Evropská komise výrazně zasáhla do pravidel pro udržitelnost evropských firem, jako je nefinanční reporting, náležitá péče nebo taxonomie. Jaké změny zásah přinesl? V podcastu Update EU odpovídá Kateřina Novotná, šéfredaktorka odborného portálu Byznys a udržitelnost.
Evropská komise, pod tlakem členských států, politiků i části byznysu, začala upravovat některou dříve schválenou legislativu týkající se ochrany klimatu, ESG a udržitelnosti. Jsme svědky skutečného oslabování Green Dealu, nebo jde spíš o zjednodušování života firem, jak to prezentuje Evropská komise?
Spekuluje se, jestli jde o deregulaci, nebo spíš o zjednodušování, tak jak to prezentuje Komise. Jejím deklarovaným cílem bylo snížit administrativní zátěž o 25 %, a pro malé a střední podniky dokonce o 35 %. Upřímně mě zajímá, jak to budou měřit.
Ale zpět k otázce – deregulace versus zjednodušování. Regulace říká „co“ a „kdo“. Zjednodušování je pak o tom, jak složitě, jak detailně a propracovaně se pravidla aplikují. U legislativy v oblasti udržitelnosti – konkrétně u směrnice o nefinančním reportingu – se to dotkne obou rovin: jednak se výrazně změnil rozsah působnosti, jednak se mění i složitost samotného reportingu.
V širším kontextu Green Dealu platí, že řada věcí, které Komise navrhla do roku 2024 a které prošly legislativním procesem, je s námi stále. Legislativní balík Fit for 55 obsahoval celou řadu iniciativ – dnes vidíme, že některé se revidují, ale velká část legislativy je schválená a nyní se dostáváme do fáze implementace v členských státech. Mám na mysli třeba legislativu týkající se obalů, obalových odpadů nebo greenwashingu.
Komise se ale posouvá – od Green Dealu k tzv. Industrial Dealu, tedy k důrazu na konkurenceschopnost a průmysl. Myslím si ale, že řada změn, které dnes vidíme, je spíš kosmetická, aby se vyhovělo očekáváním. Některé iniciativy by si zasloužily hlubší promyšlení nebo razantnější škrtání.
Podobně to dříve komentoval dnes bývalý vedoucí sekce ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí Petr Holub – podle něj byla Evropská komise až příliš preskriptivní a že to, co možná teď vidíme, je pokus být méně preskriptivní a dát členským státům i firmám větší volnost při zachování cílů. Chápu to správně?
Vidím to podobně, ale myslím si, že pořád zůstaneme velmi preskriptivní. Když jsem pracovala v Evropském parlamentu na legislativě ke kybernetické bezpečnosti, dělali jsme si z toho legraci: německý zákon o kybernetické bezpečnosti měl asi dvě stránky, jasně definované cíle. Oproti tomu evropský zákon měl desítky stran a byl velmi detailní. Problém je, že nelze myslet na všechny situace a přílišná detailnost pak vytváří zbytečný chaos. Takže bych byla rozhodně pro to, aby se některé návrhy zjednodušily a nešly do takových detailů. Doufejme, že se to i bude dít.
Pojďme se podívat konkrétněji na nefinanční reporting. Evropská unie už schválila tzv. omnibus balíček, který tuto legislativu upravuje – konkrétně směrnici o nefinančním reportingu známou jako CSRD. Jaké nejzásadnější změny přináší? V čem je lepší než původní verze?
Bylo to takové „do roka a do dne“. Se směrnicí o nefinančním reportingu jsme se sžívali od roku 2022, kdy byla schválena, a její účinnost měla postupně nabíhat v dalších letech. Nicméně Evropská komise zařadila zpátečku – v únoru 2025 navrhla dnes už notoricky známý Omnibus I. Těch omnibusů od té doby vzniklo celkem deset, takže je potřeba je rozlišovat. Tento první se týkal nefinančního reportingu i dalších oblastí a přinesl výrazné změny. Komise navrhla snížit rozsah směrnice – bude reportovat méně firem a zároveň méně dat.
Do roka se legislativní orgány dohodly a máme finální evropskou verzi. Stále ještě čekáme na implementaci do národních právních řádů, kde se mohou objevit další úpravy. Ale již nyní je jasné, že změny jsou velké. Původně se odhadovalo, že směrnice dopadne asi na 50 000 evropských firem. Dnes se mluví zhruba o 2 000. Pro srovnání: ještě před CSRD platila jiná směrnice, která se vztahovala asi na 11 000 firem. Takže jsme šli z 11 000 na 50 000 a zpět na 2 000 – to mi připadá jako poměrně velká deregulace.
Původně jsem se chtěla zeptat, jaký typ firem z působnosti vypadl, ale možná je lepší otázka opačná: kdo tam zůstal? Jsou to jen největší evropští giganti? A jsou mezi nimi i firmy z Česka?
