Přitažlivým magnetem pro ně byla především stabilita a hospodářská prosperita severní a západní Evropy. Úvahy pobaltských států o vstupu do EU v sobě ale měly zakotvenou ještě jednu dimenzi, která vyplývala z jejich specifických podmínek a historické zkušenosti. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Litva, Estonsko a Lotyšsko obnovily nezávislost, což se ještě před pár lety zdálo být zbožným přáním a naprosto nesplnitelnou metou. Rychlý rozpad SSSR nebyl schopen předpovědět žádný z renomovaných sovětologů.
Cesta pobaltských států z postsovětského prostoru
Obnovení politické samostatnosti bylo pro pobaltské státy jen prvním, ale zásadním krokem transformačního procesu. Estonsko, Lotyšsko a Litva začínaly narozdíl od ostatních východoevropských států doslova z bodu nula. Místní ekonomiky byly až do přelomu osmdesátých a devadesátých let direktivně řízeny z Moskvy a rozpad SSSR přinesl i rozpad sovětského trhu a vazeb, kterými byly pobaltské podniky propojeny s dalšími sovětskými ekonomickými subjekty. Obchodní reorientace a s ní související komplexní restrukturalizace hospodářství se stala základní podmínkou pro cestu z nestabilního postsovětského prostoru.
Od členství v Evropské unii pobaltské státy očekávaly nejen ekonomickou pomoc a prosperitu. Spíše opatrný a zdrženlivý postoj západní Evropy k jejich vstupu do NATO během druhé poloviny devadesátých let jim umožnil spojovat s členstvím v EU alternativní bezpečnostní řešení, soft security. Zatímco zapojení pobaltských států do NATO bylo pro ruské politiky dlouho nestravitelným soustem, proti vstupu pobaltských států do EU se Rusko nepřátelsky nestavělo. Atraktivita západního integračního procesu vzrostla poté, co do něj v roce 1995 vstoupily Švédsko a Finsko. Zejména v Estonsku, ale i v Lotyšsku se tyto severské země staly nejdůležitějšími obchodními partnery a investory. Baltské moře se v polovině devadesátých let stalo skutečně vnitřním mořem Evropské unie a severské členské státy společně s Německem plně podpořily přijetí pobaltských států do EU. Jedním z cílů Severské dimenze, iniciované roku 1997 finskou diplomacií, byla právě podpora integrace pobaltských států a Polska do Unie a vytvoření kooperačního mostu k přímořským oblastem Ruska.
Strategie EU vůči pobaltským státům nebyla konzistentní a prošla určitými vývojovými fázemi. Unie k nim přistupovala jako k regionálnímu celku a vyvíjela nátlak na vnitřní kooperaci a ekonomickou integraci pobaltských republik. Úspěšnost jejich spolupráce a překonávání partikulárních zájmů měla předurčovat možnosti zapojení Pobaltí do širšího evropského integračního procesu.
Tato koncepce utrpěla trhlinu na lucemburském summitu EU v prosinci 1997, na kterém německo-francouzský tandem prosadil dvourychlostní strategii rozšiřování. Z pobaltských států se do první skupiny dostalo jen ekonomicky nejrozvinutější Estonsko, za které výrazně lobovalo Finsko. Naopak Švédsko s Dánskem se stavěly za princip regaty a celkem rovnoměrně podporovaly přijetí všech tří pobaltských států. Lucemburský summit vyčleněním nejrychleji se transformujícího Estonska narušil kooperaci uvnitř pobaltského regionu tím, že přispěl ke zproblematizování vztahů a pohloubení rozporů mezi sebevědomým a ekonomicky dynamičtějším Estonskem a jeho méně úspěšnými jižními sousedy. Zvýraznění Estonska nemělo být přitom chápáno jako odmítnutí druhých pobaltských států, ale jako výzva k zintenzivnění transformačních kroků. Bylo bezesporu i sondážním balónkem opatrně vyslaným k Rusku. Rozštěpení odstranil až helsinský summit o dva roky později, který prosadil princip regaty. Lotyšsko a Litva se tím dostaly na stejnou úroveň s Estonskem.
