Základní druhy řízení před Evropským soudním dvorem

Je však potřeba poznamenat, že ESD bohužel trvá v průměru dvacet měsíců než v daném řízení o příslušném návrhu či žalobě rozhodne, což se v poslední době oprávněně stává terčem značné kritiky.

Mezi řízení o přímých žalobách patří:

Žaloba pro nesplnění povinnosti je žalobou podávanou Komisí proti členskému státu EU podle čl. 226, nebo žalobou podávanou jedním členským státem proti jinému podle čl. 227 Smlouvy ES. Žaloby podle článku 226 jsou vcelku běžné, například jen v roce 1999 jich bylo podáno 161, z toho nejvíce proti Itálii – 29. Od ustavení ESD, tj. od roku 1953 až do roku 1999, pak bylo celkem podáno 1.604 těchto žalob, z toho nejvíce proti Itálii – 384.

Naproti tomu žaloby podle článku 227 jsou zcela výjimečné a za celou dobu existence ESD je lze spočítat na prstech jedné ruky (celkem 4). Jedná se o žalobu, jíž se navrhovatel domáhá výroku ESD, že žalovaný členský stát nesplnil povinnost vyplývající ze Smlouvy ES. Nesplnění povinnosti může spočívat jak v jednání omisivním, například neprovedení směrnice ve stanoveném časovém limitu nebo její nenáležité provedení, tak v jednání komisivním – například přijetí či aplikace takového vnitrostátního předpisu, který není slučitelný s právem ES. Jestliže ESD shledá, že členský stát nesplnil povinnost vyplývající pro něj ze Smlouvy ES, je tento stát povinen učinit opatření ke splnění rozsudku ESD.

V případě, že členský stát EU nerespektuje rozsudek ESD, může mu ESD na návrh Komise uložit sankci v podobě paušální pokuty nebo penále. Naposled se tak stalo v červenci loňského roku, kdy ESD (věc C-387/97) uložil Řecku penále ve výši 20.000 EUR za každý další den nerespektování rozsudku ESD z dubna 1992 (věc C-45/97), kterým ESD shledal, že Řecko řádně neprovedlo směrnici o odpadech.

Smyslem žaloby na neplatnost právního aktu ES je dosáhnout neplatnosti daného právního aktu. Jedná se o poměrně velmi často využívanou žalobu. Například jen v roce 1999 bylo celkem k ESD, tj. k oběma jeho součástem, podáno 261 těchto žalob.

Napadnout lze právní akty, tj. nařízení, směrnice a rozhodnutí, přijaté společně Evropským parlamentem a Radou, nebo přijaté Radou, Komisí či Evropskou ústřední bankou, jakož i akty Evropského parlamentu, které mají mít právní účinky vůči třetím stranám.

Žaloba na neplatnost může být podána:

1. Komisí, Radou nebo členským státem

2. Evropským parlamentem, Účetním dvorem, nebo Evropskou ústřední bankou, ovšem pouze tehdy, dotýká-li se napadený právní akt jejich práv

3. Jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobou, ovšem pouze tehdy, je-li napadnutelný akt rozhodnutím, které je dané osobě buď určeno, nebo se jí bezprostředně a osobně dotýká

Žaloba musí být podána ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě, která je striktně aplikována. Žaloba na neplatnost právního aktu může být podána pro:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem

4. Zneužití pravomoci

Akt, jenž je shledán protiprávní pro některý z výše uvedených důvodů, je rozsudkem ESD prohlášen za neplatný a orgán, který ho vydal, musí přijmout veškerá opatření nezbytná ke splnění rozsudku ESD. Nedávno například ESD v rámci tohoto řízení prohlásil za neplatnou směrnici ES zakazující tabákovou reklamu (věc C-376/98).

Prohlášení protiprávního aktu za neplatný nezbavuje osobu, jež utrpěla v jeho důsledku škodu, práva podat žalobu o náhradu škody.

Účelem žaloby pro nečinnost, jež může být podána kterýmkoli členským státem nebo jakýmkoliv orgánem ES, je přimět příslušný orgán učinit to, co podle práva ES je povinen učinit. Žaloba je přípustná až poté, co byla instituce nejprve vyzvána ke konání. Kritéria aktivní legitimace jsou v podstatě tatáž jako při žalobě na neplatnost, avšak s tím rozdílem, že Evropský parlament, Účetní dvůr a EÚB zde mohou podat žalobu za stejných podmínek jako Komise, Rada a členské státy. Jedná se o žalobu, se kterou je možné jen velmi obtížně uspět, a proto se velmi málo používá. Například v roce 1999 bylo k ESD podáno dohromady jen 10 těchto žalob.

Orgán, o němž ESD shledá, že neplní svou povinnost podle Smlouvy ES, musí učinit nezbytná opatření ke splnění rozsudku ESD.

Rovněž jakákoliv fyzická či právnická osoba může za výše uvedených podmínek podat žalobu k ESD z toho důvodu, že jí orgán ES opomenul vydat akt jiný než doporučení či stanovisko.

