Členským státům EU by v boji proti nepůvodním invazním druhům fauny a flóry, které ohrožují původní ekosystém a mohou způsobovat i nemalé ekonomické škody, pomohlo, kdyby zavedly odpovědnost obchodníka za dovážené druhy rostlin ze zahraničí. Přiložit ruku k dílu mohou i obyčejní lidé, kteří musí pochopit, že vypouštění některých zvířat do volné přírody není nejlepší nápad. V rozhovoru pro EurActiv to uvedl botanik Jan Pergl.
Od té doby, co Evropská komise zveřejnila návrh směrnice, která se věnuje tzv. invazním nepůvodním druhům fauny a flóry, se na stránkách novin častěji objevují informace o tom, že EU má spadeno například na přemnožené veverky šedivé, nebo že bude likvidovat některé domácí mazlíčky. Než se k tomu dostaneme, řekněte našim čtenářům, o jaké druhy se vlastně jedná?Pojem invazní druhy má dvě definice. První z nich, kterou často využívají lidé v ochraně přírody, za invazní označuje ty druhy, které způsobují škody životnímu prostředí bez ohledu na to, zda jsou v daném území původní nebo ne. Příkladem v ČR je třeba i prase divoké. Druhé pojetí invazních druhů se omezuje pouze na ty druhy, které nejsou původní, ale dostaly se sem vlivem člověka a nadále se rozšiřují. Nebere se ale při tom v potaz, zda mají nějaký dopad na životní prostředí. Příkladem je z rostlin kejklířka skvrnitá, jejíž dopad je minimální, nebo bolševník, jehož dopad na zdraví je velký.
Mohou existovat invazní druhy, které mají pozitivní vliv na životní prostředí?Třeba akát je považován někde za druh prospěšný, protože roste na svazích, kde zabraňuje půdní erozi a navíc má i hodnotné dřevo. Na druhou stranu má negativní vliv na původní flóru, a proto je v ochranářsky cenných oblastech nutné proti němu zasáhnout.
Důležité tedy je si uvědomit, že ne každý invazní, nebo v širším pojetí nepůvodní druh, musí být za všech okolností škodlivý. Jedním hlediskem, jak se invazní druhy liší, je právě to, kde a kdy proti nim má smysl zasahovat. Příkladem druhu, který je třeba likvidovat za každých okolností, je bolševník či ambrózie. Na druhou stranu třeba dub červený by se měl likvidovat jen v určitých oblastech kde může docházet k negativnímu ovlivnění přírody, protože pro lesníky je naopak důležitý.
Jaké nepůvodní invazní druhy způsobují největší problémy v České republice?Třeba křídlatky, které působí problémy hlavně v pobřežních biotopech, odkud vytlačují původní druhy. Zároveň narušují i břehy řek, čímž zvyšují náklady na údržbu.
Dalším problematickým druhem je netýkavka žláznatá, tedy vysoká růžová rostlina původem z Himalájí. Ta, protože je jednoletá, nemá rozsáhlý kořenový systém a tím, že roste na březích řek, zvyšuje opět půdní erozi. Netýkavka byla do Evropy dovezena člověkem jako okrasná rostlina, ale pak se ze zahrad rozšířila dále do krajiny.
V teplejších oblastech České republiky ve stepní vegetaci představuje problém například pajasan žláznatý, listnatý strom pocházející z Asie. Na pajasan můžete velmi často narazit ve městech, kde roste na opuštěných zahradách, ale jeho semenáče najdete třeba podél domů.
Jak je v Česku řešena případná likvidace nepůvodních druhů rostlin?Část škodlivých druhů, ale většinou se jedná o druhy škodlivé pro zemědělství, má na starosti Státní rostlinolékařská správa. V rámci jejich legislativy jsou některé druhy monitorovány a likvidovány. Na úrovni krajů, správ CHKO či národních parků je likvidace invazních druhů závislá na jejich uvážení. Oni velmi dobře ví, co je v jejich území potřeba a kam směřovat dostupné prostředky a také, jestli má smysl zasahovat.
Likvidace rostlin může být pro některé snáze představitelná než likvidace nepůvodních invazních živočichů v přírodě. Dovedu si představit, že proti hubení zvířat mohou protestovat různí aktivisté…Ano, to je pravda a způsobuje to nemalé problémy. Mohu uvést příklad z Itálie, kam byla zavlečena veverka šedivá. Problém byl sice včas identifikován, ale k zásahu bohužel nedošlo, protože se proti tomu postavili aktivisté. Dnes už se tento druh šíří přes Švýcarsko do celé Evropy a představuje velké nebezpečí, protože veverka šedivá ničí populaci naší domácí veverky rezavé.
Dalším problémem s aktivisty je třeba to, že schválně vypouštějí zvířata do volné přírody, například norky z farem. Norek se ale živí žábami a hady, a v podstatě tak likviduje původní druhy. V takové situaci je důležitá hlavně komunikace a neustále lidem vysvětlovat, proč je ten který druh škodlivý a musí se jejich rozšíření omezovat nebo i likvidovat.
