Komunitní energetika se v Česku rozvíjí rychleji, než se čekalo. Energetických společenství přibývá a sdílení elektřiny může lidem snižovat účty i posilovat energetickou bezpečnost. Podle Ondřeje Paška ale stát její další rozvoj brzdí krácením podpory.
Ondřej Pašek vede dotační pracovní skupinu v Unii komunitní energetiky. Zároveň působí jako expert na toto téma v Hnutí DUHA a je předsedou představenstva Energetického družstva Hnutí DUHA.
Jsou to asi dva roky, co má Česko legislativu, která nám má umožnit rozvíjet komunitní energetiku. Jak byste zatím zhodnotil tento vývoj? Podařilo se to zde skutečně rozeběhnout?
Ten vývoj je poměrně překotný. Nás samotné překvapilo, jakou rychlostí zde vznikají energetická společenství a jakou rychlostí přibývají lidé, kteří si mezi sebou sdílejí energii. Nemohu říci, že ten vývoj je úplně hladký nebo bezproblémový – k tomu se možná ještě dostaneme –, ale rozhodně příležitost, která tu byla ve formě implementace evropských směrnic, zejména směrnice o obnovitelných zdrojích, které zakotvují základ komunitní energetiky, se podařilo velice dobře přeložit do českého práva. A nejen to, podařilo se je přeložit tak, aby skutečně fungovaly, a podařilo se k nim vytvořit i administrativní a technické podhoubí. To znamená jednak vyhlášky, jednak spuštění Elektroenergetického datového centra, které je mozkem sdílení a umožňuje všem obcím, lidem a dalším aktérům se do sdílení energie připojovat. Zároveň i způsob, jakým jsme evropskou legislativu implementovali, je jednoduchý pro zakládání energetických společenství. Dnes tu máme již přes 200 energetických společenství registrovaných u Energetického regulačního úřadu a právě jednoduchost sdílení vede k tomu, že si lidé velmi rychle zvykli. Dnes vlastně, pokud vím, do jara letošního roku bylo celkově nasdíleno přes 100 GWh elektřiny. To je zhruba spotřeba domácností v Ústí nad Labem. Přestože je tato doba poměrně krátká, ukazuje se, že systém v Česku byl nastaven dobře a že dál nabízí velký potenciál, protože růst zatím neustává.
Můžeme z toho vyvodit, že se státu podařilo téma odkomunikovat směrem k lidem? Z toho, co popisujete, chápu, že zájem je velký. Znamená to tedy, že stát dokázal lidem vysvětlit přínosy komunitní energetiky?
Úplně si nevybavuji nějakou systematickou kampaň státu pro širokou komunikaci. Zde hrály daleko větší roli místní akční skupiny (MAS), obce, města či neziskové organizace, které začaly energetická společenství zakládat. Skutečně tedy drobná práce v terénu přinesla tyto výsledky. Stát poskytl některé podmínky a dotace na zakládání energetických společenství, což byla v začátku, kdy společenství neměla stanovy a nebyly jasné podnikatelské modely, důležitá podpora. Jak však říkám, komunikace šla podle mého názoru hodně zdola.
Myslíte si, že se v tom odrazilo i to, co se děje ve světě, tedy to, co jsme viděli po invazi Ruska na Ukrajinu a obavy, zda bude v Evropě dostatek energie? Cítíte v debatách, že obava o energetickou bezpečnost mohla navýšit zájem lidí o komunitní energetiku?
Určitě. Je to důležitá motivace jak ekonomická, protože zákony následovaly relativně krátce po energetické krizi v roce 2022, tak bezpečnostní, který je také velmi silný. Známe projekty, které mají za cíl nejen elektřinu vyrábět, ale také ji skladovat a využívat tak, aby byly v případě krize či odpojení od elektřiny energeticky soběstačné. Třeba v Mikolajicích na Opavsku mají systém, který i v případě odříznutí obce od elektřiny umožňuje samostatný provoz požární zbrojnice, jednotky požární ochrany, místního úřadu nebo obchodu, kde nerozmrznou mrazáky. Bezpečnostní aspekt je tedy velmi důležitý, což vidíme v celém oboru obnovitelných zdrojů. Jakmile začnou ceny energií stoupat, lidé, firmy i města hledají možnosti úspor, jako je zateplování, a zároveň nové zdroje energie, například fotovoltaiku. Dívají se i na to, jak tyto zdroje lépe využít, což znamená nejen spotřebovávat elektřinu v budově, kde se vyrábí, ale také ji sdílet v širší komunitě a lépe ji využít v daném regionu.
