Květnové volby do Evropského parlamentu se blíží. Jak se v nich zorientovat? Připravili jsme pro vás sérii stručných „klíčů“. Druhý z nich se soustředí na pravomoci a úkoly, které na Parlament připadají.
Evropský parlament (EP) je jedním ze čtveřice hlavních orgánů Evropské unie a nedílnou součástí jejího základního fungování. Vedle Evropské rady určující základní směřování společenství, Evropské komise hájící zájmy Unie jako celku a Rady reprezentující národní vlády, mají europoslanci za úkol prosazovat vůli občanů jednotlivých zemí. Přímo volený Parlament má několik základních pravomocí, které s každou reformou EU postupem času rostly.
Základem je pravomoc legislativní, EP se podílí na tvorbě nařízení, směrnic a dalších typů legislativy EU. Na rozdíl od národních parlamentů ovšem nemůže návrhy sám iniciovat, což je často kritizováno. Tuto pravomoc má jen Evropská komise, Parlament ji může pouze požádat, aby se nějakým konkrétním návrhem zabývala. K tomu využívá usnesení neboli rezoluce, pomocí kterých může Komisi a další instituce či členské státy vyzvat k aktivitě v určité oblasti.
Nejčastěji se EP účastní takzvaného řádného legislativního postupu, dříve označovaného jako spolurozhodování, v rámci kterého se přijímá drtivá většina právních předpisů EU. Při tomto postupu se europoslanci na legislativě podílí stejnou měrou jako Rada EU. Pokud se neshodnou na společném postoji k původnímu návrhu Komise ani po druhém čtení, přijde na řadu schůzka takzvaného dohodovacího výboru složeného se zástupců EP i Rady, který se snaží nalézt konečný kompromis. Pokud i tento krok selže, legislativní proces se vrací zase na začátek. Většinou se však orgány dokáží shodnout.
Zvláštní legislativní postup je už podle názvu méně častý a má dvě podoby. U konzultační procedury poskytuje EP dalším institucím pouze nezávazné stanovisko. Využívá se například u předpisů upravujících hospodářskou soutěž nebo uzavírání mezinárodních dohod v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Procedura souhlasu přichází na řadu u významných mezinárodních smluv, rozšíření EU o další státy nebo u důležitého rozhodování například o Evropské centrální bance. V tomto případě už stanovisko EP závazné je.
Mimo oficiální legislativní procedury stojí takzvané trialogy, neformální jednání zástupců EP, Rady a Komise, které slouží k hladšímu dosažení dohody. Oficiální procesy ovšem nenahrazují, pouze doplňují, a jsou často kritizovány za svoji malou transparentnost.
Pokud jde o vnitřní fungování Parlamentu, nejen v legislativním procesu jsou klíčové parlamentní výbory. Ty podle svého zaměření posuzují právní akty z dílny Evropské komise a předkládají pozměňovací návrhy, nebo přicházejí se zprávami z vlastního podnětu. Vedle dvaceti stálých výborů může EP zřídit také výbory dočasné a vyšetřovací. V legislativním procesu však nezáleží jen na názoru pověřeného výboru, oficiální stanovisko Parlamentu k návrhům vzniká až po následném hlasování všech europoslanců na plénu.
Parlament také společně s Radou rozhoduje o rozpočtu Evropské unie, má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách a také ho může jako celek zamítnout. Po schválení pak také kontroluje, jak jsou výdaje využity, a uděluje takzvané rozpočtové absolutorium. Kromě sestavování ročního rozpočtu schvaluje také víceletý finanční rámec, pomocí kterého se plánují výdaje Unie na sedmileté období.
Evropský parlament má zároveň kontrolní pravomoci, tedy dohled nad aktivitami EU, činností Evropské komise a řady dalších orgánů. Pro výkon své dozorčí pravomoci může zřídit už zmíněné vyšetřovací výbory. Parlament (přesněji jeho výbor nebo politická frakce) může Komisi a Radu interpelovat. Dále pak řeší měnovou politiku s Evropskou centrální bankou, vyjadřuje se k občanským peticím a zahajuje šetření, nebo dohlíží na průběh voleb.
Parlament také sehrává zásadní roli při vzniku nové Evropské komise, čemuž se bude blíže věnovat jeden z následujících „klíčů“.
Klíč k eurovolbám #1: Jak se volí do Evropského parlamentu