Jednání o převzetí acquis communautaire nebyla vždy jednoduchá a nespokojenost s nutností podřídit se direktivním západním standardům se projevila v opadnutí původního optimismu. Hlasitěji začaly být slyšet hlasy těch skupin a vrstev společnosti, jimž vstup do EU zkomplikuje postavení. Frazeologie cesty do sjednocené Evropy a hesla s ní spojené prosperity tak začala od začátku nového století ztrácet svou atraktivitu. Spolu s tím, jak se hospodářská situace pobaltských států postupně stabilizovala, se oslaboval i magnetismus Evropy.
V polovině devadesátých let se zastavil hospodářský propad pobaltských států a jejich ekonomika začala růst. Hospodářský růst přerušily negativní důsledky ruské krize v roce 1998. Přestože největším obchodním partnerem pobaltských států byla již tehdy Evropská unie, poukázala tato krize na křehkost rozvíjejících se ekonomik a na přetrvávající závislost na vývoji v Rusku. To se týkalo v prvé řadě litevského a lotyšského obchodu, ale i Estonska, které se od ruského trhu odpoutalo nejvíce. Po překonání krize v roce 1999 pobaltské ekonomiky obnovily hospodářský růst. Tempem růstu HDP Lotyšsko a Litva v posledních letech mírně předstihly Estonsko, které si stabilně udrželo pětiprocentní přírůstek. I přes skutečně úctyhodné výsledky ekonomické transformace, které zvedly sebevědomí společnosti, však pobaltské státy výší HDP zatím zůstávají v dolní části žebříčku uchazečů o členství v EU. Přesto například Estonsko již na začátku století výší hrubého domácího produktu na hlavu převyšovalo Polsko. Obavy z poklesu hospodářské dynamiky (po roce 1999 se roční přírůstek HDP pohyboval kolem 5 – 7 %) po vstupu do EU tvořily základ argumentace odpůrců Unie.
Vedle úspěšného hospodářského růstu přinesl rok 2002 završení dvou zásadních dlouhodobých cílů pobaltských států. V listopadu na pražském summitu NATO byly pobaltské státy přizvány do Severoatlantické aliance a na prosincovém zasedání Evropské rady v Kodani obdržely po uzavření posledních vyjednávacích kapitol pozvánku do Evropské unie. Přístupové smlouvy čekaly jen na referenda, která měla ukázat skutečnou podporu občanů vstupu do EU.
Litva: zápas s apatií
Jako první se referendum o vstupu do Evropské unie uskutečnilo v Litvě. Celkem 2.631.252 oprávněných voličů se k litevskému členství v EU mohlo vyjádřit ve dnech 10.-11. května 2003. Vstup podpořily všechny velké politické strany, premiér Algirdas Brazauskas i nový prezident Rolandas Paksas. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly na konci minulého roku zhruba 68 % podporu členství, proti bylo 18 % respondentů. Podpora vstupu do EU tedy byla v Litvě nejvyšší z pobaltských států, a to litevští představitelé vždy považovali za prioritní členství v NATO. Vynechání Litvy v roce 1997 ostře kritizovali a jako kompenzaci estonské pozvánky do Unie se snažili dosáhnout individuálního litevského členství v NATO.
V Litvě neexistovala koncentrovaná opozice proti členství v EU. Proti vystupovala malá okrajová nacionalistická uskupení, která se obávala ztráty národní identity. Obavy ze ztráty konkurenceschopnosti projevovali litevští zemědělci, jejichž subsidie se nebudou rovnat tučným subsidiím jejich západoevropských protějšků. Problematickým bodem vstupních jednání byla hlavně otázka odstavení jaderné elektrárny černobylského typu Ignalina, díky níž je Litva nejen soběstačná ve výrobě elektrické energie, ale ještě může přebytek exportovat do sousedních zemí. EU v Kodani přislíbila poměrně značnou dotaci na její odstavení, ale ne ve výši, kterou požadovala litevská strana, aby plně pokryla dopady spojené s likvidací. Posledním problémem byla otázka ruského tranzitu do oblasti Kaliningradu, kterou se nakonec podařilo vyřešit zavedením zjednodušené vízové procedury.
