Moderní svět přichází s řadou nových technologií, které se dynamicky vyvíjí a přináší společnosti paletu nových příležitostí. Pojí se s nimi ale i bezpečnostní či etická úskalí, proto je klíčové mít jejich vliv pod drobnohledem. Sesbíraná data pak mohou pomoci i při tvorbě zákonů. V Česku ale spolupráce zákonodárců a odborníků zatím nemá formální ukotvení a probíhá spíše ad hoc.
Nechali byste svou babičku v péči robota? Konzultovali byste své zdravotní problémy s doktorem online? Je docela možné, že vám či vašim známým podobnou otázku už někdy někdo položil nebo položí.
Vědci totiž neustále zkoumají, jaký mají nové technologie dopad na životy lidí. A nezajímá je pouze vliv technologií, které jsou již dnes součástí každodenního života společnosti, ale i teprve rodící se inovace, se kterými se ještě běžný člověk na denní bázi nepotkává.
Taková analýza je známá pod anglickým názvem Technology Assessment (TA, česky hodnocení dopadu nových technologií na společnost – pozn. red.) a na celém světě nabývá na důležitosti. V Evropské unii je v centru pozornosti zhruba od roku 2010, právě od té doby nabízí EU pro TA finanční podporu. Na počátku byl podpořen projekt PACITA, v jehož rámci si evropští vědci vyměňovali zkušenosti a navrhli pro politiky řadu doporučení v tématech, jako jsou například udržitelná spotřeba nebo stárnutí evropské populace.
„Technology assessment by měl probíhat už ve chvíli, kdy se teprve nové technologie objevují, aby se mohly případně v celém průběhu přizpůsobovat tomu, co společnost připustí,“ zdůraznil roli TA analýz Tomáš Ratinger z Technologického centra Akademie věd České republiky (TC AV ČR).
Znát názor společnosti na inovace objevující se na obzoru je klíčové už jen proto, že některé nové technologie vyvolávají komplikované etické otázky.
„Opravdu chceme, aby se o naši babičku staral robot místo doktora, nebo aby s ní lékař mluvil přes Skype? Je to sice technologicky možné, ale jde o to, jestli se tudy chce společnost ubírat,“ ilustrovala některé z nich Ratingerova kolegyně Lenka Hebáková.
Kromě etických otázek mohou novinky na poli technologií v lidech vzbuzovat také obavy. „Se strachem je spojený například balík okolo big data (legislativní akty EU k digitálnímu prostředí – pozn. red.). Lidé se bojí zneužití dat,“ dodala Hebáková.
Evropa má svůj „urychlovač“ inovací. Čeští výzkumníci jsou jeho součástí
Život po covidu
Pozornosti vědců v souvislosti s technologiemi samozřejmě neuniklo ani téma koronavirové pandemie, která řadu inovací nastartovala či urychlila. Každý si určitě živě vybaví, jak se téměř ze dne na den přesunul jeho život do digitálního prostoru.
Ačkoliv už má svět kritické roky 2020 a 2021 za sebou, i tady se vědci dívají dopředu. Zajímá je totiž například to, jestli technologie, které v době covidové zaznamenaly boom, přetrvají i nadále, nebo jestli lékařské konzultace na dálku či online výuka naopak v časech bez epidemie vymizí.
„Řešili jsme například to, jak to, co se lidé v covidu naučili, může ovlivnit budoucí vývoj ve společnosti. Nebo to, jestli se technologie (využívané v pandemii) stanou dominantní,“ upřesnil Ratinger projekt TC AV ČR a České zemědělské univerzity v Praze (ČZU) zaměřený na hodnocení technologií, které covidová krize nastartovala.
Z projektu, který podpořila Technologická agentura ČR z programu ÉTA, například vyplynulo, že pandemie covid-19 akcelerovala rozvoj telemedicínských přístrojů a softwaru. K tomu, aby se však ve střednědobém horizontu tato forma lékařské péče na dálku stala rozšířenou praxí, by musely nastat vhodné podmínky.
Mezi ně patří například zajištění cenové dostupnosti péče, další pokrok co do telemedicínského softwaru, ale i ochota lékařů a pacientů tuto formu využívat. Neméně důležitou podmínkou je také to, aby tuzemsko pro telemedicínu nastavilo jasný právní rámec, který by řešil například otázku odpovědnosti za péči, tedy do jaké míry by ji nesl pacient a v jakém případě by byl odpovědný lékař.