Odpovědnost by měl mít i obchodník
Evropská komise nedávno připravila návrh nové legislativy, který by měl problematiku invazních druhů řešit na evropské úrovni. Má například vzniknout seznam celoevropsky škodlivých invazních druhů. Myslíte, že může takové opatření pomoci?Nevím, jestli je celoevropský seznam tím nejlepším řešením vzhledem k rozdílnému klimatu mezi Španělskem a třeba Finskem, ale na druhou stranu jsem přesvědčen, že to může být jedna z cest, jak vytvářet nátlak na lidi, aby do přírody nevypouštěli invazní druhy nebo nebránili jejich likvidaci.
Problém ale vidím ještě někde jinde. Existuje totiž spousta druhů, které se sem dovážejí úmyslně a je zde snaha pěstovat je na velkých plochách, například energetické nebo geneticky modifikované plodiny. Platí, že na čím větší ploše jsou pěstovány, tím se zvětšuje i pravděpodobnost, že se rozšíří mimo zemědělskou plochu do krajiny. Tyto rostliny jsou vybírány tak, aby měly vlastně stejné vlastnosti jako úspěšné invazní druhy, rychle se šířily, byly odolné vůči povětrnostním podmínkám a různým patogenům.
„Proti invazním druhům je třeba zasahovat tam, kde to má smysl“.
Je tedy důležité učinit rozhodnutí, které plodiny mají být povoleny, nebo zakázány. Existují schémata, dle kterých se vyhodnocuje riziko zavlékaných organismů a pokud je to riziko přijatelné, pěstování konkrétní plodiny se povolí. Navíc je problémem, že zemědělské a lesnické pozemky nejsou hodnoceny jako volná krajina a vlastníci se tedy brání tím, že vlastně nové druhy nevypouštějí do krajiny.
Zmiňoval jste také geneticky modifikované plodiny…Pro geneticky modifikované plodiny platí to stejné. Tyto rostliny jsou odolné vůči herbicidům a mezidruhovým křížením se může tato odolnost přenést i do plevele, například do pýru. Vznikne tak plevel, který nelze likvidovat herbicidy, a to je opravdu problém.
Studie ze Švýcarska například ukázala, že ačkoli tam není povoleno pěstování geneticky modifikované řepky a jen se tam mohou dovážet semena na zpracování oleje, podél železničních kolejí roste velké množství geneticky modifikovaných jedinců řepky.
Máte nějaké řešení?Komplexní řešení neexistuje, z ČR nejde udělat skanzen, kde bychom všechny nepůvodní druhy zlikvidovali. Smysl ale má vybírat druhy pro zásahy s ohledem na místo jejich výskytu a vliv na životní prostředí. To by mělo být kritériem pro rozhodování, zda proti nim zasahovat.
Líbilo by se mi, kdyby obchodník, který sem chce dovést nějaké plodiny ze zahraničí, by na vlastní náklady nechal provést studii, jestli ten konkrétní druh může být problémový, nebo ne. Studie by mohly vznikat i na úrovni Evropy ale s tím, že by se v nich zohledňovaly rozdíly mezi regiony. Zavedla by se tak odpovědnost dovozce nebo přímo obchodníka, který tu chce rostlinu pěstovat. To tu zatím bohužel nefunguje.
Určitě by také prospělo, kdyby v Evropě fungoval informační systém, jehož prostřednictvím by se státy upozorňovaly na možná rizika.
Šíření nepůvodních invazních druhů není problém pouze České republiky a Evropy, ale i jiných kontinentů. Jak si Evropa vede v porovnání s jinými celky?USA, Austrálie nebo třeba Nový Zéland jsou v nakládání s invazními druhy mnohem dál než Evropané. Je to dáno i tím, že invazemi trpí mnohem více než Evropa, protože ta je osídlena člověkem mnohem delší dobu a krajina je tu více heterogenní, tedy méně náchylná k invazním druhům. V heterogenní krajině také invazi tak pěkně neuvidíte. V USA jsou velké prérie, které je invazní druh schopen zarůst celé.
Dalším velkým rozdílem je rychlost zákroku. V Evropě v porovnání se zmíněnými státy se rozšiřující invazní druh nejdříve zkoumá a studuje a až poté, co se zjistí jeho škodlivost, se proti němu zakročí. To ale už může být pozdě. Pokud invazní druh zaznamenají třeba v některých oblastech USA, Austrálie, pacifických ostrovů, začnou jednat okamžitě a jednoduše tento druh vyhubí. A až poté vlastně zjišťují, co to bylo za zač.
Jsem přesvědčen o tom, že pokud by se u invazních druhů sáhlo k akci dříve, byla by jejich likvidace levnější a efektivnější. Existuje mnoho studií, které ukázaly, že likvidace již rozšířených druhů je buď velmi nákladná, nebo prakticky nemožná.