Eurokampaň byla částečně pojata jako show a zaplnila nejen televizní obrazovky a další masová média, ale i ulice. Byla postavena na úspěšnosti ekonomické transformace a zvýšení životní úrovně v posledních letech jako kontrastu k sovětskému modelu. Nový prezident Rolandas Paksas nezapřel původní profesi akrobatického pilota a během návštěvy komisaře Günthera Verheugena na konci dubna mu ukázal Litvu z letadla, které osobně pilotoval. Největší litevský pivovar komerčně spojil eurokampaň se zavedením nového piva Euroalus, které prodával o 30 % levněji než ostatní piva.
Litevská ústava vyžaduje pro platnost referenda nadpoloviční voličskou účast. To se ukázalo být největším problémem. Voliči mohli hlasovat i poštou a v zahraničí. Zpočátku byla volební účast mizivá a zdálo se, že referendum skončí debaklem kvůli nezájmu občanů. Do večera prvního dne referenda přišlo hlasovat jen 23,01 % voličů a účast se nikde nepřehoupla přes poloviční hranici. Nejvíce voličů, přes 45 %, přišlo k urnám v Nerinze na Kurské kose, nejméně v polském regionu Šalčininkai (10,56 %). Obdobně tomu bylo v okolí Vilniusu. Pasivita, mající kořeny spíše v sobotním začátku víkendu než v odmítnutí Evropské unie, vyburcovala litevské představitele k maximálnímu nasazení v médiích i přímo mezi voliči, takže kampaň místy evokovala agitky sovětských časů. Druhý den hlasování, v neděli, se vedle státu zapojila i katolická církev a výsledek byl diametrálně odlišný.
Hlasování se nakonec zúčastnilo 63,3 % oprávněných voličů, přičemž pro členství Litvy v EU se vyslovila naprostá většina z nich: 91,04 % hlasů bylo pro vstup a jen 8,96 % bylo proti. Průběh referenda potvrdil rozdíly mezi volebními okresy, které souvisejí s jejich etnickou strukturou. Nejvyšší účast byla v Kaunasu a okolí a v Palanze, což bylo vždy baštou Sajudisu a litevských konzervativců. Slabší účast s větším podílem negativních hlasů byla naopak zaznamenána spíše v národnostně smíšených oblastech na východě Litvy. Příkladem může být tradiční rezervoár levicových stran v oblasti Vilnius-venkov s převahou polského obyvatelstva, nižší volební účast byla i v Klaipedě s třetinou ruského obyvatelstva. 16. září litevský parlament ratifikoval poměrem hlasů 84:2 při jedné absenci Přístupovou smlouvu. Pouhé dva hlasy odpůrců byly reprezentovány malými okrajovými uskupeními – krajní levicí a mladolitevskými nacionalisty.
Estonsko: váhání nad ztrátou liberální ekonomiky a suverenity
Estonsko bylo jako jediná pobaltská republika zařazeno do první vlny kandidátských zemí a o zahájení přístupových jednání bylo rozhodnuto již na konci roku 1997. Estonská ekonomika je vzhledem k úzkému propojení s finskou a švédskou ekonomikou z pobaltských států nejvíce vklíněna do EU. Přesto se Estonsko mezi kandidátskými zeměmi stalo jedním z největších skeptiků. V Estonsku, které v devadesátých letech zažilo nejúspěšnější ekonomický vývoj z pobaltských států, měli odpůrci členství v EU poměrně silné ekonomické argumenty. Vstup do Unie omezí značně liberální podmínky podnikání a obchodu v zemi, která na své investiční atraktivitě vystavěla ekonomickou úspěšnost devadesátých let, a odpůrci vstupu se obávali poklesu dynamiky hospodářského růstu. V diskusích bylo patrné chápání vztahu „periferie – mocenské centrum“, rozdělení „my – oni“ a řešil se problém uplatnění malého státu mezi silnějšími členy Unie a obavy z dalšího směřování Unie. V argumentaci estonských odpůrců EU zaznívala i obava z nárůstu počtu imigrantů po připojení. Také estonští rolníci mohli jen stěží jásat nad subvenčním zvýhodněním svých západoevropských protějšků, přestože význam zemědělství v ekonomice je marginální.