Pokud nás poslouchá někdo, kdo zvažuje zapojení do komunitní energetiky a chce si zjistit praktické informace, jak byste popsal cestu k zapojení se do takové komunity?
Nejjednodušší je přidat se k existujícímu energetickému společenství. Ta zakládají lidé zejména na regionální či místní úrovni. Když se podíváte na stránky Unie komunitní energetiky, najdete tam jejich mapu a můžete si ověřit, zda ve vašem okolí nějaké působí. Můžete se také podívat na stránky své obce, zeptat se na městském úřadě nebo u místní akční skupiny. Energetické družstvo Hnutí DUHA působí po celé republice, takže přijímá členy ze všech regionů. Nebo můžete zvolit samostatnější cestu aktivního zákazníka. K tomu nepotřebujete žádnou právnickou osobu – stačí se zaregistrovat do Elektroenergetického datového centra. Pokud jste výrobce, zaregistrujete tam svou výrobnu a najdete k sobě až 10 dalších odběrných míst, která se zaregistrují s vámi. Pak si můžete energii sdílet velmi jednoduše bez nutnosti zakládat společenství.
Po zkušenostech, které v Česku máme, prokázalo se již, že komunitní energetika může lidem snižovat účty za energie, nebo v této fázi ještě nejsme a nemáme důkaz, že se to skutečně děje?
Ukazuje se to velice prakticky. Když se podíváme na ceníky energetických společenství a na energii ve sdílení, je vždy levnější než tržní cena elektřiny. Je to logické – nikdo by nešel do energetického společenství odebírat sdílenou elektřinu, pokud by ho to výšlo dráže než u stávajícího obchodníka. To se tedy skutečně potvrzuje. Dále se ukazuje, že výhoda není pouze cenová. Společenství se snaží učit lidi i majitele budov a zároveň technicky pomocí energetického managementu zabezpečit, aby se energie, zejména u nás z fotovoltaiky, spotřebovávala v době, kdy elektrárna vyrábí. To přináší další snížení nákladů, protože fotovoltaika má nízké provozní náklady. Pokud dokážeme spotřebovat co nejvíce energie v době výroby, je to levnější pro spotřebitele a zároveň to pomáhá energetické síti, protože nevznikají fotovoltaické špičky, pro které by v síti nebylo využití.
Pojďme se podívat na překážky a bariéry, které v Česku pro další rozvoj komunitní energetiky máme. Co byste jmenoval jako hlavní problém, na který se naráží v běžné praxi, a co je potřeba udělat, aby systém fungoval lépe?
Kamenem úrazu je právě ekonomika energetických společenství. Z faktu, že společenství musí nabízet nižší ceny než obchodníci, aby dokázala své členy nalákat a udržet, vychází, že projekty mají horší ekonomickou návratnost, protože výnos není tak vysoký. Zde je potřeba si uvědomit jednu věc: energetická společenství jsou ze zákona nezisková. Zákon jim nedovoluje rozdělovat výnosy, a tudíž fungují jinak než běžné firmy. Jejich cílem je zabezpečit energetické potřeby v daném území pro své členy. Přitom se však pohybují na konkurenčním trhu, který je stejný pro všechny. Ve chvíli, kdy si energetické společenství instaluje fotovoltaiku, větrnou elektrárnu či bioplyn, nakupuje technologii za stejné tržní ceny jako jakýkoliv jiný výrobce. Prodávat nebo sdílet svým členům však musí za nižší cenu, aby to pro ně bylo atraktivní. Tím se dostává do pasti relativně dlouhé návratnosti.
Například v jiných evropských státech, jako je Rakousko, podporuje stát lokální sdílení a jeho přínosy pro síť tím, že společenstvím sdílejícím lokálně (například v rámci jedné obce) poskytuje slevu na distribučních poplatcích. To u nás nemáme – všichni platí stejné distribuční poplatky. Společenství tak narážejí na to, že jejich ekonomický model nefunguje úplně hladce. Máme zde společenství, která sdílejí energii od svých členů a nevlastní zdroje, i společenství, která zdroje vlastní či stavějí nové. Problém je však u obou podobný.
