Evropské volby budou také o tom, jak nedovolit migraci, aby dominovala předvolebním kampaním. V oblasti spravedlnosti bude důležitá příprava evropské prokuratury.
Fenomén migrace zůstává i v roce 2019 minovým polem evropské politiky. Nutnost evropského řešení se tím ale nezmenšuje, spíše naopak. Organizace monitorující situaci na Středním východě Middle East Institute
tvrdí, že nedostatek koherence a jednotného přístupu v rámci EU k migraci a chybějící spolupráce s USA vytváří předpoklady pro humanitární katastrofu v roce 2019. Podle organizace navzdory některým klesajícím číslům v oblasti příchodů migrantů do EU „krize neskončila, jen se odložila na léto 2019“.
„Tvrdý“ postoj některých evropských politiků vůči migraci podle institutu počty příchodů pravděpodobně výrazně nesníží, bude ale přispívat k napětí a nízké důvěře v EU. Dohoda mezi členskými zeměmi navzájem a členskými zeměmi a Evropským parlamentem ohledně legislativních návrhů v oblasti společné azylové politiky (CEAS) zůstává
„náročným procesem“.
Dohoda o reformě azylového systému EU v nedohlednu. Řecko chce solidární mechanismus
Evropský parlament svoji roli
z většiny splnil a schválil mandát pro jednání se členskými státy už v roce 2017. U těch však celá reforma už dva roky stojí. Evropský parlament je také toho názoru, že příslušné legislativní akty je potřeba projednávat zároveň, protože na sebe obsahově navazují a představují komplexní reformu.
V prvé řadě jde o reformu tzv. dublinského systému, tedy pravidel určujících, který členský stát je odpovědný za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (stát příjezdu/prvního kontaktu, což dnes v praxi znamená převážně Řecko, Malta, Itálie a Španělsko).
Protože systém nebyl nastavený na krizové scénáře, podstatou reformy je zakomponovat do něj mechanismus solidarity, který by měl přinést spravedlivější sdílení žádostí o azyl než nyní. Nuance návrhu a podoba solidarity se v průběhu let měnily, podstata zůstala. Už šest předsednictví Rady, včetně toho slovenského, si na této otázce vylámalo zuby. Konec minulého roku pod rakouskou taktovkou přinesl vágní plán vytvoření kontrolních center a regionálních vyloďovacích platforem v severní Africe. K jejich realizaci se zatím z různých důvodů nepřistoupilo.
Část politických sil a zemí v EU zároveň torpéduje snahy o správu migrace na globální úrovni. Příkladem je odstupování od tzv. globálního kompaktu OSN o migraci, který mimochodem iniciovaly země Unie a měsíce přesvědčovaly státy, ze kterých migrační toky pochází a přes které prochází, aby na něm spolupracovaly.
Při masivní dezinformační kampani proti paktu o migraci, od kterého Slovensko na poslední chvíli odstoupilo (stejně jako Česko), nezbyla už dostatečná pozornost a energie na sabotování globálního paktu OSN o uprchlících, sesterského mezinárodního dokumentu s užším záběrem, ke kterému se Slovensko a Česko na Valném shromáždění OSN spolu se všemi zeměmi EU (kromě Maďarska) přidaly.
Globální pakt o migraci dál štěpí Evropu. Na co upozorňují jeho kritici?
Teoretickou alternativou k současné patové situaci ohledně reformy azylového systému v EU by bylo, kdyby se užší skupina členských zemí dohodla na nějaké míře sdílení břemene mezi sebou. Které země by to mohly být celkem jasně ilustruje nedávná situace, které čelila Malta a kde se za přispění Evropské komise osm evropských zemí (Německo, Francie, Itálie, Portugalsko, Lucembursko, Nizozemsko, Irsko a jediná země na východě Rumunsko, která právě drží předsednictví v Radě EU) dohodlo, že si ad hoc přerozdělí 180 lidí z 300 osob uvízlých na moři a na pevnině Malty. Takový scénář by měl pochopitelně důsledky pro fungování schengenského prostoru.
Přerozdělování ale ani zdaleka není nejklíčovější částí reformy azylového systému. Stejně podstatnou, ne-li zásadnější, je také pokračující harmonizace azylového procesu v EU –tedy definice, kdo se na ochranu kvalifikuje, jakou procedurou se k ní může dostat a v jakých podmínkách bude čekat na rozhodnutí vnitrostátních orgánů.
Institucionální reformu pak doplňuje Eurodac, systém sběru a porovnávání otisků prstů žadatelů o mezinárodní ochranu, nová Evropská agentura pro azyl (EASO) a další posílení Evropské pohraniční a pobřežní stráže (Frontex), u které překvapivě mezi státy neexistuje dohoda, a to navzdory tomu, jak často byla ochrana vnějších hranic od roku 2015 zmiňovaná jako absolutní priorita.
V balíku je i evropský rámec pro program přesídlování (dobrovolné, přímo ze třetích zemí, tedy legální způsob příchodu do země), evropský seznam tzv. bezpečných zemí a zmíněn je i závazek pracovat na zlepšení efektivity návratové politiky. Ačkoli částečné dohody na některých věcech (kromě Dublinu) mezi členskými státy existují, jednotlivá předsednictví nebyla schopná je posunout dopředu, a to právě kvůli jejich provázanosti.
Na celkové situaci pravděpodobně moc nezmění ani to, že Evropský parlament tlačí na zavedení evropských humanitárních víz, které by lidé v prekérní situaci mohli využít, aby se na území EU dostali legálně a následně tam požádali o mezinárodní ochranu.
EU vybírá nového evropského žalobce. Ohlídá zneužívání dotací a daňové podvody
Evropská prokuratura
Druhým velkým tématem Unie v oblasti spravedlnosti a vnitra je postupné budování úřadu evropského prokurátora. Úřad veřejného žalobce jako takový nezačne fungovat dříve než na konci roku 2020 (možná později), v roce 2019 ale dojde k důležitým mezikrokům. Mělo by padnout rozhodnutí o rozšíření mandátu prokuratury vedle finančních věcí také na vyšetřování mezinárodního terorismu.
V březnu se vybere šéf této nové instituce – hlavní evropský veřejný žalobce nebo žalobkyně. Do výběru se zapojí odborná komise, Evropský parlament i členské státy. Postupně se vytvoří také kolegium evropských prokurátorů, kteří budou působit na evropské úrovni v Lucemburku. Zmíněné orgány následně schválí pracovní postupy a detaily fungování nového orgánu.
Evropská komise chystá také reformu nařízení o evropské občanské iniciativě, což je participativní nástroj, přes který může jeden milion občanů EU navrhovat Evropské komisi novou legislativu nebo změnu té stávající.