V Estonsku jako jediné kandidátské zemi bylo hlasování o vstupu do Evropské unie spojeno se změnou ústavy. Estonská ústava, schválená v roce 1992, totiž v reakci na zkušenost ze sovětských časů nedovolovala přímou účast v unii, která by omezovala estonskou suverenitu. Estonská politická scéna, a to i zastánci připojení, zůstali k chystané evropské ústavě poměrně zdrženliví a z oficiálních míst nejednou zaznělo varování před plány federalizace. Odpůrci pak přímo kladli rovnítko mezi tristní sovětskou zkušeností Estonska a ovládnutí Unie silnými státy a plány federalizace.
Většina hlavních politických stran vstup podpořila a přímo se angažovala ve volební kampani. Nejednoznačný zůstal postoj opoziční Strany středu, kterou otázka referenda rozdělila 9. srpna na sjezdu v Tartu na tři části. Největší část delegátů (341) vstup do EU odmítla, 235 delegátů vyjádřilo členství podporu a zbytek (227) navrhoval, aby se sjezd spokojil s výzvou, aby se občané referenda zúčastnili. Osm bývalých ministrů Strany středu pak v reakci na odmítavé stanovisko většiny delegátů sjezdu vydalo prohlášení, kterým vstup Estonska do EU jasně podpořili. Strana středu s dvaceti osmi poslanci v parlamentu je největší opoziční strana. Lze ji charakterizovat jako středolevé uskupení. Pro mnoho voličů charismatický Edgar Savisaar byl starostou Tallinnu. Tuto největší politickou stranu volí i značná část ruských voličů.
Vládní kampaň byla zaměřena na podnikatele, studenty a důchodce. Výsledky průzkumů byly proměnlivé, v listopadu 2002 průzkum společnosti EMOR vykazoval 45 % podporu, zatímco o měsíc později ta samá společnost uváděla 57 %. Je nesporné, že na konci roku, když byla ukončena jednání, měl již vstup do EU nadpoloviční podporu. Během posledního půlroku pak podle sond společnosti EMOR vzrostla podpora vstupu před referendem z 55 % na 62 %. Účast byla odhadována na 70 %. Výsledky jednotlivých průzkumů se lišily, ale všechny před hlasováním konstatovaly růst podpory a pravděpodobnost kladného výsledku referenda.
Referendum se uskutečnilo 14. září, v zahraničí bylo možné hlasovat již před tímto termínem. Bylo tak druhým referendem, které se v Estonsku po obnovení nezávislosti konalo. Na rozdíl od Litvy a Lotyšska nebyla jeho platnost podmíněna padesátiprocentní volební účastí. K urnám přišlo 64,06 % z 867.714 oprávněných voličů, což bylo více než při březnových parlamentních volbách. Pro vstup do EU a změnu estonské ústavy se vyslovilo 66,83 % hlasujících.
Pohled na mapu účasti a podpory vstupu opět potvrzuje souvislost mezi počtem neestonského obyvatelstva a odmítnutím členství v EU – ať už formou neúčasti, nebo vhozením zamítavého volebního lístku. V severovýchodní části Estonska Ida-Virumaa účast dosáhla 55,91 %, pro se vyslovilo 57 % hlasujících. V Narvě, nejdůležitějším městě regionu, tvoří Estonci sotva desetinu obyvatelstva, jednoznačně mu dominuje devadesátiprocentní ruská většina a obyvatelé zápasí s vysokou nezaměstnaností a z ní vyplývajícími sociálními problémy. Druhá nejnižší podpora byla v jihovýchodní části země, Vorumaa (58,27 %). Nejvyšší volební účast byla v hlavním městě Tallinnu (69 %), nejvyšší podporu členství v Evropské unii vyjádřili voliči v univerzitním městě Tartu (72,56 %) a v okolí hlavního města Tallinnu Harjumaa (69,86 %).
Lotyšsko: z euroskeptiků euronadšenci?
Také v Lotyšsku ukazovaly průzkumy veřejného mínění na silnou skepsi vůči Evropské unii. Rozložení akcentů v argumentaci odpůrců vstupu do EU ale bylo od Estonska poněkud odlišné.