To je dobrá otázka. U původní směrnice z roku 2022 neexistoval žádný pevný seznam firem, na které regulace dopadá – každá firma si musela sama ověřit, zda do působnosti spadá. V tuto chvíli to skutečně vypadá hlavně na ty největší. V Česku by to mělo být zhruba 28 firem, i když jsem slyšela i odhady kolem stovky. Každopádně posouzení je vždy na samotné firmě.
Kritéria se během vyjednávání měnila, ale aktuálně platí hranice 1 000 zaměstnanců a 450 milionů eur obratu. Zároveň je tam odklad původní účinnosti, takže firmy mají zhruba dva roky navíc na přípravu.
Důležité je říct, že tohle není konečný okruh firem, které se reportingu budou věnovat. Vedle těch povinných je obrovské množství dalších, které to dělají dobrovolně. Vidím to i v praxi – firmy to řeší kvůli dodavatelským řetězcům, banky a odběratelé to po nich vyžadují a zároveň je to pro ně nástroj řízení rizik. Díky reportingu si mohou detailně projít svou strukturu a identifikovat hrozby do budoucna – klimatické i jiné. Takže reálně bude firem zapojených do reportingu mnohem více.
Co se mění v rozsahu a charakteru reportovaných dat? Jaká data budou muset firmy nově vykazovat?
Mění se i rozsah, ale tam je situace zatím méně jasná. Čekáme na novou verzi standardů, podle kterých se bude reportovat – tzv. ESRS, tedy evropské standardy udržitelnosti. Dosud byly extrémně detailní – bavíme se o zhruba 600 stranách textu. Slyšela jsem od manažerů, že když to poprvé viděli, měli chuť plakat. To samo o sobě vypovídá o náročnosti.
Komise nyní slibuje, že nová verze bude výrazně zjednodušena – klidně o dvě třetiny kratší. Měl by být kladen větší důraz na kvantitativní ukazatele, tedy konkrétní čísla. Dříve tam byl velký prostor pro popisné části a komentáře, se kterými si firmy nevěděly rady. Cílem je standardy zjednodušit, odstranit méně podstatné části a celkově je udělat přehlednější a praktičtější. To by měla být pro firmy výrazná úleva.
Česko musí směrnici implementovat, ale zároveň ještě čekáme na upřesnění z Bruselu. Kdo to má u nás na starosti? Už se něco děje, nebo se čeká na finální podobu z EU?
Na české úrovni to má na starosti ministerstvo financí, které v minulých letech propisovalo evropské požadavky do české legislativy. Je důležité říct, že neexistuje jeden „ESG zákon“ – požadavky se propsaly do celé řady právních předpisů, především do zákona o účetnictví, ale i do dalších oblastí, třeba ochrany spotřebitele. Ministerstvo připravovalo úpravy na základě původní evropské legislativy. Teď budeme čekat, jak se situace vyvine po změnách na úrovni EU, a podle toho se upraví i české předpisy. V tuto chvíli ještě nemáme jasno, jak přesně to bude vypadat.
Pojďme na další směrnici – due diligence, tedy směrnici o náležité péči podniků (CSDDD). Pamatuji si, že když se o ní před pár lety začalo mluvit, vyvolávala v Česku velké emoce. Byla vnímána jako další byrokratická zátěž – firmy měly hlídat i své nejmenší dodavatele třeba v Africe a kontrolovat dodržování lidských práv a udržitelnost. Jak to nakonec dopadlo? Jak vypadá finální kompromis a co má přinést?
Due diligence měla v principu zabránit tragédiím v dodavatelských řetězcích – typicky kolapsu textilní továrny Rana Plaza. Jde o to, že firma nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za svůj dodavatelský řetězec. Má zjišťovat situaci, identifikovat rizika, nastavit nápravná opatření a sledovat jejich plnění. Je to vlastně moment, kdy firma překračuje svůj vlastní rámec a dívá se i mimo sebe.
Nicméně i tato směrnice byla součástí Omnibusu I a prošla výrazným omezením. Zatímco u CSRD platí hranice 1 000 zaměstnanců a 450 milionů eur obratu, u CSDDD je limit nastaven na 5 000 zaměstnanců a 1,5 miliardy eur. To znamená, že se bude týkat opravdu jen těch největších firem.
Na jednu stranu se tím snižuje zátěž pro podniky, na druhou stranu přicházíme o důležitý nástroj kontroly dodavatelských řetězců a prevence problémů. A tyto problémy – porušování lidských práv, dětská práce, vykořisťování – se netýkají jen třetích zemí, máme příklady i z Evropské unie.
I u předchozí verze směrnice panovaly obavy, že přestože se due diligence nebude oficiálně vztahovat na malé podniky, velké firmy to po nich jako po svých dodavatelích budou stejně vyžadovat. Platí to i po úpravě?
