Nová dohoda EU s Tuniskem připomíná tu s Tureckem, která do určité míry zafungovala. Propojovat ekonomickou pomoc s migrací je ale riskantní, říká odbornice na migraci Lucie Macková. Protože EU stále nemá jasná azylová pravidla, uprchlíci žijí v „limbu nejistoty“, dodává.Lucie Macková působí jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde se zabývá rozvojovými aspekty migrace, včetně dopadu remitencí a návratové migrace. Zajímá se také o kvalifikovanou migraci, její dopady na pracovní trh a roli mezinárodních organizací v migraci.Podle nedávného průzkumu STEM Češi ani nadále nemají problém s tím, aby jejich země poskytovala útočiště ukrajinským uprchlíkům, nezamlouvá se jim však myšlenka, že by měli zůstat dlouhodobě a „zapustit kořeny“. Proč si myslíte, že to tak je?Přístup Čechů k ukrajinským uprchlíkům je podobný jako přístup Poláků nebo Slováků. Různé výzkumy ukazují, že Ukrajinci jsou v Česku nejvíce pozitivně přijímanou uprchlickou skupinou, a to s velkým odstupem. To je dáno i historicky, všechny postkomunistické země jsou založené na podobné etno-kulturní národní identitě. Stejně tak platí, že země jako Česko přijímaly před rokem 2022 velmi malé počty uprchlíků, a až díky osobnímu kontaktu s Ukrajinci se negativní postoje k migraci umenšují.
Česko bude do budoucna potřebovat pracovní sílu a ukazuje se, že uprchlíci z Ukrajiny jsou v průměru více kvalifikovaní než česká populace, takže je v našem zájmu, aby zde zůstali delší dobu. To ale v průzkumech příliš roli nehraje a samozřejmě se už také objevuje jistá „únava z pomoci“, takže je pravděpodobné, že podpora bude ještě do budoucna klesat.
Zároveň platí, že čím déle zde uprchlíci jsou, tím je pravděpodobnější, že tu také zůstanou. To samozřejmě závisí na tom, jak se bude vyvíjet konflikt. Díky evropské směrnici mohou zatím zůstat do března 2025, co bude dál, je ale nejisté.
Podcast: EU buduje ‚pevnost Evropa‘. Nic na tom nezměnili ani ukrajinští uprchlíci
Ve výzkumu se věnujete návratové migraci. Jak vlastně vypadají současné prognózy o tom, jak velká část uprchlíků se chce vrátit zpět na Ukrajinu?Některé odhady říkají, že třetina zůstane, třetina se vrátí a třetina se přesune do jiných zemí, ale zevšeobecnit se to asi v tuto chvíli nedá. Čím bude konflikt trvat déle, tím pravděpodobněji budou uprchlíci chtít zůstat v Česku nebo odejít například do Německa, kde na ně mohou například čekat lepší platové podmínky.
Z rozhovorů, co jsem dělala s ukrajinskými uprchlíky tady v Česku, vyplynulo, že důležitým faktorem je pro ně vždy provázanost rodin. Pokud mají rodinu na Ukrajině, tak se tam chtějí po válce vrátit. Naopak pokud jsou už všichni členové za hranicemi, tak už si chtějí budovat život jinde. Dalším faktorem bylo to, jak vnímali blaho dětí – pokud jejich děti čelily ve škole diskriminaci nebo se jim nelíbilo ve školce, tak více zvažovali návrat na Ukrajinu. Naopak pokud zde viděli lepší příležitosti ve vzdělávání, tak byli spíše nakloněni k tomu zůstat. Roli samozřejmě hraje i region původu – někteří lidé opravdu nemají kam se vrátit.
Pokud bych Ukrajinu mohla srovnat se situací v Sýrii, kde je konflikt delší dobu, tak tam došlo v roce 2018 k otevření hranic s Libanonem a Jordánskem, ale velká část Syřanů se nevrátila, i když mohla. Šlo o jen 360 tisíc osob z celkových asi šesti milionů, které raději zůstaly v okolních zemích. Ten návrat samozřejmě musí být vždy bezpečný.