V tuto chvíli je tedy největším problémem ekonomika. Té nepomáhá ani fakt, že Elektroenergetické datové centrum stále není dotaženo do finální podoby. Problém spočívá v tom, že neumožňuje dynamickou metodu rozdělování sdílené elektřiny. Přestože na něj Česká republika čerpala 800 milionů korun z Národního plánu obnovy, centrum nedokáže přerozdělit veškerou sdílenou elektřinu. Platí tam omezení, že alokační klíč (procento určující, kolik ze sdílené elektřiny spotřebuje konkrétní odběratel) zůstává statický po celý měsíc. Když například sdílíte energii do školy, která v létě ani o víkendech elektřinu nespotřebovává, přidělený alokační klíč zůstává po celý měsíc stejný. To není optimální metoda a společenství kvůli tomu nedokážou nasdílet tolik elektřiny, kolik by mohla, pokud by bylo datové centrum sofistikovanější a umožňovalo alokační klíč měnit podle aktuální spotřeby.
Jak je to s další podporou státu směrem ke komunitní energetice? Pokud se nepletu, podpora byla poskytována prostřednictvím Modernizačního fondu. Platí stále, že má komunitní energetika svou dotační obálku?
Ano, v Modernizačním fondu je aktuálně otevřena výzva KOMUNERG, a to až do konce roku 2027. To je pozitivní, protože komunitní energetika je tu dva roky, společenství jsou nová a podnikatelské modely se teprve ladí. Je proto dobré, že výzva umožňuje podávat projekty delší dobu.
Na druhou stranu byla alokace pro komunitní energetiku několikrát snížena. Při prvním rozdělení Modernizačního fondu v ní bylo plánováno přibližně 9 miliard korun, za ministra Hladíka se částka snížila na 3,75 miliardy a v létě přišli Motoristé s dalším přerozdělením, takže komunitní energetika má v tuto chvíli již jen jednu miliardu korun. Výzva je tedy finančně omezená.
Dalším problémem je, že zde byla snaha bývalého ministra životního prostředí a Státního fondu životního prostředí podmínky pro energetická společenství značně svázat. Na jednu stranu to chápu, protože různých dotací v energetice je celá řada a je třeba je odlišit. Na druhou stranu se podmínky seškrtaly takovým způsobem, že mám obavu, zda se projekty vůbec budou podávat. Když má investice fungovat ekonomicky a zároveň musíte plnit řadu přísných podmínek, společenství zvažují, zda do toho jít.
Nejpřísnější podmínkou, kterou nemáme v žádném jiném dotačním titulu, je požadavek, že se z postavené elektrárny musí ve společenství každý den spotřebovat nebo nasdílet alespoň 60 % vyprodukované elektřiny. Může to znít přijatelně, ale u solárních elektráren to znamená, že musíte nasdílet 60 % elektřiny i v neděli v poledne v červenci. Tedy v době, kdy je výroba na maximu, ale ve skupině sdílení zahrnující školy, úřady či firmy nedělní spotřeba chybí. Přitom dotace požaduje splnit 60 % každý den v roce. Tuto podmínku bychom rádi změnili, čímž by se snad podařilo zájem o výzvu zvýšit.
Jak lze číst toto rozhodnutí ohledně dotací? Přijde mi zvláštní, že při přípravě legislativy se věc povedla a investovalo se úsilí do jejího dobrého nastavení, a najednou slyšíme, že dotačních prostředků vyčleněných pro komunitní energetiku ubývá. Znamená to, že stát dává najevo, že pro něj komunitní energetika není prioritou a investice vidí raději jinde?
Zcela jednoznačně. Program KOMUNERG a komunitní energetika nejsou jedinými poraženými v realokacích Modernizačního fondu. Největším poraženým jsou obnovitelné zdroje celkově, kde byl program RES+ seškrtán ještě výrazněji. Naopak vítězem, kde zůstává největší alokace a kam byly přidány další peníze z výnosů emisních povolenek, jsou velké podniky a velcí znečišťovatelé v systému ETS. Vidíme zde jednoznačné politické zadání, kdy se Ministerstvo životního prostředí rozhodlo podporu obnovitelných zdrojů zastavit a naopak podporovat velké průmyslové podniky.
Sám jsem zvědavý, jaký to bude mít dopad. V minulosti sice podpora velkých podniků existovala – například program ENERG ETS je s desítkami miliard alokace jedním z největších v Modernizačním fondu –, ale u těchto podniků jde o masivní investice typu velkých chemiček či elektrických obloukových pecí v hutích. Tam potom stačí, když jeden takový projekt nevyjde, a najednou vám například 8 miliard korun alokace odpadne a nevyčerpá se. Vzhledem k tomu, že Modernizační fond běží do roku 2030, se obávám, že se nám to může vymstít a peníze původně určené na obnovitelné zdroje pro obce mohou zůstat ladem, protože se projekty velkých firem nepodaří z důvodů mimo naši kontrolu, jako je situace na světovém trhu s ocelí.