Myslím, že ano, a už to vidíme. Firmy, které budou reportovat povinně – těch zhruba 28 –, budou potřebovat data od svých dodavatelů. A ti pak pravděpodobně budou reportovat dobrovolně, třeba podle standardů pro malé a střední podniky, právě proto, aby ta data mohli svým odběratelům poskytnout. Myslím, že stejný efekt nastane u due diligence i u nefinančního reportingu – je to zákon spojených nádob.
U due diligence i CSRD došlo k odkladu účinnosti. K čemu ten čas vlastně je? Proč se to odkládá – znamená to, že firmy nebyly připraveny?
Jedním z argumentů byl administrativní nárok. Zároveň řada firem se chystala na obě legislativy ještě ve fázi přípravy zákonů a některé to dělaly už na základě předchozí legislativy. Takže odklad byl vítaný hlavně těmi, kteří chtěli splnit jen legislativní povinnost a nekladli důraz na klimatická, reputační nebo jiná rizika.
Jinak řečeno – odklad je čas na nadechnutí a přípravu procesů. Zavést je ve firmě dá čas a práci: musíte projít kolečkem interní komunikace, vysvětlit lidem, proč to dělají a k čemu to bude. Dva roky jsou fajn, ale ti, kteří to dělali moudře, mají hotovo dnes. A ti, kteří ještě nezačali, mají velké zpoždění i s tím dvouletým odkladem.
Co se týče CSRD – první firmy reportovaly již za rok 2024. Nyní je účinnost odložena až do roku 2027, kdy budou firmy reportovat podle nové, zjednodušené směrnice s jednodušší verzí ESRS standardů, na které ještě čekáme. Potom budou v dalších vlnách následovat další firmy.
Tento čas je ideální využít pro interní zhodnocení – co funguje, co ne, a k čemu reporting pro firmu vlastně je. Neměl by být jen papírem, ale skutečně ovlivňovat hodnoty a vizi firmy. V řadě firem to tak je, a řada firem to dělá, aniž by věděla, že se to dá schovat pod zkratku ESG, která je dnes poněkud zprofanovaná.
Pro firmu to tedy může být dobré cvičení – zjistí, kde má rizika. Ale může být nefinanční reporting nebo hlídání udržitelnosti v dodavatelském řetězci také konkurenční výhoda? Nebo naopak bere firmám kapacity, které by jinak věnovaly hlavnímu byznysu?
Klimatická a jiná rizika jsou jednou z oblastí, kde firma může – ale samozřejmě nemusí – najít přidanou hodnotu. Například při měření uhlíkové stopy se ukazují zajímavé věci – proč je v určitém měsíci vysoká spotřeba elektřiny, kde by se dalo ušetřit, proč platíme za služby, které nevyužíváme. Dokud se na to někdo nepodívá komplexně, tyto problémy přehlížíme.
Elektřina je velmi viditelný příklad – tam lze hodně ušetřit. Dalšími příklady jsou nakládání s odpady, cirkulární ekonomika nebo využívání zbytků z výroby. To jsou oblasti, kde to může být ekonomicky výhodné a zvyšovat konkurenceschopnost firmy. A zároveň spotřebitelé dnes sledují, jak jsou výrobky udržitelné – i když hlavním kritériem stále zůstává cena.
Jsou tedy firmy za udržitelnost odměněny i navenek? Pomáhá jim to u investorů, bank nebo veřejnosti? Má pro ně hodnotu, že mohou doložit nefinanční reporting?
Začala bych u bank – to je konkrétní a dobře viditelná oblast. Banky nikdo povinnosti reportovat nezbavil, ty pokračují dál. A banky se klientů na ESG ptají z praktického důvodu: řízení rizik. Pokud banka poskytuje hypotéku nebo úvěr, zajímá ji, zda firma nebo jednotlivec bude schopen splácet za 20 nebo 30 let. Ptá se například: máte budovu v záplavové oblasti? Hospodaříte udržitelně? Řada bank navíc nabízí zvýhodněné úvěry pro projekty splňující parametry udržitelnosti.
Druhou rovinou jsou spotřebitelé. Ti preferují ekologické výrobky, ale zpravidla nejsou ochotni zaplatit více než přibližně 5 % nad běžnou cenu.
A třetí rovinou je trh práce. U generace Z hrají hodnoty a vize firmy, včetně udržitelnosti, velkou roli při výběru zaměstnavatele. Takže z hlediska náboru a udržení talentů to dává smysl. Zároveň ale není potřeba jít do zbytečných detailů – a to platí o to více po posledních úpravách legislativy.
