Návrh Evropské komise předložený hlavám států proto doporučoval omezit Lisabonskou strategii pouze na hospodářské priority (růst, zaměstnanost, inovace, věda, výzkum) a zbylé dvě (sociální a ekologickou). Diskuse a dění kolem summitu bylo nakonec dominováno zcela jiným tématem – osudem směrnice o službách, která měla zliberalizovat poskytování služeb v rámci celé EU. Do jejího stínu se tak dostal i osud dalších priorit původní Lisabonské strategie.
Proto se celkem překvapivě v Závěrech lucemburského předsednictví, které summit Evropské rady řídilo, objevily a byly tak (snad) i potvrzeny všechny tři původní cíle Lisabonské strategie.
Při podrobnější analýze tohoto významného dokumentu však čtenáři neujde hned několik důležitých „maličkostí“:
- Evropští státníci si přejí zachování stávajícího evropského sociálního modelu a chtějí ho dokonce dále posílit. Za tímto účelem však většinou volají po změnách a posílení politického významu oblasti zaměstnanosti a zaměstnávání. Sociální začleňování je z tohoto pohledu odsunuto na pozadí pozornosti. Tuto jemnou změnu ilustruje věta „Evropská rada vítá sdělení Komise o sociální agendě, která pomůže dosáhnout cílů Lisabonské strategie posílením evropského sociálního modelu založeného na úsilí o plnou zaměstnanost a větší sociální soudržnost“.
- Významným vodítkem Evropské komise se pravděpodobně stane výše uvedená Sociální agenda, kterou 9. února představil komisař pro zaměstnanost a sociální otázky Vladimír Špidla. Tato Sociální agenda obsahuje řadu dalších zajímavých návrhů, které však z pohledu sociálních nevládních organizací znamenají krok dozadu. K této Sociální agendě se v tomto textu ještě vrátíme.
- Sociální začleňování je nyní více vnímáno jako důsledek politiky zaměstnanosti. Vychází se z logiky, že když se podaří zaměstnat více Evropanů, povede to i k větší sociální inkluzi. Bohužel, nikde se v dokumentu nemluví o tom, že sociální začleňování se dá uskutečňovat (někdy i spíše lépe pro vybrané cílové skupiny) skrze jiné oblasti než jen politika zaměstnanosti.
- Ze Závěrů lucemburského předsednictví je více než zřejmé, že se celkově změní i stav a způsob, jak je plnění Lisabonské strategie na úrovni EU kontrolováno a koordinováno. Evropští státníci se dohodli na tom, že vznikne v každé zemi Národní program reforem, který bude obsahovat závazky a cíle jednotlivých zemí, jak chtějí naplňovat priority Lisabonské strategie. Tento Národní program reforem bude stanoven na tři roky dopředu.
- Evropská rada zároveň doporučila členským zemím, aby ustavily novou pozici a funkci „národního koordinátora pro Lisabonskou strategii“.
- Národní programy reformy, které mají být hotovy na podzim tohoto roku, budou odpovídat a reagovat na strategické „integrované hlavní zásady“ vypracované Evropskou komisí. Tyto zásady se dále budou dělit na: obecné zásady hospodářských politik a hlavní zásady zaměstnanosti. Opět žádná zmínka o sociální problematice. Tyto zásady by měly plnit především koordinační roli mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, která nemá v těchto oblastech větších kompetencí a nemůže členům EU „vnucovat“ svoji vůli.
- Dosavadní strategie EU v oblasti sociální integrace a udržitelného rozvoje budou s největší pravděpodobností integrovány do jednoho dokumentu, který bude mít charakter „doplňku“. Tento typ dokumentu má být předložen členskými státy Evropské komisi na podzim roku 2006.
- Evropská komise si také připraví vlastní strategický dokument a plán, kterému se má říkat „Lisabonský program Společenství“, jenž se ale především zaměří na růst a zaměstnanost.
- Evropská komise bude také každoročně vydávat zprávu o plnění Lisabonské strategie v jejích třech dimenzích. Evropská rada tento pokrok na jarním summitu vždy vyhodnotí.
Sociální agenda: zaměstnanost, zaměstnanost a… sociální začleňování
O Evropské strategii sociálního začleňování se proto v celém dokumentu téměř vůbec nemluví. Objevuje se až na konci a to v 1. příloze, která obsahuje rozhodnutí hlav států EU o přijetí Evropského paktu pro mládež.
Proto se zdá, že klíčovou roli v oblasti sociální integrace sehraje výše uvedená Sociální agenda, jejíž hlavní body by se daly shrnout takto:
- Evropská komise se chce soustředit na problém stárnutí evropské populace.
- Řada navrhovaných opatření má opět vazbu na trh práce, otázky zaměstnanosti a na tvorbu pracovních příležitostí.
- Evropská komise navrhuje rozšířit tzv. metodu otevřené koordinace i na oblast zdravotnictví a dlouhodobé péče. To by znamenalo, že tyto oblasti by se přiřadily k problematice sociálního začleňování, kde je tato metoda používána a jejíž smysl spočívá v tom, že členské státy EU si stanovují společné cíle a poté i společné indikátory a kritéria jejich plnění. Evropská komise je však v těchto oblastech nebude moci zavazovat a vymáhat plnění těchto závazků.
- V jakési náhražce původního cíle sociální soudržnosti z Lisabonské strategie (do roku 2010 významně omezit chudobu v EU) navrhuje Evropská komise stanovit rok 2010 Evropským rokem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě a rok 2007 Evropským rokem rovných příležitostí.
- Evropská komise dále iniciuje vznik Evropského institutu pro rovnost pohlaví.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že na březnovém summitu Evropské rady nedošlo a asi ani nemohlo dojít k zásadnímu odklonu od původní Lisabonské strategie, protože řada členských zemí včetně těch největších si tuto změnu nepřála v obavě před reakcí domácího publika.
Co je ale znepokojivé, je skutečnost, že řada dosavadních strategických cílů (například v oblasti sociálního začleňování) byla (asi) prakticky zbavena výkonných nástrojů (dosavadní Národní akční plány pro danou oblast), čímž se může v praktické rovině snížit schopnost EU dosáhnout společně stanovených cílů, které zůstanou pouze v rovině deklarací.