Zmiňovala jste, podobně jako STEM, že vidina nových ukrajinských pracovníků pro český trh nehraje v očích Čechů příliš velkou roli. Jak se tedy v Česku obecně díváme na legální, pracovní migraci? Vnímáme vůbec její význam? Slováky nepočítejme, to je asi výjimka.Na politické úrovni rozhodně existuje shoda, že do budoucna bude potřeba demografickou situaci řešit, a to v rámci celé Evropy. Právě migrace může představovat jeden ze způsobů, jak se s demografickým propadem vypořádat.
Je potřeba říct, že země původu, případně etnicita nebo náboženství, hrají roli v tom, jak jsou cizinci vnímání nejen v Česku, ale i v dalších zemích Evropy. Předsudky vůči migrantům se ale snižují s jejich dosaženým vzděláním.
Když se bavím s kvalifikovanými cizinci tady v Česku, tak opakovaně zaznívá to, že se setkávají s diskriminací nebo negativním přístupem. Jsou to často drobnosti, ale nastřádají se. Nejsou to zkušenosti jednotlivců, jedná se o systematický jev, nicméně není plošný. Cizinci ze západních zemí se s tím u nás do takové míry nesetkávají a často zmiňují, že by nechtěli pocházet ze subsaharské Afriky nebo z východu, protože by to měli v Česku mnohem těžší.
O tom, že český pracovní trh se bez cizinců do budoucna neobejde, tedy Češi nepřemýšlejí?Myslím si, že se u nás hodně řeší krátkodobé potřeby trhu práce, například potřeba posílit zaměstnanost v automobilovém průmyslu, ale už se neřeší budoucí vývoj. Jaké sektory ekonomiky a přidanou hodnotu chceme rozvíjet. Dlouhodobější vize chybí.
V průběhu léta jste pracovala na výzkumu, který se týkal programů pracovní migrace do Česka v kontextu politik EU. O co v něm konkrétně šlo a co jste zjistila?V rámci tohoto výzkumu jsem dělala rozhovory s ministerstvy a dalšími aktéry, kteří se otázkou pracovní migrace u nás zabývají. Jednotlivé programy se napříč zeměmi EU liší, a úkolem tedy bylo zmapovat, jaké programy existují konkrétně v Česku, jak jsou využívané a kdo v nich hraje důležitou roli.
Bylo to spojené i s tím, že aktuálně se na evropské úrovni skloňují vybrané státy jako Tunisko, ze kterých se mohou stát prioritní země pro partnerství, čímž by se jim do budoucna otevřely programy pracovní migrace do EU. V tuto chvíli se o tom vyjednává a není jasné, jak to dopadne, zatím jsou ty programy dost roztříštěné.
Aktuálně u nás existují dva programy pro vysoce kvalifikované migranty, které jsou otevřené prakticky všem zemím. Pak ale existuje také program pro středně kvalifikované pracovníky, kde jsou stanovené kvóty pro jednotlivé země, které vypovídají o tom, odkud je pro Česko migrace žádoucí a odkud ne.
Tunisko a Lampedusa
Zmínila jste Tunisko, se kterým EU nedávno podepsala memorandum, které má mimo jiné přispět k potlačení nelegální migrace do Evropy. Z mnoha stran ale na tuto dohodu míří kritika. Vnímáte ji také jako problematickou?Dohoda s Tuniskem byla koncipována obdobně jako dohoda s Tureckem (
z roku 2016, pozn. red.), která může být do jisté míry brána jako úspěšná, protože vedla ke snížení migrace do Evropy. Ten úspěch už se ale nemusí opakovat, protože Turecko mělo jiné výchozí podmínky, postupně se dokonce z tranzitní země stalo zemí cílovou, která migranty potřebuje, má na ně kapacitu i vhodné podmínky. Dohoda s EU byla pro prezidenta (
Recepa Tayyipa) Erdogana politicky výhodná, i ta částka byla tehdy úplně jinde než teď v případě Tuniska.
Liší se i charakter dohody, u Turecka šlo především o financování pohraničních bezpečnostních opatření, zatímco v případě Tuniska mají jít peníze na ekonomickou pomoc zemi původu migrantů, která má zajistit, aby lidé neodcházeli. Rozvoj a migraci je ale dost nebezpečné spojovat, nikdy nejde o přímočarou záležitost. Taková dohoda dokonce může krátkodobě zvýšit migraci, protože lidé mají lepší socioekonomické podmínky, vyšší vzdělání a díky tomu mohou chtít ze země odejít.
