Europoslanci ve výboru pro rozpočtovou kontrolu budou dnes v Bruselu posuzovat, jak se Evropské komisi dařilo hospodařit s rozpočtem EU v minulých letech. Bez ohledu na to, jak to celé dopadne: jak proces udělování rozpočtového absolutoria, který probíhá v unijních institucích, vlastně vypadá? Jaká je role Evropského parlamentu? Existuje nějaká paralela na národní úrovni?
Vyjádření poslanců z výboru pro rozpočtovou kontrolu (CONT) ke způsobu hospodaření v roce 2014, které padne dnes, patří k nejdůležitějším mezníkům procesu udělování rozpočtového absolutoria Evropské komisi a bývá do značné míry směrodatné pro finální hlasování pléna. To proběhne do konce dubna.
Proces discharge, jak se celé proceduře schvalování „účetní uzávěrky“ v bruselském žargonu říká, nepatří sice mezi témata, která by plnila přední stránky novin, jeho význam ale není zanedbatelný. Svědčí o tom i to, že v institucích EU bývá kolem něj poměrně rušno.
Evropská komise, která nese zodpovědnost za plnění rozpočtu EU, má být proč nervózní.
„Role Parlamentu je v této oblasti obrovská, a to i z toho důvodu, že je to procedura, která je dána smlouvami o založení EU. Parlament rozhoduje o tom, zda bude účetní závěrka schválena, odložena, nebo zcela zamítnuta,“ vysvětluje česká europoslankyně
Martina Dlabajová (ANO/ALDE), která stojí za přípravou zprávy, o níž bude výbor CONT hlasovat.
Evropská komise, která nese zodpovědnost za plnění rozpočtu EU, má být proč nervózní. Evropský parlament byl totiž v minulosti několikrát nucen absolutorium odložit nebo dokonce odmítnout. Odmítnutí se přihodilo celkem dvakrát – v letech 1984 a 1998. Ve druhém zmíněném příkladu Komisi neprošel způsob hospodaření v roce 1996. Finanční skandál tehdejší komisařky pro vědu a výzkum Edith Cressonové způsobil to, že Komise vedená Jacquesem Santerem byla nucena podat kolektivní demisi.
Odložení absolutoria ve srovnání s tím bývá mnohem častější. Výbor pro rozpočtovou kontrolu navrhl Parlamentu odložit absolutorium například pětkrát po sobě Radě a Evropské radě kvůli nedostatečné spolupráci při poskytování informací.
Nejblíže má Státní závěrečný účet
Jedním z důvodu, proč si schvalování hospodaření Evropské komise (a dalších institucí EU, například v evropských agenturách – jiný článek EurActivu k přečtení
zde) nezískává přílišnou pozornost veřejnosti, může být podle odborníků i to, že v případě České republiky nemá na národní úrovni odpovídající paralelu.
„Nejblíže má schvalování účetní uzávěrky institucí EU ke každoročnímu Státnímu závěrečnému účtu v ČR, ale i přesto se oba procesy zásadně liší,“ uvedl nedávno v Poslanecké sněmovně český zástupce v Evropském účetním dvoře
Jan Kinšt.
Tvorbu, obsah, plnění atd. včetně kontroly státního rozpočtu upravuje v České republice Zákon o rozpočtových pravidlech. Vždy po skončení rozpočtového období je na ministerstvu financí, aby sestavilo návrh státního závěrečného účtu, který obsahuje údaje o výsledcích rozpočtového hospodaření minulého roku. Návrh je vládou podán Poslanecké sněmovně, která na návrh vlády rozhoduje, co se bude dít s případným přebytkem či schodkem.
Na evropské úrovni je postup složitější. Jak již bylo řečeno, po přijetí rozpočtu EU nese za jeho plnění odpovědnost Komise. Na nakládání s prostředky EU ale dohlíží Evropský parlament, který ve svém rozhodování, zda hospodaření probíhalo správně, bere v úvahu i postoj Rady EU (tj. členských států) a zprávu o výsledcích auditu, který provádí Evropský účetní dvůr.
„Největším rozdílem mezi discharge v EU a domácím schvalováním státního závěrečného účtu je právě to, že europoslanci mají k dispozici vedle samotného závěrečného účtu také výrok nezávislého auditora,“ zdůraznil Kinšt. Hospodaření institucí v České republice prověřuje Nejvyšší kontrolní úřad, který jednotlivé instituce (ministerstva) posuzuje zvlášť a nikoliv každoročně.
Další rozdíl spočívá v tom, že stanovisko Parlamentu je zároveň chápáno jako doporučení, jak do budoucna
zlepšit rozpočtové plánování a celkové vynakládání unijních peněz. „Zpráva obsahuje stovky požadavků Evropského parlamentu nejen na exekutivu, ale i na členské státy nebo agentury EU, co všechno se má napravit,“ dodal Kinšt s tím, že plnění těchto požadavků je sledováno a instituce se musí pravidelně vyjadřovat k tomu, jak si v tom vedou.
Jak EurActivu v nedávném rozhovoru
řekla europoslankyně Dlabajová, jednou z největších priorit, na které se při přípravě zprávy soustředila, bylo „najít rovnováhu mezi formální stránkou, tedy dodržováním pravidel, a sledováním reálných výsledků.“
Důležitá je podle ní také flexibilita rozpočtu, vynakládání prostředků na omezenější počet priorit, lepší kontrola, zda se to podařilo, a také snaha neomezovat proces discharge pouze na jeden rok. „Mělo by to být takové celoživotní vzdělávání pro instituce, které by se měly poučit ze svých chyb a v dalších letech je neopakovat. Kontrola musí probíhat průběžně,“ řekla Dlabajová.
