Nová rozpočtová perspektiva: mnoho různých zájmů

Změny v nové rozpočtové perspektivě

Jak velký má být rozpočet?

Otázkou číslo jedna při jednáních o nové perspektivě bude bezesporu celková velikost rozpočtu. Pětadvacítku lze z hlediská zájmů rozdělit na dva tábory: čisté přispěvatele a čisté příjemce z rozpočtu EU. V této bitvě pak většina čistých příjemců bude prosazovat co největší rozpočet a naopak. Čistí přispěvatelé mají z velké části zájem na štíhlejšícch společných financích. Šestice států (Velká Británie, Německo, Francie, Švédsko, Nizozemsko a Rakousko) dokonce zaslala dopis prezidentovi Komise Prodimu s žádostí, aby celkové výdaje nepřesahovaly 1% HNP. V případě Německa a Francie je situace více než pochopitelná. Brusel je na jedné straně žádá, aby doma vzhledem k vysokým deficitům začali více spořit, na druhou stranu vysvětluje, že je čas zvýšit odvody do společné kasy.

Mimo zmíněných šest států, které podporují malý rozpočet za každou cenu, nejsou ale pozice tak jasné, jak by se zdálo na první pohled. I mezi nováčky je mnoho takových, kteří prosazují spíše malý rozpočet jako takový, ale dostatečný nárůst těch částí (kapitol), na kterých jsou zainteresovaní. Například Česká republika podle Jana Gregora z Ministerstva financí nebude prosazovat velké rozpočty za každou cenu. Například u prostředků určených na podporu konkurenceschopnosti (v návrhu s největším nárůstem), není jasné, zda peníze nepoplynou pouze do hrstky vybraných zemí.

Problém vlastních zdrojů a Britské slevy

Dlouhodobým problémem je postavit systém evropských veřejných financí na stabilnějších vlastních příjmech. Snížení podílu příspěvků z národních rozpočtů by umožnilo částečně odstranit současný “pocit”, že “jedni doplácejí na druhé”. To by i zmenšilo jisté napětí mezi skupinou čistých přispěvatelů a příjemců.

Evropská komise při předkládání nové finanční perspektivy navrhla i změnu zdrojů financování. Návrh počítá s tím, že by společné zdroje mohly být postaveny buď na energetické dani, na DPH nebo na dani z příjmu právnických osob. “Návrh reflektuje povahu Evropské unie jako unie členských států tím, že vyjasňuje vazbu mezi rozpočtem a daňovým poplatníkem,” dodala na tiskové konferenci komisařka Michaele Schreyerová. I ta ovšem zdůrazňuje, že financování rozpočtu založené výhradně na vlastních zdrojích Unie, je v dněšní době nepředstavitelné.

Při dnešních jednáních se zdá být také nadále neudržitelná pozice tzv. Britské slevy, kterou si Velká Británie prosadila na summitu ve Fontainebleau již v roce 1984, a která jí v současné době umožňuje krácení vlastních příspěvků do společného rozpočtu zhruba ve výši 4,6 miliardy ročně. Komise chce toto privilegium Británii postupně odebrat a nahradit jej transparentnějším systémem, ve kterém by měl za určitých podmínek nárok na slevu každý. Podle návrhu by měli čistí přispěvatelé nárok na vrácení části příspěvku, pokud jejich čistý příspěvek přesáhne 0,35% vlastního HDP. Příspěvek nad tuto hranici bude z 66% vrácen, maximálně však do výše 7,5 miliardy eur. Británie samozřejmě nesouhlasí, i když tuší, že její neústupnost je dlouhodobě neudržitelná.

Podpora regionů, ale jakých?

Velké diskuse se také vedou okolo nového konceptu regionální politiky na léta 2007-2013. V rozšířené Unii by mělo přes 50% regionální pomoci směřovat do desítky nových členských států a mnoho regionů profitujících ze systému v současné době, již po roce 2007 o tuto možnost přijde. Díky rozšíření přijde ztratí například Španělsko, doposavad největší příjemce regionální pomoci, možnost žádat o prostředky z Kohezního fondu.

Konflikt mezi zájmy nových členů a a chudších členských zemí ohledně regionální podpory dostává Komisi do situace, kdy se snaží reformovat systém tak, aby pokud možno uspokojil všechny. Podle Komisaře Jacquesa Barrota by měl nový koncept regionální politiky být především “méně byrokratický a více decentralizovaný tak, aby podpořil méně konkurenceschopné regiony.”