V Tunisku je samozřejmě problematická otázka lidských práv. Vládní diskurz vůči africkým migrantům vyhrotil situaci tak, že docházelo k útokům na ně, přicházeli o práci a podobně. Prezident (
Kaís) Saíd v době podpisu memoranda říkal, že situace zdaleka není tak vážná, nevládní organizace to ale vidí jinak.
Další velmi aktuální téma je bohužel italský ostrov Lampedusa, kam opět připlouvají tisíce migrantů. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zmiňuje například rozšíření legálních cest do EU jako jedno z možných řešení této situace, která se neustále opakuje. Mohlo by něco takového fungovat?Letos už Lampedusa zažila dvojnásobek příchozích v porovnání se stejným obdobím za minulý rok, což je samozřejmě velká zátěž pro tak malý ostrov. V rámci Itálie už ale existuje relokační mechanismus z jihu na sever, a stejně tak by byl řešením relokační mechanismus v rámci EU. O tom se nyní jedná, ale bylo by to pouze řešení důsledků.
Musíme se zeptat, proč k neregulérní migraci vůbec dochází. Jasná odpověď je, že neexistuje dostatek možností, jak se do Evropy dostat legálně. Často se proto skloňuje pomoc v místě původu, jak jsme se bavili v případě Tuniska, ale ta přes svou nezbytnost nemusí vést k oslabení migrace.
Dává proto smysl také rozšířit legální cesty do EU, což mohou být zmíněné programy pracovní migrace pro různě kvalifikované osoby, nebo programy pro práci v zemědělství. Může ale jít také o tzv. přesídlovací programy ze zemí mimo EU, tady Evropa trochu zaostává. Když si vezmeme tradiční země pro přesídlovací programy jako Austrálie, Kanada nebo Spojené státy, tak tam jsou ty počty přesídlených osob mnohem vyšší. EU rozhodně může tyto objemy navýšit, může se například jednat o lidi v uprchlických táborech, kteří často mají požadované kvalifikace, případně mohou absolvovat nějaký kvalifikační kurz přímo v táboře, který poskytují mezinárodní organizace, například v IT.
Ani deset let od tragédie u Lampedusy nemá EU řešení migrace, varuje italský expremiér
Další řešení má být, jako vždy, urychlení návratů nelegitimních žadatelů o azyl. Proč si myslíte, že návratová politika EU nefunguje, či spíše neexistuje? Jsou to kapacitní důvody, že zkrátka není tolik pracovníků, kteří by vyřizovali žádosti?Určitě, může to být administrativní zátěž, může jít ale také o to, že readmisní dohody jsou uzavřené jen s omezeným počtem států. Některé země tedy mohou odmítat přijmout zpět určité osoby, například kvůli absenci dokladů. Pro státy původu je také daleko výhodnější počkat na uzavření dohody s EU o návratech jako součásti nějakého širšího balíčku pomoci s ekonomickými pobídkami.
V současnosti asi jen pětina osob, které jsou vyhoštěny, z EU skutečně odejde. To je opravdu nízké číslo. Je to špatně nastavené, protože to zvyšuje zranitelnost těchto lidí, žijí kvůli tomu v ilegalitě, nahrává to obchodu s lidmi.
Existují návratové programy, které jsou do určité míry využívány, jsou takovou mírnější formou deportace. Podporují to různé agentury, ale není to v rámci EU sjednocené.
Stejně tak není sjednocený systém sdílení informací o návratech. Do března 2023 nebylo známé, zda správní vyhoštění už nebylo uděleno jiným státem EU, země mezi sebou tyto informace nesdílely. Teprve nedávno se dohodly, že databáze budou sdílet, což by mohlo vést k posílení návratů, ale bude to ještě nějakou dobu trvat.
S návraty je spojený také koncept „bezpečných třetích zemí“. EU se ale neshodne na tom, které to jsou, každý člen Unie má svůj seznam. Tady je potřeba si klást otázku, do jaké míry tyto země skutečně jsou bezpečné, zda jsou bezpečné pro všechny skupiny migrantů, co se tam vrací.