Jakýkoliv spor mezi orgány ES a jejich zaměstnanci spadá výlučně do pravomoci ESD s tím, že v první instanci rozhoduje o všech sporech Soud prvního stupně. V roce 1999 řešil SPS celkem 83 zaměstnaneckých sporů.

Předmětem tohoto řízení může být žaloba o náhradu škody způsobenou Společenstvím porušením kontraktuálních povinností (smluvní odpovědnost). Dále se jedná o žalobu o náhradu škody způsobenou orgány ES nebo jejich zaměstnanci při výkonu jejich funkcí, a to jinak než porušením smluvních povinností Společenství (mimosmluvní odpovědnost ES). V roce 1999 bylo celkem k ESD podáno na 19 těchto žalob.

Řízení o předběžné otázce hraje rozhodující a nezastupitelnou úlohu při zajišťování jednotného výkladu a aplikace práva ES, jakož i při rozvoji práva ES ze strany ESD. Bylo to právě v rámci tohoto řízení, kdy ESD formuloval zásadní princip aplikační přednosti práva ES před vnitrostátním právem členských států (věc Costa/Enel) nebo podmínky, za kterých je právo ES bezprostředně aplikovatelné v členských státech EU. V roce 1999 bylo ESD postoupeno od vnitrostátních soudů členských států na 255 předběžných otázek.

Účelem tohoto řízení je asistovat vnitrostátním soudům při interpretaci a aplikaci práva ES a zajistit jeho jednotnou aplikaci. Vnitrostátní soudy mohou postoupit ESD k rozhodnutí předběžnou otázku, týkající se interpretace práva ES nebo platnosti aktů orgánů ES, jež vyvstávají v průběhu řízení u těchto soudů. Rozhodnutí ESD o předběžné otázce je poté předáváno zpět k danému soudu, jenž se jím musí řídit při dalším projednávání příslušné věci.

Kterýkoli vnitrostátní soud může požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud usoudí, že takové rozhodnutí je nezbytně třeba pro vynesení rozsudku. Při rozhodování o tom, zda postoupí předběžnou otázku ESD, či ne, rozhoduje vnitrostátní soudce podle vlastního uvážení. Není automaticky povinen otázku postoupit, žádá-li o to jedna či obě strany sporu. ESD nesmí zpochybňovat rozhodnutí vnitrostátního soudu postoupit mu k vyřešení předběžnou otázku a musí se otázkou zabývat i za těch nejvýjimečnějších okolností. Zásada volnosti rozhodování vnitrostátního soudu o postoupení předběžné otázky ESD má dvě výjimky. Za prvé, když předběžná otázka interpretace či platnosti vyvstane u vnitrostátního soudu, proti jehož rozhodnutí již není odvolání, je tento soud povinen, až na případ, kdy o stejné či podobné otázce již předtím jasně a jednoznačně rozhodl ESD, postoupit tuto otázku ESD. Za druhé, když se předběžná otázka týká platnosti nějakého aktu ES, má pouze ESD pravomoc prohlásit akt za neplatný. Tudíž vnitrostátní soud musí postoupit otázku ESD, ledaže má za to, že sám může dojít k závěru, že akt ES je platný. Jestliže vnitrostátní soud postoupí otázku platnosti aktu Evropských společenství ESD, tak v případě, že sám má vážné pochyby o platnosti aktu, a osoba, které se věc týká, by utrpěla nenahraditelnou škodu v době, kdy otázka platnosti je projednávána ESD, může vnitrostátní soud, přestože nemůže prohlásit akt za neplatný, pozastavit svým prozatímním opatřením aplikaci aktu do té doby, než ESD přijme rozhodnutí.

Pro právnickou nebo fyzickou osobu, jinou než přímého adresáta individuálního aktu, je velmi obtížné splnit u žaloby na neplatnost aktu ES podmínky aktivní legitimace. Dopad tohoto omezení je do jisté míry zmírněn možností námitky protiprávnosti podle čl. 241 Smlouvy ES. Námitka protiprávnosti není samostatnou žalobou. Námitka protiprávnosti je nejčastěji uplatňována v případech, kdy nařízení ES (jež může být napadeno žalobou na neplatnost pouze orgány ES nebo členským státem) je následně aplikováno ve vztahu ke konkrétní právnické nebo fyzické osobě prostřednictvím individuálního aktu. Takováto osoba může posléze napadnout tento individuální akt, a to nikoliv proto, že je protiprávní sám o sobě, ale proto, že je založen na protiprávním nařízení. Jestliže je námitka úspěšná, je individuální akt prohlášen za neplatný. V podstatě je článek 241 obranou jednotlivce proti aplikaci protiprávního nařízení ES vůči němu.

V rámci řízení o vydání posudku posuzuje ESD na žádost Rady, Komise či členského státu mezinárodní dohody, jejichž stranou má být ES, a to z hlediska jejich slučitelnosti se Smlouvou ES. Je-li posudek záporný, může posuzovaná dohoda ve své nezměněné podobě vstoupit v platnost až po případné změně Smlouvy ES.