Pokud chce někdo budovat projekt komunitní energetiky, má ještě kam sáhnout pro podporu na začátek a prvotní investice?
Program RES+ byl ukončen a žádné nové výzvy vypsány nejsou. Víme také, že výrazně seškrtali program Nová zelená úsporám. Dnes již na fotovoltaiku běžně dotaci nedostanete, pouze zvýhodněný úvěr. Přímou dotaci obdrží pouze ekonomicky nejslabší domácnosti. Komunitní energetikou přitom nerozumíme jen společenství a sdílení, zahrnujeme do ní i města, obce, domácnosti a malé či střední podniky. Pro celou tuto škálu subjektů se podmínky podpory výrazně zhoršily a příležitostí ubylo.
Na druhou stranu se na nás řítí další energetická krize. Ceny plynu stoupají, zásobníky nejsou naplněné a vidíme vývoj na Blízkém východě i v Rusku. Je možné, že ceny elektřiny budou opět více motivovat k pořízení vlastního zdroje a k menší závislosti na tom, co se děje v Hormuzském průlivu. Myslím si, že by na to měl zareagovat i stát. Solární panely na střechách domácností, větrné elektrárny či bioplynové stanice žádný útok v Hormuzském průlivu nezastaví. Jsou to naše zdroje v našich regionech a v rukách našich lidí a obcí. Bylo by velmi logické, aby stát tímto směrem podporu opět nasměroval. Vláda má ve svém programovém prohlášení snížení cen energií jako hlavni prioritu. Uvidíme, zda této prioritě dostojí a zda začne nejlevnější zdroje, tedy obnovitelné zdroje energie, znovu podporovat.
Evropská komise letos představila nový balíček zaměřený na občany v energetice (Citizens Energy Package). I tam byla doporučení týkající se rozvoje komunitní energetiky. Co byste vypíchl jako něco, co by nám v Česku mohlo pomoci, nebo co je na něm zajímavého?
Balíček občanské energetiky (Citizens Energy Package) se skládá z několika částí. Komunitní energetika je jednou z nich, ale balíček se zabývá také právy spotřebitele, možností volby a snižováním cen energií, zejména pro domácnosti.
Co se týče komunitní energetiky, i za Česko se nám podařilo prosadit několik věcí vycházejících z naší zkušenosti: ať už jde o spravedlivý přístup k datům v Elektroenergetickém datovém centru, nebo o přizpůsobení distribučních poplatků tomu, jak kdo síť využívá. Říkáme, že pokud sdílíte lokálně na úrovni jednoho transformátoru či jedné obce, využíváte jen část distribuční soustavy, a proto by vaše distribuční poplatky měly být nižší.
Obsahuje také doporučení ke snižování administrativní náročnosti. Když se podíváme na český příklad: dnes jsem mluvil s úředníkem z Ministerstva průmyslu a obchodu, který mi říkal, že má na střeše fotovoltaiku a myslel si, že si vše vyřídí sám. Jakožto úředník ministerstva to však nedokázal. Vidíme tedy, že administrativní bariéry jsou u nás stále vysoké.
Tato doporučení v balíčku jsou dobrovolná, vycházejí však z povinné evropské legislativy. Doporučují, jakým způsobem povinnosti plnit, jak prostředí zjednodušovat a narovnat podmínky tak, aby měla energetická společenství stejná práva jako další účastníci trhu. Balíček dává také velmi zajímavý cíl: zvýšit hodnotu instalovaného výkonu v energetických společenstvích na 90 GW, což je zhruba devítinásobek současného stavu v celé Evropě. Jde o velice ambiciózní cíl. Evropská komise tím dává jednoznačně najevo, že chce komunitní energetiku rozvíjet jako nástroj plnící stanovené cíle. Programem současné Evropské komise je zejména konkurenceschopnost a Komise říká, že komunitní energetika je pro konkurenceschopnost zásadní právě tím, že dokáže snižovat náklady a motivovat aktéry v regionech ke stavbě obnovitelných zdrojů a k energetické nezávislosti.
