Technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) může lidstvu pomoci „filtrovat“ emise CO2 vypouštěné z elektráren a továren. Háček je však v tom, že zatím je tato technologie jen velmi drahá – kvůli potřebné infrastruktuře, ale také své energetické náročnosti. Představuje technologie CCS možné řešení změny klimatu? A proč je jejím velkým podporovatelem právě fosilní průmysl? V podcastu Evropa zblízka se redakce ptala analytika Asociace pro mezinárodní otázky Martina Abela.
Soundcloud |Pocket Casts| Spotify |Podcasty Google| Apple Podcasts.Podcast vznikl s podporou European Climate Foundation.Co přesně CCS je? Co si pod touto zkratkou můžeme představit?
CCS je soubor technologií, které slouží k zachytávání a skladování oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů, jako je třeba metan. A je to něco, co je podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) klíčové pro dosažení klimatické neutrality v rámci celého světa do roku 2050. Je potřeba zdůraznit, že se nelze spoléhat pouze na soubor technologií CCS, ale podle všech dostupných scénářů je to nezbytná součást mixu.
Jak zachytávání uhlíku probíhá? Jak například vypadají přístroje, které uhlík chytají, a kam ho ukládají?
Je celá řada způsobů, jak uhlík zachytávat nebo ukládat. Můžeme si to představit jako velké zařízení, které je připojeno ke zdroji emisí, průmyslovému závodu nebo elektrárně. A CCS z jejich výstupu – tedy nějakého plynu, který vypouští – oxid uhličitý různými způsoby, například chemickým procesem, získává. Potom jej pomocí nějakého média stlačuje a ten pak může být potrubím nebo v třeba v nádržích přepraven do místa, kde se uloží.
Existují různé způsoby ukládání. Dva základní jsou ukládání na bývalých ropných plošinách na moři, čili v evropském kontextu půjde zejména o ropné plošiny na Baltském a Severním moři, anebo na pevnině. V takovém případě se ukládá do tzv. solných akviférů, což jsou roztoky, které se nacházejí asi jeden až tři kilometry pod zemí a do nichž je možné oxid uhličitý vtlačit. Tam se z pohledu lidského života ukládá vlastně permanentně. Podle dostupných výzkumů zatím neexistují důkazy o tom, že by odtamtud uhlík kdy unikal, protože jakmile se oxid uhličitý naváže na vodu, tak je velmi těžké jej z ní zase zpátky dostat.
Jde tedy o skutečně dlouhodobé řešení?
Klimatická krize je způsobená sycením atmosféry skleníkovými plyny, které byly člověkem z těchto hlubinných úložišť vytěženy, ať už jde o uhlí, ropu, nebo zemní plyn. Je to uhlík, který se tam po miliony let vytvářel, my jsme ho vlastně ze zemské kůry dostali a nyní se nachází v atmosféře. A pokud máme dnes to už destabilizované klima zase stabilizovat, tak bude potřeba uhlík dostat zpátky pod zem.
Na jednu stranu je totiž velmi důležité co nejvíce jako sekvestrovat, čili ukládat uhlík z atmosféry zpátky do půdy a biomasy typicky pomocí fotosyntézy. Problém ale je, že toto řešení bývá spíš krátkodobé, protože uhlík, který se uloží například do stromu nebo do orné půdy, se z nich může zase lehce dostat. Ať už nějakým narušením povrchu nebo v případě stromů třeba požárem, suchem atd. Pokud je ale vtlačen hluboko pod zemskou kůru, tak tam může zůstat dlouhodobě.
Cementárny, rafinérie i ocelárny
Už jste to částečně zmiňoval. Kterých všech sektorů se bude CCS týkat?
To je do značné míry politická otázka. Dneska jde uhlík zachytávat na celé řadě různých provozů, ať už to jsou třeba cementárny, ropné rafinérie, ocelárny a vápenky, nebo třeba elektrárny a výrobny vodíku. Vzhledem k tomu, že tato technologie nesnižuje naši závislost na fosilních palivech a je poměrně drahá, tak se v odborné veřejnosti hovoří hlavně o využití tohoto souboru technologií v tzv. hard to abate sektorech. To jsou sektory, které jsou těžko elektrifikovatelné a ve kterých se nemůžeme vyhnout emisím čistě s pomocí obnovitelných zdrojů, ale je potřeba využívat alternativní způsoby, jako je třeba právě zachytávání uhlíku.
Typicky to bude ocelárna. Třeba v případě koksu není vůbec jednoduché získávat palivo pro ocelárnu jinak než pomocí fosilních zdrojů. A jediným řešením, jak dekarbonizovat ekonomiku a zároveň nadále udržet naše ocelárny, by tak muselo být využití technologie CCS.
Jak rozšířená technologie CCS momentálně je? Je to už běžná praxe?
