Pandemie byla taková ochutnávka toho, co teprve přijde: většina generace baby-boomers půjde do důchodu a nastane nám tu opravdu obrovská díra na trhu práce, upozorňuje akademička Cecilia Bruzeliusová, která působí na univerzitě v německém Tübingenu.
Cecilia Bruzeliusová se zabývá migrací v rámci Evropské unie, problémy pracovního trhu a příčinám a důsledkům fenoménu migrace Evropanů „za prací“. Rozhovor vznikl při příležitosti konference „Call to Europe: Addressing the crises: costs, Covid-19, climate & conflict“.
Čemu se ve svém výzkumu aktuálně věnujete?
Můj výzkum se soustředí ne intermigraci, tedy migraci v rámci EU států. Zabývám se legislativou, která se toho týká. Hlavně tedy tím, jestli člověk překračující hranice má nebo nemá nárok na podporu sociálním systémem. Dělám současný výzkum, co se děje právě teď, ale dívám se také do historie a srovnávám vývoj volného pohybu po Evropě. Zkoumám ale i fenomén emigrace, kdy lidé, většinou z východní části EU, odcházejí ze svých zemí za lepšími pracovními podmínkami. A to i mimo EU. Sleduji tak, jestli se EU politika o takové lidi vůbec zajímá, nebo o ten fenomén, že dochází k odlivu mozků z EU.
Změnila nějakým způsobem pandemie covid-19 naše přemýšlení o volném pohybu v rámci EU a migraci?
To bych také ráda věděla nějak přesněji. Co ale víme a zjistili jsme to během pandemie, je, jak závislí jsme my, v Evropské unii, na migrujících pracovnících. Tím myslím i v rámci EU, ale především na těch mimo EU. Projevilo se to zejména v kapacitách tak zvaných klíčových pracovníků. A nemyslím si, že se to po pandemii nějak začalo měnit nebo na to reagovat. Například u lidí v zemědělství, pro ty nebylo nic nového, že mají nedostatek kapacit, bylo to ale nové pro veřejnost, která si toho v rámci krize začala více všímat. Je ale pravda, že se zatím nezačaly tvořit žádné systémové změny, které by na problém reagovaly. Hodně se o tom mluvilo, málo se koná.
Pandemie tedy spíš upozornila na problémy, které už v této oblasti byly…
Přesně tak, a co jsme si v rámci pandemie uvědomili, tedy právě kromě toho, že určitým způsobem zvýraznila různé sektory, jako je zemědělství, potravinářský průmysl obecně nebo sektor sociální péče, že v těchto odvětvích v západní Evropě pracují z velké části lidé z východní Evropy i mimo EU. Pandemie tak byla taková ochutnávka toho, co teprve přijde: většina generace baby-boomers půjde do důchodu a nastane nám tu opravdu obrovská díra na trhu práce. V některých sektorech, jako v gastro průmyslu, zase kvůli pandemii nebyla práce, po pandemii se ale lidé nevrátili na stejné pozice, protože si mezitím našli jinou, třeba i lepší práci. Sleduji hodně německou debatu, protože tu žiju, ale je tu opravdu velká diskuse nad tím, jak prázdná místa na trhu práce obsadit a že vlastně potřebujeme pracující ze zahraničí.
Jaký je v tomto scénáři rozdíl mezi pracujícími z EU a těmi mimo EU?
Samozřejmě, je tu velký rozdíl. V rámci Evropské unie je volný pohyb, mají jiné podmínky. Tady už je jen otázka toho, jak ty lidi sehnat a najmout. Zase zmíním Německo, tady přibližně před měsícem uvolnili zákony týkající se pracovníků z EU, tím motivují lidi, aby přijeli.
Jaký je rozdíl ve vnímání pracovníků ze zahraničí, kteří jsou z EU a kteří nejsou?
Záleží, jestli myslíte v myslích politiků nebo běžných obyvatel.
Myslím vlastně oba tábory, začněme třeba běžnými obyvateli. Jak vnímají migranty-pracovníky?
Doteď jsem hovořila o migraci opravdu z pohledu legislativy, tedy nějakých jasných škatulek, kdo je z Unie a kdo není. Jenže takhle to v myslích běžných obyvatel nefunguje. Migrace je pro ně téma spojené s rasou a etnicitou. Potom i lidé, kteří jsou tak zvaní „expati“, spadají v očích lidí do kategorie „migranti“, přestože to tak ve skutečnosti není. To jsme prokázali i mnoha výzkumy, že termín migrant se v běžném chápání málo kdy pojí s legitimním obsahem slova migrant v zákonech. V tomto je ale také velký rozdíl, z jaké ekonomické třídy lidé pocházejí, a tedy jakou práci vykonávají. Tedy, zda jste společností považováni za ty na „vítězné straně“ nebo „selhávající straně“. Není to tedy jen etnicita, ale třeba i gender nebo právě příslušnost k ekonomické třídě.
A co se týče těch politiků?
Myslím si, že jsou si toho politici velmi vědomi a je to jedna z otázek, které bych si ráda kladla i v nějakém z budoucích výzkumů – tedy, jak komunikovat fakt, že potřebujete lidi ze zahraničí do svých personálně nedostatečných sociálních systémů. V mnoha zemích jsou na vzestupu populistické strany, které jsou naladěné na náladu určitých skupin lidí a jdou rétoricky úplně proti.
Jaké EU země naopak nejvíc čelí odlivu lidí, tedy emigraci? A proč?
Samozřejmě se to časem mění. Dřív to bylo třeba Portugalsko, odkud se lidé hodně stěhovali jinam za prací. Po roce 2004, kdy do EU vstoupily další země, včetně Česka, se situace změnila. Některé země čelí velké emigrační vlně, jako Polsko, a to kvůli obrovské míře nezaměstnanosti. Dnes máme tedy různě po Evropě velké polské diaspory, z Polska už ale v takovém množství lidé aktuálně neodcházejí. Naopak aktuálně odcházejí lidé z Chorvatska nebo balkánských zemí. A odliv lidí lze očekávat i po rozšíření EU právě o další balkánské země.