Mohou farmáři dostávat méně?

Další výzvou pro reformu, která se objevuje v souvislosti s projednáváním nové finanční perspektivy, je reforma společné zemědělské politiky. Evropská unie se shodla na tom, že systém založený na dotacích vázaných na množství výroby je přežitkem. Situace, kdy zhruba polovička rozpočtu jde do kapsy zemědělcům ve formě podpor je neudržitelná. Intervenční ceny a ochrana domácího trhu se zemědělskými produkty v Unii je také terčem kritiky rozvojových zemí při vyjednávání na půdě WTO. V neposlední řadě nové členské země a další kandidátské země mají častokrát vysoký podíl zemědělské výroby na HDP a rozpočet by tak hrozil nárůstem do enormních výšek.

Ministři zemědělství se shodly na prosazování reformy od roku 2007. Byly stanoveny maximální výdaje na společnou zemědělskou politiku. Většina dotací by měla ztratit charakter příspěvků výzaných na výrobu a farmy by měly získávat částky v závislosti na referenčním období 2000-2002 nehledě na objem výroby. Farmám s ročními přímými platbami nad 5000 euro budou tyto platby postupně až do roku 2013 kráceny (modulovány), a to zpočátku 3-4% a od roku 2007 pravidelně o 5% ročně. Ušetřené prostředky mají být určeny na narůstající podporu rozvoje venkova. Z velké části musí jít sle o podporu venkova v těch zemích, kde byly příspěvky nejvíce kráceny.

Pokud se vám celá reforma zdá příliš komplikovaná, málo srozumitelná a málo reforma, máte pravdu. Komise na druhou stranu neměla v podobě silné zemědělské lobby lehké protihráče. Přes její snahu snížit angažovanost evropských financí v zemědělské politice (SZP), klesne podíl výdajů na SZP a rozvoj venkova na celkovém rozpočtu do roku 2007 pouze o 10%. V roce 2007 tak budou výdaje na SZP navzdory reformnímu úsilí, tvořit necelých 40% veškerých výdajů.

Jde podpořit hospodářský růst?

Poslední problémový bod bytostně souvisí s iniciativou Komise pojmenovanou podle hlavního města Portugalska Lisabonu. Řeč je o Lisabonské strategii a návrhu Komise utratit pod novou rozpočtovou kapitolou 1a (konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost) v roce 2013 až 26 miliard eur.

Stát se do roku 2010 nejkonkurenceschopnější světovou ekonomikou je do zajista správným cílem a většina reforem navržených v rámci Lisabonského procesu má také hlavu a patu. Odbrníci i politici se ale dnes shodují na tom, že hlavním bojištěm pro Lisabonské cíle je prosazení reforem na národních úrovních.

Jak mohou k splnění cílů přispět peníze na evropské úrovni je diskutabilní, protože ty nezpružní národní trhy práce, nezflexibilní financování výzkumu a ani neprosadí důchodové reformy. Význam sebevětších peněz utracených na evropské úrovni na podporu růstu a konkurenceschopnosti tak nikdy nebude klíčový.

Podpora transevropských sítí je zatím nejjasnějším na financování v této oblasti. Většina států však zatím nemá jasnou představu, jaké projekty a v jakém rozsahu budou pod touto kapitolou financovány. Proto jen těžko odhadují svůj podíl z koláče a zůstávají opatrnější. Největšími zastánci nárůstu výdajů z této oblasti tak dozajista budou ty členské státy, přes které povede nejvíce kilometrů transevropských sítí.

Debaty o nové finanční perspektivě, jak vidíme, nejsou zdaleka pouze o penězích. Nový rozpočtová rámec Unie nastaví mantinel jednotlivým politikám a iniciativám Unie a na dalších šest let určí možnosti jejich rozvoje. Půjde tedy o to určit, v jakých politikách budou skutečné priority Unie. Z tohoto pohledu jsou však peníze zásadní, protože při debatách o nich vychází najevo, kdo má skutečný zájem co podporovat a za jakou cenu. Shodnout se na společných cílech na obecné úrovni je lehké, oproti tomu, jak náročné je dohodnout se, kdo je zaplatí. Taková jednání teď do roku 2006 povede 25 členských států. Evropská komise jim do ringu hodila první návrh.