Současný směr reformy Společné zemědělské politiky, která byla zahájena v roce 1992, staví do popředí pojem multifunkčního zemědělství. Rozšiřuje pojetí zemědělství z pouhé produkce potravin na soubor všech podnikatelských aktivit, které se týkají venkovského prostoru. V této koncepci představuje širší pojem venkova prostor velké kulturní a přírodní hodnoty, který zahrnuje vedle komplexní hospodářské a sociální sítě zemědělských podniků, malých prodejen, zemědělských zpracovatelských firem a zemědělské půdy i lesy a krajinu včetně vesnic, malých měst a regionálních center. Zavedením integrované politiky rozvoje venkova prostřednictvím jediného právního nástroje, nařízení Rady č. 1257 z roku 1999, sleduje EU, kromě zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství v rámci vnitřního evropského i celosvětového trhu, především důslednější přesměrování finančních prostředků ze sféry produkce na rozvoj venkova. Nařízení č. 1257 dále dává členským státům možnost podmínit poskytovanou podporu dodržováním právních norem z oblasti ochrany životního prostředí a zvířat a rozšiřuje skupinu potenciálních příjemců i na jednotlivce, pro které není zemědělství hlavní výdělečnou činností.
Nevesely, truchlivy jsou ty české kraje
Současná evropská zemědělská politika zdůrazňuje vedle produkční dimenze venkova především jeho funkce sociální a environmentální, jinými slovy mimoprodukční. Jedním z největších problémů, kterým Evropa ještě stále čelí, je hospodářská zaostalost venkovského prostoru. V evropském kontextu se ve venkovských oblastech totiž HDP na obyvatele pohybuje v rozmezí 8 % až 30 % pod průměrem daného státu. V ČR, která byla – kromě Prahy – na regionální úrovni NUTS 2 zařazena do Cíle 1 pro oblasti, jejichž HDP nedosahuje 75 % evropského průměru, je zaostalost venkova navíc značně ovlivněna nešetrnými kolektivizačními zásahy a intenzifikací zemědělské výroby, ke které došlo při přechodu na socialistickou velkovýrobu. Tyto kroky měly také ničivý dopad na životní prostředí. Na rázu krajiny se tak mimo jiné nesmazatelně podepsalo systematické odstraňování důležitých krajinných ekostabilizačních prvků. Dalším pohrobkem socialistického hospodářství je příliš vysoký podíl orné půdy dosahující až 72 % zemědělských ploch, které zabírají zhruba polovinu (54 %) celkové rozlohy ČR. Vysoký podíl zornění značně urychluje odtok vody z krajiny a přispívá k ničivým záplavám v posledních letech.
Neméně alarmujícím negativním trendem, který venkov momentálně sužuje, je odliv venkovského obyvatelstva do měst a neustálé stárnutí populace. Venkovské regiony ČR se podobně jako jinde v Evropě potýkají především s nedostatkem pracovních příležitostí, který je důsledkem nezájmu investorů, a s nepříznivou věkovou a vzdělanostní skladbou. Ani v oblasti odměňování zemědělců není situace nijak růžová. Zatímco průměrný plat v národním hospodářství se v roce 2002 vyšplhal na 15.707 Kč, zemědělec si vydělal v tomtéž roce v průměru pouhých 11.506 Kč. Neatraktivnost zemědělské činnosti se proto odráží v každoročním výrazném úbytku pracovníků v zemědělství. Od roku 1989 do roku 2001 už poklesl jejich počet z více než půl milionu o neuvěřitelných 70 %. V důsledku masového odlivu zemědělců z oblastí, kde je pro ně hospodaření z ekonomického hlediska nerentabilní, bylo v posledním desetiletí v ČR ponecháno svému osudu asi tři sta tisíc hektarů, tedy celých 7 % celkové výměry zemědělské půdy. Toto dlouhodobé neobdělávání převážně travnatých ploch má zpravidla fatální následky. Jedná se totiž většinou o oblasti cenné z hlediska ochrany životního prostředí. Rezignace na obdělávání travnatých pozemků obvykle vede k výraznému poklesu výskytu chráněných druhů, a tím i ke snížení environmentální a přírodní hodnoty těchto přírodních stanovišť.