Myslíte si, že můžeme na evropské úrovni očekávat novou legislativu, případně závazné cíle, které státy budou muset plnit? Mluvím o tom v kontextu projednávaného elektrifikačního plánu i projevu Ursuly von der Leyen o stavu Unie, ve kterém zmínila, že budoucnost Evropské unie je elektrická. Vidíte prostor, jak věci na evropské úrovni nastavit lépe legislativně či dotačně v období přípravy víceletého finančního rámce, aby státy musely situaci zlepšit, i když to jejich vlády nevnímají jako prioritu?
U současné Evropské komise vnímám posun v přístupu k energetice v tom, že nechává daleko více na členských státech, aby si rozhodovaly o svém energetickém mixu i legislativě. Chystají se změny některých směrnic, například směrnice o společném trhu s elektřinou. Je tam jasný trend k elektrifikaci v oborech jako vytápění či elektromobilita, obrovský posun směrem k digitalizaci energetiky a posílení datové i infrastrukturní bezpečnosti.
Co se týče dopadů u nás, v oblasti evropských fondů uvidíme zaměření na reformy. Zatímco dříve byly evropské fondy založeny na pouhém čerpání peněz, nové období se připravuje podobně jako Národní plán obnovy. Budeme povinni za evropské peníze nejen doručit konkrétní projekty, ale také ukázat, že vedly ke změně. Česko má stále velmi nízký podíl obnovitelných zdrojů a neplní své cíle například v oblasti úspor energií. Na tyto reformy upozorňuje Evropská komise i ve svých doporučeních pro jednotlivé členské státy (Country-Specific Recommendations).
Bude na nás, jak se k tomu postavíme – zda pouze vyčerpáme peníze, nebo zda to uchopíme jako příležitost a řekneme si, co všechno je potřeba k tomu, aby se české regiony staly energeticky soběstačnými, nezávislými, ochránily svou bezpečnost, snížily ceny energií a zapojily města, obce, občany i firmy. Je to dobrá příležitost pojmout lokální a komunitní energetiku na strategické úrovni a provést reformy: ať už jde o slevy na distribuci, fungování Elektroenergetického datového centra, koncepční plánování či místní energetické koncepce. Můžeme Evropské komisi předložit celkovou reformu s jasným plánem, jak do roku 2034 dosáhnout energeticky odolných a soběstačných regionů s dostatkem vlastní energie z obnovitelných zdrojů za dostupné ceny.
Kromě koncepčního a strategičtějšího přístupu k lokální a komunitní energetice v regionech, jaká doporučení byste formuloval na závěr pro stát i samotné regiony? Co by bylo potřeba udělat v krátkodobém horizontu jednoho až dvou let, aby byl potenciál komunitní energetiky v Česku využit naplno?
V takto krátkodobém horizontu je možné opravit nejzásadnější problémy: zjednodušit dotační výzvy, vypsat nové dotační výzvy na nové energetické zdroje a zdokonalit fungování Elektroenergetického datového centra. To je úroveň státu. Na úrovni regionů se toho děje hodně – vypíchl bych například Jihomoravský kraj, který má vlastní agenturu rozvíjející komunitní energetiku, instaluje obnovitelné zdroje na krajské nemocnice či školy, zapojuje je do sdílení a v plánech má snad i výstavbu větrných elektráren. To je cesta pro obce, místní akční skupiny i kraje: přemýšlet koncepčně, stanovit si strategii a důsledně ji naplňovat. Je to příležitost i pro nové vedení obcí.
Pokud bych si mohl něco přát v delším časovém horizontu, je to změna přístupu k větrné energetice. Jde o zdroj, který je u nás velice málo využívaný a je hlavním důvodem, proč u nás podíl obnovitelných zdrojů zaostává za Polskem či Maďarskem. Veřejná diskuse k akceleračním zónám a větrným elektrárnám nebyla uchopena dobře – což je kritika jak současné, tak předchozí vláda, která zóny začala připravovat, ale nekomunikovala včas s občany a nezapojila je. Přitom větrná energie nám může pomoci s cenami energií i energetickou nezávislostí a přinést nemalé prostředky.
Na závěr chci vypíchnout příklad ukazující, že pokud se aktéři v území domluví, může to být výhodné pro všechny. V Anenské Studánce na Svitavsku bude stavět větrné elektrárny firma NOHO, která nabídla občanům 25 000 korun ročně pro každou domácnost jako podíl na zisku. Stavět se k větrným elektrárnám paušálně jako ke zlu, které zničí krajinu, nás okrádá o možnost mít levnější elektřinu a čerpat podobné benefity.