Analýza TC AV ČR a ČZU se vedle telemedicíny věnovala mimo jiné také budoucnosti online vzdělávání. Zda se uchytí i v době bez koronavirových restrikcí, zůstává nicméně otázkou, jeho využití po sobě zanechalo totiž nejen pozitivní, ale i negativní zkušenosti mezi učiteli, žáky i rodiči.
Potenciál se ovšem skrývá v tzv. hybridní formě – tedy v částečném využití online vzdělávání kombinovaném s klasickou prezenční výukou. Řadě žáků a studentů totiž online výuka vyhovovala, i proto ministerstvo školství a mládeže spustilo na 70 školách pilotní projekt hybridní výuky.
Stejně jako v případě telemedicíny je ale pro pokračování hybridního vzdělávání klíčové vhodné prostředí. Například dostupnost technického vybavení ve školách i domácnostech, pokrok co do počítačové gramotnosti ve společnosti nebo nastavení didaktických standardů pro online výuku.
„Nepředpokládáme, že by se výuka zcela převedla do digitálního prostředí. Předpokládáme ale, že by mohla fungovat hybridně. To je možné za určitých podmínek, například musí být vyřešeny některé legislativní otázky…,“ sdělil k osudu digitalizace výuky Ratinger.
„Je nutné, aby se to od začátku řešilo s učiteli i žáky, jak má výuka vypadat, aby jim nebylo nakonec jen něco naservírováno,“ dodal.
EU to myslí s digitalizací vážně. Chce zajistit přístup k internetu a digitálnímu vzdělání všem Evropanům
Od lidí k politikům
Technologické inovace tedy vyžadují novinky nebo úpravy v legislativě. Některé nové technologie totiž nejsou stále nebo zatím upraveny zákonem, přestože by to bylo žádoucí. Odborné podklady o jejich vlivu na společnost proto mohou sloužit jako klíčová data zákonodárcům, kteří by tak snadno získali ponětí o tom, jak to vidí občané. Právě s nimi, a také s dalšími klíčovými aktéry, odborníci pracují při tvorbě analýz.
„Protože laická veřejnost, která se do toho zapojí, je odborníkem na své vlastní potřeby a je odborníkem na svůj vlastní život. Tím pádem může říct, co chce, co nechce a co od technologií očekává. Tyto potřeby pak lze brát v potaz při rozhodovacím procesu,“ vysvětlila Hebáková.
V České republice však spolupráce mezi politickou sférou s rozhodovacími pravomocemi a odborníky probíhá zatím nárazově, zatímco v jiných evropských zemích či v případě unijních institucí je formálně ukotvena a probíhá neustále. Jako má například Evropský parlament svou „jednotku“, která pracuje na hodnocení technologií, jež pak europoslanci využívají, mají své jednotky i legislativní či exekutivní orgány v evropských zemích. Zejména pak na západ od České republiky.
Formální ukotvení takové spolupráce i v Česku by přitom bylo podle Hebákové velkým přínosem, protože by došlo k zahrnutí etických a společenských aspektů a názorů lidí do procesu politického rozhodování.
I české prostředí má totiž rozhodně co nabídnout. Například TC AV ČR je součástí globální sítě neziskových vědeckých organizací a institucí se zájmem o TA, která mu přináší cenné sdílení dobré praxe, a má za sebou řadu TA projektů, ať už na evropské či národní úrovni.
Z těch domácích je to kromě zmiňovaného projektu věnovaného „covidovým“ technologiím také projekt zaměřený na omezení plýtvání potravinami ve veřejném stravování. V závodních jídelnách a rychlých občerstveních v Česku se totiž ročně vyhodí zhruba 27 000 tun jídla. Díky projektu jsou tak k dispozici nejen užitečná data, ale i sada doporučení, jak plýtvání omezit.
Data využívají ministerstva i byznys
„V současnosti mám pocit, že si politici více uvědomují, že by se technologie a jejich dopad na společnost měl hodnotit (…) Analýzy, které jsme zpracovávali, byly vždy využity minimálně ministerstvy nebo například nějakou lokální správou či byznysovými sítěmi,“ popsala Hebáková současnou situaci.
Pokud by se využívání odborných podkladů stalo formálně součástí rozhodování, vedlo by to podle ní k větší demokratizaci, transparentnosti a většímu ohledu na potřeby společnosti.
„V rámci Parlamentu jsme ale zatím nikdy nenašli stabilní skupinu poslanců, která by řekla: ‚Tak jo, my to do toho procesu prosadíme‘,“ uzavřela Hebáková.
https://update-eu.cz/spolecnost-se-vzpamatovava-z-pandemie-prispet-k-tomu-mohou-inovace-ve-mestech-i-pohostinstvi/