Zemědělci a potravináři upozorňují, že dekarbonizace sektoru musí být ekonomicky udržitelná, administrativně zvládnutelná a férová vůči globální konkurenci – a že současný systém podpory prostřednictvím společné zemědělské politiky EU není dostatečný.Článek vznikl při příležitosti konference Dekarbonizace české ekonomiky 2025.Energetika a průmysl nejsou jediné sektory, které musejí snižovat emise. Svůj podíl práce odvádějí také zemědělci a potravináři.
„Emise ze zemědělství v České republice se od roku 1990 snížily přibližně o polovinu, což rozhodně není málo,“ zdůraznil na konferenci Dekarbonizace české ekonomiky
Jiří Jungr, vedoucí oddělení obnovitelných zdrojů energie a environmentálních strategií na Ministerstvu zemědělství.
Tento pokles je však podle něj spojen se snižováním počtu hospodářských zvířat a poklesem soběstačnosti v některých komoditách, což pozitivní zprávou není.
V současnosti tvoří zemědělské emise zhruba 8 % celkových národních emisí, což je přibližně průměr EU. S útlumem těžby uhlí v Česku se ale podíl zemědělského sektoru na celkových emisích v Česku navýší – což podle Jungra může vést k tomu, že zemědělské emise budou terčem pozornosti a také vyššího tlaku na další snižování.
Od nové vlády chceme stabilitu a jasná pravidla, zní ze zemědělského sektoru
Emisní paradox
Zemědělství sice dnes nepatří mezi největší emitenty emisí, zároveň je ale výraznou obětí klimatických změn.
„My dopady změn klimatu vnímáme doslova na vlastní kůži. Klimatickou změnu nemůžeme popřít, sledujeme ji denně na našich polích,“ připomněl
Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR, s odkazem na častější sucha, vichřice či jarní mrazy a s nimi spojené velké ekonomické dopady, včetně problémů s pojišťováním, kterým dnes farmáři čelí.
Příkladem jsou loňské dubnové mrazy, kvůli kterým čeští pěstitelé ovoce čelili ztrátě kolem 1,3 miliardy korun. Část škod jim později kompenzovala krizová rezerva společné zemědělské politiky EU. Pokud se ale podobné události budou opakovat, kompenzační mechanismy by nemusely stačit.
Podle Doležala se zemědělci zároveň potýkají s negativními pohledy z řad veřejnosti. „Část veřejnosti si myslí, že zemědělci pro snižování emisí nic nedělají,“ podotkl Doležal.
Velkou výzvou z hlediska dekarbonizace jsou podle něj minerální hnojiva. Pokles živočišné výroby vede ke ztrátě organické hmoty v půdě, a zemědělci si tak často musejí vypomáhat právě průmyslově vyráběnými hnojivy. Jejich výroba je ale emisně vysoce náročná, protože je založena na zemním plynu, tedy fosilním palivu.
Doležal připomněl, že zemědělci se také pořád pohybují v globálním konkurenčním prostředí a jakákoliv klimatická opatření musejí být ekonomicky životaschopná.
„Pokud opatření zemědělci přinese ztrátu potenciálních výnosů nebo tržních příležitostí, není mu to nějak kompenzováno a přinese mu to ještě byrokratickou zátěž, tak to asi není úplně správná cesta,“ namítl Doležal.
Unie zjednoduší předpisy pro farmáře, ušetřit mají až 1,6 miliardy eur ročně
Společná zemědělská politika: Podpora i zdroj napětí
Společná zemědělská politika EU hraje v dekarbonizaci českého zemědělství dvojí roli – je hlavním finančním nástrojem pro různá opatření, ale zároveň zdrojem frustrace kvůli byrokracii a nejasným prioritám.
Současný český strategický plán vytvořený v rámci společné zemědělské politiky zahrnuje například podporu zatravňování či zalesňování zemědělské půdy nebo podporu precizního zemědělství, které například díky přesné aplikaci hnojiv může omezit nadměrnou spotřebu vstupních surovin. Podmínky pro vyplácení podpory ze společné zemědělské politiky navíc obsahovaly například požadavek ponechat část polí ladem.
Zemědělci ale často argumentují, že podpora není dostatečná – zejména s ohledem na globální konkurenci, které čelí. Klimatická opatření se jim tak nevyplatí, což je od provádění takových kroků demotivuje. Budoucí společná zemědělská politika EU bude mít navíc nižší rozpočet, obavy z nedostatku podpory pro zelenou transformaci tak sílí.
Znepokojení jsou také potravináři.
Jiří Šír z Potravinářské komory ČR kritizoval návrh Evropské komise, podle něhož bude nová zemědělská politika po roce 2028 podporovat pouze zemědělce a lesníky, a nikoliv potravináře. Ti budou muset sahat pro podporu do jiných „kapitol“, například do strukturálních fondů určených pro rozvoj regionů.
Podcast | Komise vs. europoslanci. Co přinesla bitva o budoucí rozpočet EU?
Energie a hnojiva
Co se týče dekarbonizace sektoru, odborníci vidí největší potenciál v nakládání s hnojivy a energiemi.
Petr Koňata, expert na uhlíkovou stopu v zemědělství ze společnosti CI3, připomněl, že změna ve využívání dusíkatých hnojiv se v uhlíkové stopě podniku projeví „několikanásobně“. Jde jak o samotnou výrobu hnojiv, tak o emise z jejich aplikace.
Řešením je podle něj precizní zemědělství – optimalizovat dávky, časování i typ hnojiv. Velkou službu dělají také bioplynové stanice, které řeší nakládání se statkovými hnojivy a navíc vytvářejí teplo a elektřinu.
Důležitým tématem jsou i energeticky náročné procesy v potravinářství. „Potravinářský a nápojový průmysl je největší průmyslový sektor v Evropské unii. Je větší než automotive, je větší než chemický a tak dále,“ zdůraznil Šír. Dekarbonizace tohoto sektoru je podle něj primárně závislá na dekarbonizaci energetiky. „Kdo zajistí tu bezemisní energii, kterou potřebují potravinářské výroby? Někdo to zajistit musí. Jinak žádná dekarbonizace sektoru pochopitelně není reálná,“ upozornil Šír.
K tomu se přidává frustrace z byrokracie. Šír ostře kritizoval složité evropské regulace, které jsou sice dobře myšlené, ale v praxi často končí špatně. Jako příklad uvedl nařízení proti odlesňování, které podle něj klade na podniky neuvěřitelnou administrativní zátěž. Instituce EU nicméně nedávno rozhodly o jeho
dalším odložení.Zástupci sektoru navíc upozornili, že transformace probíhá v době, kdy čelí dalším mimořádným výzvám, souvisejícím především s ruskou invazí na Ukrajinu a napnutými veřejnými rozpočty. Financování dekarbonizačních opatření se tak stává komplikovanějším.
