Pesimistické předpovědi o nízké volební účasti se nepotvrdily a k právě proběhlým volbám se oproti roku 2002 dostavilo o téměř 3 % více oprávněných voličů. Výrazný příklon obyvatel Portugalska k levicovým stranám se projevil v historickém vítězství socialistů (PS), kteří po více než dvou dekádách získali absolutní většinu křesel v parlamentu. Znatelný nárůstu hlasů zaznamenaly další levicové politické subjekty – koalice komunistů a zelených pod značkou CDU, ve které však komunisté představují hlavní sílu, a dynamický Levý blok (BE). Strany dosavadní pravicové vládní koalice, sociální demokraté (PSD) a lidovci (CDS-PP) zaznamenaly na rozdíl od levicových stran citelnou porážku. Voliči tak potvrdili rozhodnutí prezidenta republiky Jorge Sampaia vypsat předčasné volby, které učinil navzdory existenci většinové parlamentní podpory pravicové vládě. K tomuto nestandardnímu postupu, jenž je plně v kompetenci prezidenta, Sampaio přistoupil po půl roce nesnadné politické situace, která nastala po rozhodnutí tehdejšího premiéra Barrosa přijmout nabídku postavit se do čela nové Evropské komise. Vstup předsedy portugalských sociálních demokratů do vrcholné evropské politiky se však nesetkal s přílišným pochopením občanů. „Útěk do Bruselu“, jak je často Barrosův kariérní vzestup označován, zanechal vládu v polovině svého funkčního období bez premiéra, sociálně demokratickou stranu bez předsedy a portugalskou pravici bez jasného lídra.
Proč Barroso „utekl“ do Bruselu?
Přednost, kterou José Barroso dal budování osobní kariéry v mezinárodní politice před nesnadnou vládní odpovědností v zemi na západní výspě evropského kontinentu, poměrně výstižně ilustruje situaci, ve které se portugalská společnost nachází. Chronicky deficitní veřejné finance, prohlubující se zadlužení státu, rostoucí nezaměstnanost a mizivý ekonomický růst v posledních několika letech tvoří jen viditelnou špičku ledovce ekonomických a sociálních potíží Portugalska. Země, která se po dekádách hluboce konzervativní diktatury Antónia Salazara a jeho nástupce Marcella Caetana vydala po několika letech politických turbulencí na cestu demokracie. Portugalsko tím odvrátilo zrak od své koloniální minulosti k projektu integrující se Evropy, zažilo díky členství v Evropských společenstvích nepoznaný ekonomický růst. Do té doby poměrně zaostalé portugalské hospodářství orientované z velké části na zemědělskou produkci prošlo procesem modernizace, který umožnil příliv zahraničního kapitálu a komunitárních finančních zdrojů do rozvoje infrastruktury. Výrazně se zvýšila životní úroveň většiny obyvatel a Portugalsko se ze země, ze které se po staletí odcházelo za vidinou důstojnějších životních podmínek, stalo cílovou zemí mnoha emigrantů nejen z portugalsky mluvících zemí světa (nejpočetnější skupinu legálních imigrantů tvoří Ukrajinci, následovaní přistěhovalci z bývalých portugalských kolonií Brazílie, Kapverdských ostrovů a Angoly). Změnila se i struktura portugalské společnosti. Hlavní městská centra země Lisabon a Porto zaznamenala výrazný příliv obyvatel z venkovských oblastí, dříve nízká míra urbanizace dnes dosahuje hodnot běžných v ostatních srovnatelných zemích západní Evropy, přičemž více než pětina obyvatel desetimilionového státu dnes žije v rámci aglomerace hlavního města.