Oproti laické představě je to už velmi stará technologie. První výzkumné projekty jsou už sto let staré, nicméně pořádně se technologie začala rozvíjet teprve v druhé polovině dvacátého století. A dnes už víme o lokalitách po celém světě, kde již k ukládání uhlíku dochází. V Evropě to je Island, Norsko nebo Velká Británie, ale také Spojené státy nebo třeba Čína.
Celkem dnes dochází k ukládání uhlíku ve výši 40 milionů tun oxidu uhličitého, což je asi třetina emisí České republiky za rok. A tím pádem nelze říct, že by to byla silně rozšířená technologie. Je to malinkatý zlomek světových emisí. Ale jak jsem už říkal, podle IPCC bude nutné tuto technologii více rozvíjet.
A ostatně i podle Evropské unie, respektive v rámci současného Net Zero Industry Act, který se nyní v orgánech Evropské unie schvaluje, by se to (objem zachytávání uhlíku – pozn. red.) mělo jen v Evropě do roku 2030 dostat na 50 milionů tun. Takže trend je takový, že jestli to dnes není silně rozšířená technologie, tak do budoucna by být měla.
Technologie zachytávání uhlíku se stala také jedním z témat na letošní konferenci COP28. Ta se letos konala ve Spojených arabských emirátech, tedy zemi bohaté na fosilní paliva, a podle serveru Guardian na ní fosilní i celkově těžký průmysl za CCS silně lobboval. Myslíte si, že to nařknutí, že to je technologie CCS slepá ulička a že jde o „výmluvu“ fosilního průmyslu, aby se vyhnul dekarbonizaci, je oprávněné?
Myslím, že v případě těchto technologií bychom měli být velmi obezřetní. CCS nám neumožňuje zbavit se naší závislosti na fosilních palivech a ti, kteří zbohatli na jejich vývozu, to dobře vědí. Tím pádem i arabské státy, které na klimatické konferenci bojovaly za to, aby CCS bylo široce využívané.Teď ale jde o míru, jestli to bude skutečně jenom tzv. ultima ratio, kdy už nebude lze jinak, anebo jestli to bude využíváno i v případech, kdy by šlo například použít obnovitelné zdroje energie.
Deset největších provozů v ČR je zodpovědných za 13 procent emisí
Jak jste sám zmiňoval, tak debata o CCS rozhodně není nová. Pokud bychom se měli zaměřit konkrétně na české reálie, tak například skupina ČEZ se možnostem této technologie věnovala již kolem roku 2007. Když jsem ale mluvila s jejím mluvčím, tak CCS podle něj zdaleka není hlavním předmětem zájmu společnosti a místo toho se soustředí na obnovitelné zdroje. Jak si tenhle obrat vysvětlujete? Jak ho máme číst?
Do byznysu ČEZu úplně nevidím, nicméně je určitě pravdou, že v posledních deseti, dvaceti letech mělo CCS v Evropě velké potíže. Byly do toho nality velké peníze, ale nakonec z toho nic nebylo. A tady je potřeba říct, že se tyto technologie nemůžou rozvíjet bez silné tržní podpory, nastavení vhodných tržních podmínek a bez zjednodušení stavebního řízení, které v některých případech může trvat více než deset let. Pro investory je pak velmi obtížné za těchto okolností plánovat investici do něčeho takového.
Dnes se například hovoří o tom, že by ukládání uhlíku mohlo do budoucna být navázáno na systém emisních povolenek. To by mělo znamenat, že ti, kdo uhlík průmyslově ukládají, budou placeni těmi, kdo emise do atmosféry vypouští. A tím pádem by to mohlo být ekonomicky viabilní. Tak tomu dosud nebylo, a proto to v Evropě ještě není rozšířená technologie. Konkrétně u ČEZu, který má především energetickou výrobu, je otázka, jestli by vůbec měl do něčeho takového investovat a jestli není lepší současný stav, kdy chce především nahrazovat uhelné elektrárny obnovitelnými zdroji.
Zároveň je potřeba dodat, že v národním klimaticko-energetickém plánu, který před pár týdny schválila vláda, se počítá s nasazením CCS po roce 2035, a to právě v hard to abate sektorech. Čili se nepočítá s tím, že by to bylo na výrobnách energie, jako jsou ty vlastněné ČEZem. Je ale otázkou, zda se státu podaří nastavit ty správné podmínky, aby tyto miliardové investice nalákaly patřičné investory.
Jaké by tyto podmínky tedy podle vás měly být?
Je to celá řada podmínek. Ostatně se můžu opřít o zmíněný Net Zero Industry Act, který obsahuje podmínky týkající se v prvé řadě zjednodušení povolovacích řízení a vůbec územního plánování. Dnes už se hovoří kromě akceleračních zón pro obnovitelné zdroje a pro elektrické sítě také o akceleračních zónách právě pro klíčové technologie, jako je CCS.