Ještě bych otevřela téma taxonomie udržitelných investic. V Česku proběhla kolem ní bouřlivá a vysoce politizovaná debata – zejména kvůli tomu, jestli bude jaderná energetika a zemní plyn zahrnuty mezi „zelené“ aktivity. Řada českých politiků to považovala za svou prioritu. Taxonomie již byla schválena. Můžeš nás stručně uvést do toho, jak to s ní dnes vypadá?
Taxonomie – to by bylo klidně na samostatný podcast, stejně jako greenwashing. V principu platí, že firmy, které budou povinně reportovat podle CSRD, musí zároveň hodnotit své aktivity podle taxonomie – tedy určit, jaká část jejich činností je „udržitelná“ podle evropských pravidel.
Taxonomie se zaváděla postupně a je poměrně složitá. Řada firem s ní měla problémy. Některé sektory jsou z ní vyjmuty – zemědělství a maloobchod.
Důležité je říct, že potřeba takové klasifikace nepřišla jen shora. Silný impulz vzešel od bank a investorů, kteří chtěli vědět, co vlastně „zelená investice“ znamená, aby mohli lépe rozhodovat.
Zajímavé je, že Evropa v tom není sama – podobné systémy zavádí desítky zemí po celém světě, včetně Asie a Afriky. Totéž platí pro nefinanční reporting obecně – to není jen evropská záležitost. Slyšela jsem třeba příklady z Indonésie, kde firmy žádaly evropské dodavatele o data o udržitelnosti.
Celkově měly všechny tyto legislativy – CSRD, CSDDD i taxonomie – jeden hlavní cíl: přinést transparentnost, srovnatelnost a předvídatelnost. A za tím vším stojí snaha o dlouhodobou udržitelnost firem – sociální, ekonomickou i klimatickou.
Ale nezničily nám ty zásahy do legislativy ten původní cíl? Místo jistoty teď někdy ani nevíme, co se po firmách chce, kdy to má platit a jestli se to za rok zase nezmění.
Musím přiznat – byl to chaos. Nefalšovaný chaos. Zvlášť po vyhlášení Omnibus I, to byl opravdu bezprecedentní krok. Nevím o jiném příkladu legislativy, která by byla v běhu a takovým způsobem zasáhla do života firem. Firmy musely věnovat kapacity přípravě, někdo víc, někdo méně. A motivací zvenčí – těch „mrkviček“ – tam příliš nebylo, pokud si je firma nenašla sama. Zjednodušení bylo potřeba, takže je v zásadě dobře, že k němu dochází. Ale způsob, jakým se to dělo, byl chaotický.
A musím zmínit ještě jednu věc: v Česku se často setkávám s tím, že lidé nerozumí rozdílu mezi návrhem Evropské komise a schválenou legislativou. Nedivím se jim, je to složité. Ale řada médií to nerespektuje a vydává návrhy za hotové zákony – a to v té veřejné debatě vytváří chaos, vztek a odpor. Přesně to se stalo i v případě „udržitelné“ legislativy. Takže děkuji za práci, kterou děláte – myslím, že to uvádíte na pravou míru.
Děkujeme za kompliment. Je ale pravda, že evropský legislativní proces je v řadě fází extrémně transparentní – vidíte pracovní dokumenty Komise – a občas je zase úplně ve tmě.
To může být pro lidi zvenčí matoucí. Proto si myslím, že je důležité říkat: toto je návrh, bude se ještě měnit, počkejte na výsledek. Neplašit ve chvíli, kdy Komise vydá cíl a všichni začnou panikařit.
Když už jsme u toho chaosu – lze očekávat další změny v legislativě týkající se udržitelnosti? Bude udržitelnost „obětním beránkem“?
Vidíme, že se pravděpodobně bude zasahovat i do EU ETS – evropského systému obchodování s emisními povolenkami, což je vlajková loď dekarbonizace. To je ale téma na jinou diskuzi.
Pokud jde o nefinanční reporting – doufám, že jsme na konci těch změn. Teď čekáme na dodání ESRS standardů a doufám, že vzniknou i praktičtější návody pro firmy, které tu strašně chyběly.
V dalším období čekáme na dokončení řady dalších omnibusů – na zemědělství, automobilový průmysl, digitalizaci, obranu, chemikálie. Některá zjednodušení jsou spíš kosmetická, jiná hlubší.
Co bude velmi zásadní, je zákon o cirkulární ekonomice, který by měl brzy vyjít, a legislativa posilující průmysl – včetně zjednodušení povolovacích procesů třeba pro zelené zdroje energie. Doufám, že se poučíme z toho, co se stalo se směrnicí o nefinančním reportingu, a příště to uděláme lépe.
A pak je tu velké téma obrany a bezpečnosti, které je teď v centru pozornosti, a s tím spojené téma surovinových zdrojů. To bude naprosto zásadní agenda a doufám, že bude jednoduše nastavena.
Tento podcast vznikl s podporou European Climate Foundation.