, tak jak připomíná ve své analýze think-tank ecdpm, i když tento kontinent v poslední době získává díky geopolitickým posunům na významu, stále hraje ve vztahu k EU „druhé housle“. Africe by tak prý pomohla její vlastní strategie vůči Evropě, díky které by pak mohla vystupovat více jednotně a asertivně. Dokázala by si tak vyjednat více v oblastech jako migrace, energetika, boj se změnou klimatu nebo dostupnost očkování. „Bez stanovení vlastních strategických priorit vůči EU a dalším partnerům budou africké země ve svém vnější politice nadále hrát spíše reaktivní než proaktivní roli,“ předpovídá analýza. S daleko větším zapojením Africké unie, tedy jakéhosi protipólu Evropské unie, se ale každopádně počítá.