Dále bude potřeba vytipovat zdroje, které by mohly z této technologie benefitovat. Málo se to ví, ale vlastně jen deset největších provozů v Česku je zodpovědných za 13 procent našich emisí. Tady je velký potenciál tyto emise zachytávat a ukládat je buď v českém podloží, anebo je případně posílat do velkých úložišť za hranicemi.
Dále to jsou to už zmíněné tržní podmínky. Je potřeba, aby tady bylo jasné investiční prostředí a aby byl kapitál na ty velké investice. Další věc je, že jsou to investice do inovace, se kterou v Česku ještě není žádná zkušenost a špatně se úvěruje. Takže tady by zase pomohlo, kdyby stát nějakou formou veřejné podpory na těchto investicích participoval. To by mohlo být zčásti z Modernizačního fondu, který je financovaný z emisních povolenek, a zčásti z Inovačního fondu Evropské unie. Jeho částí sice Česká republika nedisponuje, ale můžou se do něj různé české projekty přihlašovat a ostatně máme v Česku třeba cementárny, které už to dělají.
Pak je to také budování vhodné podpůrné infrastruktury, tedy plynovodů pro tuto technologii. A v neposlední řadě tady bude muset být také dostatek kvalifikovaných pracovníků, takže i na půdě EU se již dnes hovoří o vytváření rekvalifikačních kurzů a dokonce i celých univerzit, které by nás vybavovaly potřebnými lidskými zdroji pro toto nové průmyslové odvětví.
CCS poháněné elektřinou z uhlí nebo plynu nemá smysl
Jaká hlavní rizika se tedy se CCS pojí? A jaké naopak jsou jeho hlavní benefity?
U CCS zatím stále čelíme problému, že je to energeticky velmi náročná technologie. Pokud jde o samotné zachytávání, tak v současné době v České republice nedává úplně smysl pohánět tuto technologii s pomocí uhelné elektřiny. V Česku dodnes máme téměř polovinu elektřiny vyrobenou z uhlí, a je potřeba dbát na to, aby byly tyto technologie sice zaváděny paralelně s dekarbonizací celé ekonomiky, ale aby to nevedlo k tomu, že tím budeme nadále zvyšovat jako naši uhlíkovou stopu. Tím, že sice budeme mít cementárny nebo ocelárny vybavené touto technologií, ale budou poháněny elektřinou, která se bude vyrábět někde v plynové nebo uhelné elektrárně. Dnes se například hodně hovoří o environmentálních dopadech těžby vzácných kovů, které jsou samozřejmě velké, ale řádově jsou nadále větší ty dopady, které má těžba fosilních paliv. A v momentě, kdy bychom samotnou těžbu nesnižovali, tak by environmentální dopady byly stále výrazné i v případě využívání CCS.
Dalším rizikem je, že se investice „uzamknou“ ve fosilním průmyslu.
Naopak výhodou je určitě to, že v případě CCS bude možné ukládat skleníkové plyny natrvalo, a nemusíme se tedy se bát, že by se dostaly zpátky do atmosféry. A je to zároveň rychlý způsob ukládání. Pokud dnes zasadím strom, tak ten bude významnější množství skleníkových plynů zachytávat někdy za deset, patnáct let. A bude mu trvat dalších několik desítek let, než zachytí jejich významnou sumu. Naopak s pomocí vhodně nastaveného zařízení jsem schopný zachytit stejné množství emisí v řádu pouhých měsíců nebo let.
Součástí kritiky technologie CCS je také to, že je zatím otestovaná jen ve velmi malém měřítku. Je to podle Vás to relevantní argument k její kritice?
Nemyslím si, že to relevantní argument, protože ta technologie je už po několik desetiletí prověřená a není to žádná raketová věda. Problémy jsou někde úplně jinde. Problémem určitě je její replikovatelnost, zejména co se týče ukládání. Pokud například najdu úložiště někde v Českém krasu, které bude ideální, a vytvořím tam projekt vstřikování do zemské kůry, tak to nepůjde jednoduše zopakovat třeba někde na jižní Moravě. Vždycky budu muset řešit specifika toho místa, a to mi celý ten projekt dost prodraží.
Když už zmiňujete Český kras, fungují v současné době v České republice nějaké projekty zaměřené na CCS?
Pokud se ptáte na pilotní projekty CCS, tak ty neexistují. Existují různé výzkumy, které se tím zabývají čistě na vědecké rovině, nicméně ještě si na to nikde sáhnout nemůžete. Máme v rámci územního plánování už vytipované některé možné lokality, ve kterých by se dalo uvažovat o možném ukládání a které eviduje Česká geologická služba. Vyberu jeden snadno představitelný příklad Moravských naftových dolů, kde by teoreticky šlo uvažovat o tom, že by se jednoho dne, až se jeho zdroje vyčerpají, celý proces otočil, a naopak by se tam uhlík dostával zpátky ve formě oxidu uhličitého nebo jiného skleníkového plynu.
Podcast | Tošenovský: ODS by v lidovecké frakci výrazně oslabila