Tím výčet negativních jevů zdaleka nekončí. V rámci zmíněné devastující intenzifikace bylo v nedávné minulosti přeměněno celých 60 % celkové výměry těchto oblastí na ornou půdu, a to i přesto, že jsou považovány z hlediska zemědělské výroby za méně příznivé. Tento fakt je znepokojující o to víc, že tato území tvoří spolu s oblastmi vysoce cennými z hlediska životního prostředí, které spadají do Cíle 1, téměř 60 % rozlohy ČR. Vysoký podíl orné půdy a nezájem o travnaté plochy svědčí také o neochotě českých zemědělců, nepochybně zčásti oprávněné vzhledem k ekonomické iracionalitě podobného podniku, přejít v souladu se současnou evropskou politikou, která klade důraz na šetrný přístup k životnímu prostředí a pohodu zvířat, od intenzivní zemědělské produkce a velkovýroby k extenzivním formám hospodaření (omezení hnojení, upuštění od používání těžké techniky, seč, pastva apod.). ČR má proto v souvislosti se vstupem do Unie jedinečnou příležitost pokusit se jak své specifické, tak v evropském kontextu obecně sdílené problémy řešit pomocí programů kofinancovaných z evropských strukturálních fondů.
Finanční injekce zemědělským podnikům
Předpokladem čerpání peněz z evropských zdrojů je vypracování takzvaných programových dokumentů, plánů, které představují obecnou strategii státu v dané oblasti na zpravidla šestileté programové období. V oblasti zemědělství byly pro přechodné období 2004 – 2006 takové dokumenty vypracovány dva. Důvod je prostý. Činnosti investiční a neinvestiční povahy, které mají právní základ v rozdílných článcích nařízení č. 1257, se financují z jiných zdrojů, a proto smějí figurovat jen v jednom z dokumentů. První z programových dokumentů, Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství obsahuje programy výhradně investiční povahy podporující zemědělskou prvovýrobu, zpracování zemědělských produktů a trvale udržitelný rozvoj venkova. Tento program, který bude vzhledem k zařazení České republiky do Cíle 1 kofinancován z orientační sekce Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu (EAGGF) a Finančního nástroje k řízení rybolovu (FIFG), bude muset vyjít s celkovým rozpočtem 361 milionů eur doplněným z peněz z národních veřejných a soukromých zdrojů. Částka 141 milionů eur, kterou se na investicích budou podílet sami příjemci podpory, se na první pohled může jevit jako relativně vysoká. Ve skutečnosti je ale tento podíl vzhledem k návratnosti investic výhodný.
Největší podíl finančních prostředků má plynout do oblasti investic do zemědělského majetku a na podporu mladým zemědělcům začínajícím s podnikáním. Finanční podpora by měla být použita především na rekonstrukci, modernizaci a výstavbu zemědělských budov a zařízení, aby se tak v souladu s nařízením Rady č. 1257/1999 zlepšily životní, pracovní a výrobní podmínky zemědělců a snížily se výrobní náklady na produkty, pro které je na trhu zajištěný odbyt. Vedle zvýšení konkurenceschopnosti podniků má zavádění nových technologií a obnova zastaralého strojového parku přispět hlavně k redukci negativních vlivů zemědělské produkce na životní prostředí, ke zlepšení hygienických podmínek a k pohodě zvířat. Způsob chovu zvířat v ČR se podle dosud platných právních norem pohybuje na hranici týrání.
Místo k moři na statek
Redukce aktivit na venkově na produkci potravin neodpovídá současnému vývoji a trendům ve společnosti a je také jedním z hlavních důvodů nízké konkurenceschopnosti a nesoběstačnosti venkova ve srovnání s městy. Jedním z řešení, která nabízejí další programy diverzifikace podnikání a rozvoje cestovního ruchu na venkově, je proto zavedení široké palety regionálních produktů, které mají zlepšit image daného regionu a vést ke zvýšení příjmů zemědělských podniků a rodin. Jinou, v západní Evropě v současné době stále populárnější, formou přivýdělku pro venkovské obyvatele je nabídka dovolené na statku. Ať už jde o regionální speciality, místní pozoruhodnosti či agroturistiku, je nepochybné, že využije-li daný region tímto způsobem svůj potenciál daný tradicí, regionální historií nebo přírodním bohatstvím, ve spojení s tradičním výrobkem pronikne snáze do podvědomí široké veřejnosti a přispěje tak ke zvýšení atraktivnosti venkovského prostoru.
Se skromným rozpočtem se musí vedle podpory agroturistiky smířit i evropská iniciativa LEADER+ (Propojení akcí pro rozvoj ekonomiky venkova) která zaručuje relativně velkou svobodu a účast veřejnosti při rozhodování o budoucím vývoji daného regionu. Tento samostatný program je v ČR zatím začleněný do operačního programu. Vychází z toho, že při vytváření strategie rozvoje a následné realizaci projektu je třeba dát volnou ruku lidem, kteří v daném regionu žijí, a mají proto eminentní zájem na jeho rozvoji.
