Zdroje energie se vedle tanků a střel staly jednou z ruských zbraní proti Evropě. Evropská unie proto musela řešit strmý nárůst cen energií a zaměřit se na posílení své energetické bezpečnosti. Architektura evropské energetiky tak dostává nové obrysy.
Země EU se v reakci na energetickou krizi, která doprovází válku v Evropě, shodují, že klíčem k jejímu řešení jsou úspory, odstřižení se od ruských zdrojů a reforma trhu s elektřinou.
Podle hlavního ekonoma společnosti ČEZ Pavla Řežábka to byl krok správným směrem.
„Nebyl to příjemný proces, ale celá Evropa to nakonec zvládla. Hodně toho udělalo politické rozhodnutí ponechat působit trh,“ vyhodnotil, jak se Evropa s energetickou krizí vypořádala.
Za úspěchem podle něj stojí sázka na úspory. Ty se podařilo navýšit rovněž s pomocí tržního prostředí. „Firmy, pro které to mělo nejmenší přidanou hodnotu, výrobu nejvíc omezily. Některé bohužel skončily. Naopak firmy s vyšší přidanou hodnotou to zvládly. Došlo tak k obrovským úsporám. A ty úspory můžeme mimochodem pozorovat i dnes, když už je teplo. Úspory plynu oproti předchozím rokům jsou pořád na úrovni zhruba 20 %,“ popsal Řežábek redakci.
Podle vrchního ředitele na ministerstvu životního prostředí Petra Holuba situace naučila šetřit nejen firmy, ale i české domácnosti. „Na plynu to bylo zhruba 20 % a na elektřině asi 5 %, a to nejsou malá čísla,“ doplnil.
Úspory v domácnostech při topení, svícení nebo vaření je ale podle něj třeba přetavit v dlouhodobější řešení. „Úspory se projevily v důsledku chování – lidé méně topili, rychleji se sprchovali, vařili s pokličkou. To jsou ale úspory, které časem vyvanou, nemusí pokračovat a nebudou stačit. Je potřeba převést je do dlouhodobých opatření, a to jsou například investice do renovací budov,“ zdůraznil Holub.
Na dlouhodobá opatření poukázal i Řežábek. „Úspory nejsou moc příjemné, jsme zvyklí na své pohodlí, takže z nich částečně asi slevíme. Odehrály se ale i dlouhodobé strukturální změny. Někdo si nainstaloval tepelné čerpadlo a bude ho mít dalších 30 let, jiný si pořídil fotovoltaiku na střechu a ušetří, někdo si zateplil dům… To všechno se sčítá,“ popsal.
Raději posloucháte? O energetice v dobách války máme podcast:
Podcast: Poválečná energetika: Pokud se ruský plyn vrátí do Evropy, bude to za desítky let
Krize zažehnána?
I díky Česku krize nedošla nakonec tak daleko, že by lidé v Evropě neměli čím topit. Česko totiž v kritickém období – ve druhé polovině roku 2022 – předsedalo Radě Evropské unie. Vedlo tedy jednání, na kterých docházelo ke klíčovým rozhodnutím třeba o plnění zásobníků.
Strategie v podobě diverzifikace dodavatelů a zdrojů, reformě trhu s elektřinou, úspor a střádání zásob ale nutně nevede k tomu, že si Evropa více než rok po zahájení ruské invaze může oddychnout. Podle expertů by se měly mít evropské země před další topnou sezónou na pozoru a nepolevit.
„Jsme za vodou pro příští zimu? Nejsme. Výchozí podmínky jsou ale o hodně lepší, máme skvěle nakročeno. Zásobníky máme naplněny tak, jak nikdy v tuto dobu. Je šance, že se naplní už v září a to všechno stlačuje ceny dolů. Pokud ale přijde tuhá zima, může to být ještě nepříjemné,“ upozornil Řežábek.
„Loňská zima byla mírná. Je třeba očekávat i tužší zimu. Sice nevíme, jestli to tak bude, ale je potřeba se připravit na to, že to bude složitější,“ souhlasil Holub.
Podcast: Povinnost zateplit dům ze svého? Vysvětlujeme směrnici o renovaci budov
Energetický mix budoucnosti
Evropě „vytrhl trn z paty“ zkapalněný plyn (LNG). V řadě zemí rychle vyrostly plovoucí terminály, kam LNG dováží noví i staří partneři.