Podle průzkumů měli v Lotyšsku dlouho převahu odpůrci vstupu do EU, přívrženci členství začali posilovat své pozice až před referendem. Systematický sociologický průzkum, prováděný od roku 1998, dlouhodobě vykazoval slabou podporu členství v Unii. Ta oscilovala mezi 36,6 % v únoru 1999 a 50,8 % v srpnu téhož roku. Odpůrci dosáhli maxima v únoru 2000 a v květnu 2001. Průzkum prováděný podle jiné metodiky firmou Latvijas Fakti v letech 2002 – 2003 ukázal na začátku roku 2002 dokonce převahu odpůrců vstupu. (Dosáhli 43 %, zatímco příznivci vstupu jen 36,6 %.) Na konci roku 2002, kdy byla uzavřena jednání o podmínkách vstupu, již příznivci členství převážili poměrem 47 % proti 33,2 %. Před referendem se působením vládní kampaně snížil počet nerozhodných, počet přívrženců vstupu vzrostl na 56,5 %. Výsledky průzkumů ovlivňovaly vedle zvolené metodiky především konkrétní výsledky vstupních jednání Lotyšska s EU a také vnitřní procesy Unie, jak je prezentovala média. Důležitou roli hrál i vnitropolitický vývoj v Lotyšsku: zdrženlivý postoj ke vstupu do EU byl do značné míry spoluurčován nedůvěrou k vládnoucí politické elitě, která bude podle občanů z připojení nejvíce profitovat.
Zdroj: www.president.lv Skeptičtí Lotyši se nakonec přiklonili k EU i díky osobnímu nasazení prezidentky Vairy Vike-Freibergové.
Lotyšsko má z uchazečů přijatých v Kodani nejnižší životní úroveň. Stabilitu země ovlivňuje míra integrace ruských minorit, která závisí do značné míry na sociálně ekonomických faktorech. V důsledku přílivu migrantů z jiných svazových republik klesl počet Lotyšů z předválečných 75 % (údaj z poloviny třicátých let) na 52 % v roce 1989. Po odchodu ruských vojáků a jejich rodinných příslušníků i některých dalších Rusů stoupl počet Lotyšů na dnešních zhruba 58 procent. Přesto však Lotyši tvoří v hlavním městě Rize čtyřicetiprocentní menšinu, v druhém největším městě Daugavpilsu se počet ruskojazyčného obyvatelstva pohybuje dokonce kolem 90 procent. Národnostní problematika se výrazně promítla do hlasování, ačkoliv hlasovat mohli pouze občané Lotyšska.
Lotyšsko, podobně jako Estonsko, odmítlo automaticky udělit občanství přistěhovalcům z ostatních svazových republik a jako měřítko pro stanovení občanství zvolilo rok sovětské okupace (1940). Od prosazení zákona o občanství v polovině devadesátých let prošlo naturalizačním procesem něco přes 52 tisíc uchazečů, což ukazuje na nevelký zájem o získání lotyšského občanství. Pětina obyvatel Lotyšska tak zůstává bez lotyšského občanství. Hodnotící zprávy Evropské komise opakovaně doporučovaly urychlení integrace ruskojazyčných menšin, v posledních letech však neobsahovaly zásadnější výtky. Komisař pro rozšíření Günter Verheugen takřka permanentní ruské stížnosti na porušování lidských práv v Lotyšsku opakovaně odmítl jako neopodstatněné s tím, že Lotyšsko naplňuje politická kritéria už od roku 1997 a žádnou změnu po vstupu nepředpokládá. Obtížným bodem vstupních jednání bylo naopak zemědělství a jeho podpora, výtky se týkaly i korupce a malé flexibility byrokracie.
Lotyšská ústava vyžaduje pro platnost referenda účast nadpoloviční většiny oprávněných voličů a souhlas většiny zúčastněných. Ústava z roku 1922, obnovená na začátku devadesátých let, ale neumožňovala referendum o mezinárodních otázkách. Lotyšský parlament (Saeima) proto 8. května 2003 přijal změny ústavy, které konání referenda umožnily. Politické strany a uskupení se snažily využít situace před referendem k prosazení svých požadavků vůči vládě nepříliš oblíbeného bývalého prezidenta Lotyšské národní banky Einárse Repšeho. Referendu předcházely ruské demonstrace a někteří představitelé ruské minority spojili účast v referendu s požadavkem na přehodnocení vládní politiky vůči menšinovému školství, kde měla chystaná opatření zmenšit počet vyučovacích hodin v ruštině na 40 %. Nespokojenost však projevovaly i koaliční strany v Repšeho vládě a vládní krizi se podařilo dočasně zažehnat jen poukazem na význam blížícího se referenda.