Otázkou nepochybně stále zůstává, zda budou vypracovány natolik kvalitní projekty, které splní podmínky pro poskytnutí podpory, že vyčleněné prostředky budou vyčerpány v plné výši. Zdá se, že přehnané obavy nejsou zcela namístě. Zemědělci, obce a obyvatelé venkova totiž projevili o předchůdce operačního programu, předvstupní program pro zemědělství a rozvoj venkova SAPARD, enormní zájem a odevzdali nečekaně velký počet projektů. Odhlédneme-li od možnosti použít tyto prostředky na odstranění škod po ničivých povodních z loňského roku, což bylo financováno především v rámci třetího z pěti kol programu, bylo dokonce už v průběhu kola prvního, které se odehrálo ještě před povodněmi, zdaleka nejvíc projektů podáno na opatření týkající se obnovy a rozvoje vesnic a venkovské infrastruktury. To nepochybně svědčí o tom, že lidé žijící na venkově mají o rozvoj svého regionu zájem a že jsou schopní vypracovat vhodné a realizovatelné projekty, i když je to velmi administrativně náročné. Cílem programu SAPARD, na který operační program navazuje a který dále rozšiřuje o podporu v oblasti lesního a vodního hospodářství, byl nejen rozvoj venkova a zvyšování konkurenceschopnosti zemědělství, ale především příprava na využívání prostředků ze strukturálních fondů. Program SAPARD proto představuje velmi cennou zkušenost, na kterou je možné od příštího roku, kdy se začne hrát „naostro“, navázat.
Vyžeňte krávy na pastvu
Druhý z obou programů v oblasti zemědělství, Horizontální plán rozvoje venkova, který je zaměřený především na jeho mimoprodukční funkce, se bude muset smířit se skromnějším finančním objemem – necelých 185 milionů eur. Tato podpora plynoucí výlučně z veřejných zdrojů, konkrétně ze záruční sekce EAGGF a národních prostředků, je určená především na ekologické programy a na pomoc méně příznivým oblastem, které mají v rámci tohoto programového dokumentu rozpočet zdaleka nejvyšší. Tyto platby jsou určené k vyrovnání újmy na hospodaření ve ztížených podmínkách, ke kompenzaci nižších příjmů za nákladnější hospodaření v ekologickém režimu nebo k pokrytí nákladů výkonů ve vlastní režii, které vedou ke zlepšení životního prostředí. V případě programu pro oblasti, které jsou k provozování zemědělské činnosti méně příznivé, a oblasti s přísnými ekologickými omezeními, jako jsou národní parky nebo chráněná krajinná území, představuje vyrovnávací příplatek zřejmě jedinou možnou motivaci zemědělců k jinak nerentabilní údržbě krajiny.
Podobně jako u programů motivujících zemědělce k zalesnění zemědělské půdy je hlavní strategií tohoto opatření odradit je od hospodaření na orné půdě, která je pro zemědělské využití tak jako tak nevhodná. O rozšíření extenzivního hospodaření v marginálních oblastech EU usiluje i dalšími strategickými kroky. Chce-li se zemědělec účastnit některého z programů HRDP, musí se zavázat, že bude pět let obhospodařovat půdu v souladu se zásadami správné zemědělské praxe a s normami omezujícími hnojení a používání chemických prostředků na ochranu rostlin. Musí také dodržovat při chovu zvířat zásady pohody zvířat, zároveň je povinen zachovat předepsanou intenzitu chovu hospodářských zvířat na svých pozemcích. Díky dotacím má v rámci agroenvironmentálních opatření šanci na návrat do krajiny také rozptýlená zeleň, jako jsou remízky, živé ploty a meze nebo biopásy na okraji nebo uvnitř polí, které představují potravní zásobárnu pro divokou zvěř. Dále by měly vzhledem k dotované údržbě zůstat zachované i extenzivní sady planě rostoucích ovocných stromů, ostrůvky zeleně s rozsáhlou biodiverzitou velké přírodní hodnoty. Dosažení větší biologické různorodosti ostatně patří vedle zpomalení odtoku vody z krajiny a přeměny nadměrného počtu zorněných ploch na plochy travnaté k hlavním cílům agroenvironmentálních programů.
Ekologické zemědělství – hudba budoucnosti
Z hlediska budoucnosti evropského zemědělství je bezpochyby jedním z nejdůležitějších agroenvironmentálních programů ekologické zemědělství. Důvodem je nejen šetrný přístup k životnímu prostředí, ale především velký potenciál, který tento způsob produkce představuje vzhledem k budoucímu vývoji evropského potravinového trhu.
Ze začarovaného kruhu, který začíná nevalným zájmem zemědělců o přechod na nákladnější ekologický režim a končí malou poptávkou veřejnosti zhýčkané nízkými cenami dotovaných základních potravin, by měla českému ekologickému zemědělství pomoci podpora, která dostatečně vyrovná ekonomickou ztrátu zemědělce dodržujícího přísné předpisy po dobu pěti let.