Mám pocit, že evropské země se od sebe někdy spíše vzdalují, rostou mezi nimi propasti, říká starosta města Slavičín Tomáš Chmela (STAN). Přeshraniční spolupráce si podle něj zaslouží více podpory.
Jak jsou pro rozvoj města Slavičín důležité evropské fondy?
Evropské fondy nás nutí k tomu, abychom změnili způsob rozvíjení měst a obcí, a abychom zaváděli inovace. Je to podobné jako s parní lokomotivou. Když ji lidé viděli poprvé vedle koňského povozu, všichni chtěli raději zůstat u povozů – především ti, kdo je provozovali. Stejně to bylo i při přechodu z parních lokomotiv na dieselové a stejně se nyní bavíme o elektromobilitě či obnovitelných zdrojích energie. Dotace nás postrkují, abychom místo hlemýždího tempa zavádění změn zařadili vyšší rychlost. Táhnou nás směrem k modernizaci, inovacím a pomáhají nám řešit problémy slabších regionů i globálního životního prostředí.
A jaká jsou s nimi spojená negativa?
Určitě administrativa – rád bych ale zdůraznil, že ta je ze 70 procent tvořena, jak se říká, u nás doma. Byrokratický šiml v Česku řehtá opravdu extrémně hlasitě.
Na byrokracii si žadatelé stěžují dlouhodobě. Vidíte v poslední době alespoň nějaký posun k lepšímu?
Zrovna nedávno jsme přihlašovali dva mikroprojekty do přeshraniční spolupráce. Proběhlo to elektronicky, se zjednodušeným vykazováním, takže určité zlepšení tam je. A každá taková maličkost žadatele samozřejmě potěší.
Zmiňujete přeshraniční spolupráci. Slavičín se nachází kousek od hranic se Slovenskem a spadá do přeshraničních regionů, které si mohou sáhnout na speciální evropské programy pro tyto oblasti. Je podle vás poloha Slavičína výhodou, nebo spíše nevýhodou?
Poloha Slavičína je spíš nevýhodná. Přestože existují přeshraniční programy, jejich hlavní výzvy se před pár týdny vyčerpaly jako mávnutím kouzelného proutku, ihned. A my jsme bohužel skončili mezi neúspěšnými žadateli. Objem dostupných prostředků zkrátka nevyrovná tu naši pozici „na konci světa“.
Jak se vám daří spolupráci se Slováky navazovat?
Máme výbornou obec, se kterou spolupracujeme už 60 let, tedy od roku 1964, a tou je Uhrovec. Každá přeshraniční spolupráce obcí či měst má ale dvě roviny. Zaprvé musíte mít společné téma, za druhé musíte na druhé straně hranice najít starostu, který je pracovitý, šikovný, má tah na branku a je schopný s vámi ten projekt řešit. Potřebujete k tomu určitou míru nasazení.
Pokud toto splníte a dotaci nakonec nedostanete – odradí vás to od dalších pokusů?
Často je to tak, že když dotaci nedostanete, spolupráci to pohřbí. My jsme větší město a máme už nějaký rozpočet, ale menší obce na projekty peníze ze svého prostě nemají. Měl bych proto až kacířskou myšlenku – výše dotace je nyní u projektů až 85 %, pokud by to ale bylo 50 %, tak by se dostalo na více žadatelů a více zajímavých projektů. Další přínos by mohl přinést finanční strop velikosti projektu. Pokud je připravených málo peněz, je účelné uspokojit více žadatelů se středně velkými projekty.
Kromě přeshraničních programů máte k dispozici i další nástroje kohezní politiky, o které mohou žádat i ostatní české regiony. Tam se vám daří uspět?
V těch velkých programech je poměrně hodně peněz a ti, co mají předem připravené projekty, je stihnou využít. Není to úplně tak, že bychom o ně soutěžili s Prahou nebo Středními Čechami, je to rozdělené na kategorií podle vyspělosti regionů. Je to ale soutěž v rychlosti – kdo je alespoň trochu připravený, má větší šanci, že peníze získá, čas na podání žádosti je totiž omezený. To je rozdíl oproti projektům přeshraniční spolupráce, kde se stále tradičně hodnotí kvalita, efektivnost, míra spolupráce a podobně.
Zvládáte projekty připravovat? Máte na to vyčleněné nějaké personální kapacity?
Město Slavičín má přes třicet úředníků a zaměstnanců a mezi nimi jsou i tři, kteří se zabývají rozvojem a dotacemi. Využíváme ale i služeb agentur – přeci jen, pokud někdo podává projektů dvacet, už ví, jak na to. Pokud bychom některé projekty zadali úředníkovi na radnici, mohlo by to přinést stres a pak i nekvalitní podání. Využíváme proto externí služby.
Na co konkrétního dotace potřebujete?
Řeknu příklad oblasti, kde dotace potřebujeme, ale nedostáváme. Máme soustavu zásobování teplem, která je připojená k obnovitelným zdrojům energie, k biomase. Chtěli bychom soustavu rozšířit, ale nejsme toho schopni. Horkou vodu bychom chtěli rozvést do dalších budova města. S tím, jak se domy zateplují, je odběr tepla nižší a máme proto rezervy. Ty bychom mohli využít na otápění vzdálenějších objektů ve městě. Dotace na prodloužení teplovodu by nám s tím pomohla, žádná vhodná výzva ale vypsána nebyla.
Uvítal byste tedy více dotačních možností – právě třeba na zajištění energií?
Určitě bychom to uvítali. V praxi vidíme, že se má dekarbonizovat a posilovat energetická soběstačnost, ale stávající dotační nástroje na to nestačí. Peníze potřebujeme samozřejmě kromě energetiky i na další věcí – obnovu majetku či komunikací. Realisticky si ale musíme říct, že takové investice nás neposunou vpřed k řešení těch velkých výzev. Rozumím důvodům poskytovatele – tedy Evropské unii – že chce peníze koncentrovat na globální témata a na posílení soudržnosti Evropy.
V Evropě se teď bude řešit další programovací období EU fondů, a to pro období po roce 2027. Kam by podle vás EU měla peníze směřovat?
Já bych si hlavně přál, aby ty peníze nesly evropské myšlenky. Mám pocit, že evropské země se od sebe někdy spíše vzdalují, rostou mezi nimi propasti. Uvítal bych, kdyby nás projekty naučily společně řešit některá témata. Finanční podpora by mohla jít třeba v případě přeshraniční spolupráce na společnou projektovou přípravu inovativních investičních projektů. Profesně i myšlenkově by nás to spojilo. Jsme sice blízko od hranic, ale nevyužíváme kapacity na slovenské straně. Mohli bychom v případě volných kapacit třeba využívat slovenské projektanty tady v Česku a obráceně. Mohli bychom v rámci projektů sdílet know-how a v tandemu řešit některé technologické problémy.
Když mluvíte o propastech mezi zeměmi, máte na mysli i Česko a Slovensko?
Zejména. Přál bych si, abychom sdíleli společné hodnoty, ubrali trochu té národní hrdosti a hledali společnou identitu. S nadhledem a jako vystudovaný archeolog říkám, že bych zakázal používat slovo národ. Když vidíte, jak jsou místní rodiny, obce i naše státy kulturně i historicky propletené, tak proč to v sobě nehledat zpět. Mrzí mě, že tomu tak není.