Obavy vlády z bojkotu a ztroskotání referenda se zdály být poměrně reálné. Média kritizovala špatnou informovanost občanů a bezzubou kampaň, na kterou vláda vynaložila přes jeden milion latů (asi 49 milionů Kč). Obavy z negativních dopadů připojení k Evropské unii ventilovaly sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Jedná se především o zemědělce a důchodce, které by měly negativní důsledky připojení postihnout nejvíce. Tyto skupiny tvořily pro agitaci odpůrců členství v EU nejúrodnější půdu. Zemědělství nehraje v lotyšském hospodářství větší roli, ale skepsi zemědělců přijímaly i jiné sociální skupiny. To platí i o důchodcích, kteří tvoří čtvrtinu lotyšského obyvatelstva a obávají se růstu životních nákladů. Jejich postavení je přitom už tak tristní, že s trochou nadsázky lze říci, že vstupem Lotyšska do Evropské unie nemají mnoho co ztratit.
Proti vstupu do Unie se převážně vyslovili lotyšští Rusové, jejichž starší generace se sentimentem vzpomínala na staré sovětské časy. Uvědomili si, že posunutí evropské hranice zkomplikuje cestování do Ruska, což v jejich očích nevyvážilo možnost svobodného pohybu uvnitř schengenských hranic. Pragmatičtí, mladší a vzdělanější Rusové (zde je možné vyvodit generační a vzdělanostní vazbu) naopak vkládali do vstupu naděje spojené s rozšířením pracovních příležitostí, trhu, uplatněním Lotyšska jako spojovacího článku EU a Ruska, ale také s lepší možností prosazení svých národnostních požadavků na vstřícnějším mezinárodním fóru. Nacionální aspekt hrál významnou roli u lotyšských odpůrců EU (ovšem z opačného úhlu pohledu), kteří demagogicky kladli rovnítko mezi Evropskou unii a SSSR.
S blížícím se referendem volební průzkumy ukazovaly vzrůstající počet přívrženců vstupu. Zároveň bylo ale zřejmé, že na rozhodování voličů bude mít vliv výsledek referenda v sousedním Estonsku a také hlasování o zavedení eura ve Švédsku, kde vývoj vyhrotila vražda ministryně zahraničních věcí Anny Lindhové. Podpořit lotyšské kolegy přijel po úspěchu domácího referenda estonský premiér Juhan Parts, připojil se i český premiér Vladimír Špidla. Lotyšsko, nejslabší stát z uchazečů o členství v Evropské unii, by v případě negativního výsledku referenda zůstalo osamocené. Vláda proto počítala s opakováním referenda po uplynutí zákonné lhůty.
Referendum proběhlo 20. září a voličská účast i jeho výsledek bezesporu překvapily. Hlasování se zúčastnilo 72,53 % oprávněných občanů a 67 % z nich se vyslovilo pro připojení k Evropské unii, proti bylo 32,4 %. Po Maltě se jednalo o druhou nejvyšší volební účast z devíti zemí, kde se referendum o vstupu do EU v roce 2003 konalo. Účast byla vyšší ve městech než na venkově. Hlasování stejně jako v Estonsku potvrdilo výraznou národnostní diferenciaci. V Daugavpilsu a Rézekne, východních městech s početnou ruskou populací, byl výsledek negativní. V druhém největším městě Lotyšska Daugavpilsu hlasovalo pro vstup jen 31 %, v Rézekne 43 % účastníků referenda. V Daugavpilsu řeklo ne 67,3 % účastníků referenda. Největší počet příznivců členství byl ve Valmieře a okolí (83 %), ve Valce (82,2 %), Kuldíze (82,2 %) a Limbaži (81,9 %). Z velkých měst byla podpora vstupu do EU nejsilnější v kuronských přístavech Liepáji (77 %) a ve Ventspilsu, největším tranzitním přístavu na východním pobřeží Baltského moře, přes nějž chodí značná část exportu ruské ropy do západní Evropy (73,2 %).
