Romové v EU rok poté

Vstup ČR do EU byl vnímán jako šance na integraci a uplatnění Romů v národní i evropské společnosti a výzva k řešení problémů v oblasti sociální, bytové, vzdělanostní i lidských práv.

Osobně se domnívám, že po 15 letech v demokracii jsou na tom Romové hůře než dříve. Stát k řešením klíčových problémů Romů do společnosti přistupuje vlažně a alibisticky přenechává jejich řešení na sektoru nevládních organizaci. Spokojí se s proklamacemi různých programů a rozdělováním národních či evropských finančních prostředků, aniž by řádně kontroloval, jestli se tyto prostředky opravdu dostanou k cílové skupině a zda jsme my, Romové, opravdu aktivně zapojeni procesu integrace.

Poté, co se Česká republika stala plnoprávným členem Evropské unie, nastoupily subtilnější způsoby diskriminace. Ty začínají tam, kde jsou Romové vyloučení z národního i evropského pracovního trhu. Chybějí národní programy na podporu romského podnikání, či ochrany romských pracovních míst, které existují obecně pro malé střední podnikatele či zahraniční investory. Ve sektoru stavebnictví tak cizinci z nečlenských zemí EU mohli masově nahradit Romy při výkonu nekvalifikovaných prací. Česká republika nepřišla s opatřeními, která by tato místa pro Romy a sociálně nejslabší vrstvy ochránila tak, jako je ochránily staré členské země EU při předvstupních vyjednáváních s kandidátskými zeměmi, aby udržely sociální smír.

Nezaměstnanost byla problémem ještě před vstupem do EU, ale tehdy mohlo alespoň nepatrné procento Romů nalézt uplatnění v oblasti neziskového sektoru. V mezičase mezi rokem 1989 a vstupem do EU tyto organizace sehrály důležitou roli při monitoringu přístupu státu vůči Romům a posloužily EU k získání komplexnějších informací o stavu lidských práv v kandidátských zemí. Ačkoliv doba porevolučního monitoringu ze strany NGO skončila, romský neziskový sektor může pomoci přemostit propast mezi státem a potřebami romských občanů. Romské neziskovky sehrávají roli například i při ochraně a rozvoji romské kultury i identity, která je v rozšířené Evropě zvlášť nezbytná. Bohužel, neziskové organizace nebudou schopné plnit tuto důležitou roli, pokude se stávající systém distribuce finančních prostředků z evropských i národních programů určených Romům nezmění.

Je čas na radikální reformu způsobu rozdávaní peněz. Státní a evropské prostředky určené Romům jsou v praxi zneužívány neromskými organizacemi, které neznají skutečné potřeby romské komunity. Romové nejsou v programech aktivními partnery a hlavní aktéři programů je nezvou do jejich přípravných, rozhodovacích či realizačních fází.

Ve většině případů není zaručena ani kontinuita jednotlivých programů. Požadavek kofinancování projektů z nestátních prostředků jako podmínka pro udělení grantů, odsuzuje již předem řadu projektů k zániku.

Nelze ani souhlasit s českým eurokomisařem Vladimírem Špidlou, který v nedávném rozhovoru pro časopis Ekonom (24/2005) prohlásil, že ačkoliv komise nemůže konkrétně formulovat sociální politiku jednotlivých států ve vztahu k Romům, nabízí jim pomocnou ruku v podobě Evropského sociálního fondu. Ten prý skytá velké možnosti financování projektů, jež by mohly přispět k překonání sociálního vyloučení Romů, ale také zdravotně postižených a jiných skupin. Klíčovou prý podle Špidly otázkou není dostatek prostředků, ale dostatek kvalitních projektů ze strany obcí a nevládních organizace.

Špidlova představa, že podpůrná opatření vyřeší romské problémy v EU, je jen iluze, která zakrývá neschopnost posouvat řešení tohoto problému na kvalitativně jinou úroveň.

Všudypřítomná tendence eurokratů, jako je Špidla, slučovat Romy s dalšími sociálně vyloučenými skupinami obyvatel, například tělesně postiženými, je zneklidňující. Samozřejmě cítím s postiženými, kteří jsou sociální, nikoli národnostní skupinou, s odlišnými problémy a odlišnými potřebami. Romové nejsou postižení. Jsou schopní řešit vlastní záležitosti a účastnit se na řešení sociálních problémů, kterým čelí napříč Evropskou unií. Evropská unie ovšem Romům nenabízí cestu, jak spolurozhodovat o věcech s vlivem na jejich životy.

Romové, podobně jako ostatní občané republiky, znají svá práva a chtějí se aktivně uplatňovat při národní i celoevropské integraci. Požadují svou účast v rozhodujících strukturách státu a Evropské unie. Nepotřebuji neromské zástupce, potřebují s nimi spolupracovat.

Romové v nových členských zemí musejí tlačit na své národní státy, aby naplnily sliby dané před vstupem do EU. Je potřeba tlačit státy k naplňování antidiskriminační legislativy a uplatňování demokratických principů umožňujících všem podíl na společenském a politickém životě. Je nutné integrovat romskou kulturu a historii do vzdělávacích systémů a zároveň pracovat na zlepšení mediálního obrazu Romů.

Romové jsou zmiňováni s dalšími sociálně vyloučenými skupinami a získaní peněz je prezentováno skoro jako „trik“. Již to je samo o sobě symptomatickým jevem při pohledu na problematiku integrace Romů do společnosti. Zbavuje to celou skupinu občanů v EU – kde představují největší menšinu – svéprávnosti, popírá vyhlášenou rovnocennost všech občanů v EU a tím i nárok na aktivní účast při řešení problémů. EU totiž Romům nedala do rukou nutné nástroje či kompetence rozhodovat o svých životech. Jsme svědky – z minulosti již známé a nebezpečené – redukce komplexního společenského problému na problém sociální.

První rok členství EU nenaplnil očekávání řady Romů. Někteří očekávali, že se budou moci odstěhovat do západních zemí a najít si práci. Romští lídři věřili, že EU bude platforma, na které se jim podaří vstoupit do politické arény. Romské neziskové organizace očekávaly, že se jim dostane větší pomoci ze strany EU, která jim umožní skutečně efektivní práci na další integraci Romů do většinové společnosti. Ačkoliv největší enthusiasté považují přítomnost několika Romů v Europarlamentu za velký úspěch, je to přeci jen iluze. I když se romští poslanci snaží využít příležitosti na pomoc Romům ze všech sil, je jich příliš málo, aby přiměřeným způsobem reprezentovali zájmy Romů v Evropě. Navíc byli zvoleni jako poslanci jiných národů.

Členství v EU nemusí být překážkou pro zapojení Romů do společnosti. Pořád se může stát, že nás integrace Romů do většinové společnosti, nezbaví našich práv a kulturního bohatství, které máme jako menšina. Nestane se to však samo od sebe. Jako Romové musíme trvat na svých právech a musíme nutit EU a členské země, aby začaly plnit sliby o lidských právech.