Jak zdůraznil Řežábek, do karet Evropě hraje také to, že plynu je na světě mimo Rusko spoustu.
„Zemního plynu je po celé zeměkouli hodně, jenže ty státy, které jej mají k dispozici do něj dostatečně neinvestovaly. Říkaly si totiž: ‚My zainvestujeme, dovezeme plyn do Evropy a Gazprom nás díky potrubí cenově podstřelí, takže se nám to nevyplatí‘. Gazprom se ale ukázal jako naprosto nesolidní partner, jiné státy a firmy tak vycítily příležitost a skutečně začaly investovat,“ vysvětlil.
„Přestavba“ energetiky kvůli bezpečnosti jde navíc ruku v ruce s dekarbonizací a zelenějšími zdroji energie. „Evropa klade důraz na lokální bezpečnost a není pochyb, že fotovoltaika a vítr jsou lokální zdroje. Ty vám nikdo nevezme. Takže po celé Evropě došlo k boomu těchto technologií,“ popsal Řežábek.
V budoucnu by to tedy mohlo podle něj v Evropě vypadat následovně: „Evropa dlouhodobě míří k tomu, že zemní plyn nahradí vodíkem. Vodík bude částečně vyrábět z domácích zdrojů – třeba z přebytků při výrobě zelené elektřiny. Částečně ho bude ale i dovážet“.
Než k tomu ale dojde, bude plyn ještě potřeba a není vyloučeno, že se do hry vrátí i ten ruský. „Z hlediska současné situace to ale bude trvat mnoho let, možná desítek let,“ odhadl Řežábek.
Konkrétně Česko pak podle něj vsadí na plyn jako flexibilní doplněk v energetickém mixu postavenému na slunečné, větrné a jaderné energii. Výhledově by pak v tuzemských reáliích mohl flexibilní plyn, který pokryje poptávku, když nesvítí a nefouká, nahradit vodík a baterie.
Zatímco neblahá energetická situace vyvolala v Češích touhu po instalaci solárů na střechy vlastních domů, větrníky jsou stále opředeny řadou mýtů a lidé je „na svém dvorku“ nechtějí především kvůli velikosti a vzhledu.
Podle ředitelky společnosti WEB Větrná energie Michaely Lužové za tím stojí například to, jak o obnovitelných zdrojích komunikují politici. „Za posledních 15 let v médiích zaznívala na adresu obnovitelných zdrojů, větru obzvlášť, převážně negativní vyjádření. Třeba ze strany vlády nebo prezidenta. Objevují se řeči typu, že u nás stejně nefouká, tak to nemá smysl. V lidech to ale zůstane. I v těch úřednicích, kteří to pak dostanou na stůl a mají to povolit,“ uvedla s tím, že v poslední době se to ale mírně – mimo jiné i „díky“ energetické krizi – lepší.
Lidé se také často bojí, že větrná elektrárna v okolí by byla příliš hlučná. Podle Lužové jsou ale stanoveny přísné limity, elektrárny se staví v dostatečné vzdálenosti a hlučnost se kontroluje.
Budovat větrníky je navíc velmi těžké i z hlediska povolovacích procesů. Proto by se měly jak podle Lužové, tak podle Řežábka procesy zjednodušit.
„Postavit větrnou elektrárnu v České republice trvá obecně pět let, když je vše nachystáno a není potřeba změna územního plánu. Jsou ale i projekty, které trvají 10 až 12 let,“ popsala Lužová.
Kvůli takovým průtahům ale Česku hrozí, že nedokáže vybudovat dostatečně rychle dostatek obnovitelných zdrojů, jejichž energii bude do budoucna potřebovat až dojde na vypínání uhelných elektráren.
„Nyní máme instalovaných ve větru asi 360 MW. To jsou ale elektrárny, které dosahují 15 až 20 let a více než 90 % z nich má omezená stavební povolení, takže se budou muset demontovat. Jsme tedy v podstatě na nule, a pokud se rychle nezačne stavět, tak větrnou energii mít nebudeme. Na rozdíl od solární, která je neporovnatelně rychlejší a jednodušší na výstavbu,“ varovala Lužová.
Pokud by se ale mělo Česko spolehnout převážně na fotovoltaiku, tak bude mít podle Lužové v létě přebytky energie, ale v zimě a v noci nebude mít čím svítit. „Vítr je skvělý v tom, že energii ze slunce dorovnává,“ uzavřela.
Válka v Evropě