Ze čtyř lotyšských regionů vstup do Unie jednoznačně podpořilo severní Lotyšsko (Vidzeme), naopak východní část země (Latgale) ho jako celek odmítla. Větší podporu přitom vstup do EU nalezl u voličů ve venkovských okresech a menších městech než u voličů v největších městech, což vyplývalo z etnické skladby obyvatelstva. Pro vstup se u uren vyslovilo 63 % Lotyšů, ale jen 30,3 % příslušníků minorit. V rozporu s předpověďmi nalezlo připojení k EU větší podporu u starší generace než u nejmladší voličské skupiny, což ukazuje na ohlas vládní kampaně mezi důchodci. Podpora vstupu u mladé voličské generace naopak oproti průzkumům klesla z 59,5 % na 52,5 %. To bylo v rozporu s rozšířeným názorem, že právě tato generační skupina bude z členství v EU nejvíce profitovat, a proto bude patřit k největším optimistům. Výsledky potvrdily korelaci mezi výší příjmů, úrovní vzdělanosti a postojem k Evropské unii.
Rozloučení s černým stínem dějin?
Obrazně řečeno, referenda o vstupu do EU potvrdila, že Litevci, Estonci a Lotyši nastoupili s konečnou platností do evropského vlaku. Voliči svými hlasy uzavřeli epizodu cesty z postsovětského prostoru a nastoupili do symbolického západního vlaku. Nezastírali však určité pochybnosti o kvalitě kupé, která obsadí, o rychlosti jízdy a konečné stanici. Obava z ponechání tří malých zemí na osamocené zastávce šedé zóny hrála v kampani značnou úlohu. Referenda prokázala vzájemnou regionální solidaritu pobaltských států, zpochybněnou během „dostihů“ o nejrychlejší členství během druhé poloviny devadesátých let. Těžko si však v jejich situaci představit jinou reálnou variantu, zvláště v porovnání s jejich výchozími pozicemi. Nechat ujet evropský vlak a zůstat stranou evropského integračního procesu by pro malé pobaltské státy znamenalo zpochybnění rozhodného prozápadního integračního kurzu, který nastoupily, aby se dostaly z tehdy nestabilního a problematického postsovětského prostoru.
Voliči se nerozhodovali jednoduše, národní barvy čerstvě nabyté suverenity sotva stačily zaschnout. Rychle rostoucí ekonomiky pobaltských států, které přes politický odstup výrazně profitují ze zprostředkujícího postavení k Rusku, také působily ambivalentně. Hlasování přesvědčivě potvrdilo politickou a etnickou diferenciaci, jejíž důsledky zůstávají největším problémem lotyšské a estonské společnosti i do budoucna. Propagační kampaně, jejichž informativní úroveň nebyla vysoká, nemohly tyto dlouhodobé rozpory vyřešit, což bylo od krátkodobé agitace a apelů politické elity stejně těžké očekávat. Nepodařilo se získat většinu ruských voličů. Jejich hlasování naznačovalo druhou alternativu. A to se do referenda v Estonsku a Lotyšsku mohli zapojit jen občané, nikoli lidé bez občanství, kteří mají na území Estonska nebo Lotyšska trvalý pobyt. Většina sovětských přistěhovalců se o občanství neucházela a má buď ruské, anebo vůbec žádné občanství.
Při pobaltských referendech nejednou zaznělo historické memento v souvislosti s volbou mezi západním a východním integračním vlakem. Pohled do minulosti posloužil k vyhranění přítomnosti bez ohledu na odlišnost současného Ruska. Udržení východní orientace, prosazované ruskou menšinou, mělo pro pobaltské národy pachuť hořké historické vzpomínky. Negativní historické reminiscence zazněly i z úst politiků. Estonský prezident Arnold Rüütel varoval před umrtvením vývoje země v případě odmítnutí vstupu. Po oznámení kladného výsledku referenda vyjádřil estonský premiér Juhan Parts přesvědčení, že Estonsko napravilo jednu z největších chyb dějin a vrací se do Evropy. Obdobně lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freiberga označila hlasování za poslední vymazání důsledků druhé světové války a rozdělení Evropy zlověstným paktem Molotov – Ribbentrop.
Někteří es