Ještě bych zmínila, že u návratové politiky se také ukazuje roztříštěnost napříč Evropou. Velmi se totiž liší úspěšnost azylových žádostí podle toho, v jaké zemi je žadatelé podají. I lidé stejné národnosti a ve stejné situaci mají velmi rozdílné šance na získání azylu podle toho, kde si zažádají o ochranu. V roce 2022 bylo více než 80 procent prvoinstančních kladných rozhodnutí o udělení azylu vydáno v Estonsku, Bulharsku, Maďarsku, Nizozemsku a Irsku, naopak na Kypru, na Maltě a v Chorvatsku byla úspěšnost méně než 20 procent. Je to taková loterie.
Například Německo je v tomto ohledu přetížené, azylovou žádost trvá vyřídit asi rok, jsou tam navíc různé formy odvolání. Takže i toto přispívá ke dnešní situaci, kdy návratová politika není příliš úspěšná.
Situaci asi komplikuje i to, že migranti musí podle dublinského nařízení požádat o azyl v první zemi EU, do které přijdou, ne?Přesně tak, i když dublinské nařízení bylo pozastaveno. Jedná se o takové „limbo“, panuje velká míra nejistoty, protože se stále čeká na to, až se schválí Nový pakt o migraci a azylu. Ten by měl vše vyjasnit, protože má obsahovat i relokační mechanismus.
Migranti jako kořist v rukou diktátorů
Zajímal by mě Váš pohled ještě na jednu věc. Objevila se informace o tom, že členské státy v Radě by mohly do nařízení o zvládání krizí (Crisis Management Regulation) přidat výjimku při tzv. instrumentalizaci migrace. To by znamenalo, že mechanismus pomoci přetíženým státům by se nespustil v případě, kdy by nějaká třetí země úmyslně zatlačila na EU skrze vlny migrantů, jak to pár let zpět udělalo např. Turecko. EU by tak vůbec nemusela zpracovávat žádosti takových migrantů.Stalo se to i v případě Maroka, často se zmiňuje také Bělorusko. Rozumím tomu, že pro státy není příjemné řešit migraci jako geopolitické téma, ale zároveň by migranti a uprchlíci neměli být bráni jako nějaká kořist v rukou diktátorů.
Navíc podle mezinárodního uprchlického práva je nepřípustné, aby neproběhlo azylové řízení. Jsou to nástroje, ke kterým se evropské země zavázaly po druhé světové válce, kdy hodně uprchlíků pocházelo z evropských zemí. Ilegální pushbacky, které se dějí na bělorusko-polské hranici nebo ve Středozemním moři, opravdu nemají místo v 21. století.
Tím, že se evropské státy snaží přesunout migranty do zmíněných „bezpečných třetích zemí“, tak se nezbavují své odpovědnosti za to, co se s nimi stane. V tuto chvíli se například podle zpráv různých organizací ukazuje, že Tunisko i po dohodě s EU odváží migranty na hranici s Libyí, kde jsou ponecháni v poušti, což vede ke ztrátě lidských životů. To samé se děje i na vnější schengenské hranici ve Středozemním moři. EU musí sledovat nejen ochranu hranic, ale i porušování lidských práv.
Zrušte pakt s diktátorem. Europoslanci se přou o „zákulisní“ migrační dohodu s Tuniskem
Když to shrneme – čekáte, že se bude opakovat migrační krize z let 2015 a 2016? Že migranti „zaplaví naše ulice“, jak to předpovídá Andrej Babiš a další populističtí politici?Je potřeba si uvědomit, že 70 procent uprchlíků celosvětově zůstává v sousedních nebo okolních zemích a regionech. Ti, kteří přijdou do Evropy, jsou už tedy hodně privilegovaní. Německo se velmi dobře vypořádalo s migrační situací v letech 2015, 2016, přijalo milion uprchlíků. Teď zvládá milion Ukrajinců, celkově je jich mimo Ukrajinu pět milionů a myslím si, že to Evropa zvládá velmi dobře a má kapacitu na to přijímat další osoby.
Je ale také možné, že se do budoucna budou měnit směry migračních toků, jak se to stalo mnohokrát v historii. Migrace nutně nemusí vzrůstat, za poslední desetiletí nedochází globálně k příliš velkému nárůstu, pořád se to pohybuje okolo tří nebo čtyř procent celkové populace. Do budoucna může hrát roli environmentální migrace, ale opět jsme u toho, že většina osob zůstane v zemi původu, jen přejde na jiné místo, nebo v okolních zemích.
